- Inzerce -

Jelly Belly: This Ain´t No

Počátky slovenské formace Jelly Belly sahají někam do roku 2011. Sami sebe označují jako dance-phank noise lifeform a svou existenční plochu situují na mýtické Východní pobřeží. Newyorský downtown to ovšem není. Jejich novinku, která je umístěna na jednu stranu klasického elpíčka a sama sebe tím kategorizuje na EP, bych žánrově zařadil spíše jako postrockový psychocore, jenž v některých aspektech lehounce evokuje třeba tvorbu Tuxedomoon.

Nejsilnější je hned úvodní naléhavě úderná skladba Michigan Central Station, která má silnou melodickou linku a přitom zvláštní ojínění, rozmanitost a zároveň tah na bránu. Následující čtyři kousky těží z daného krásně rozkochatělého soundu, který je sám o sobě celkem příjemný a má bezesporu svou náladotvornost, ale síly prvního songu už nedosáhnou. Druhý track T je ještě poměrně jímavě rozněžnělá záhadnost, následující částečně repetetivní i místy vybuzené sqwo? a nepříliš srdceryvné Blues jsou už poněkud fádně monotónní. Závěrečná kompozice New Border sice žádné nové hranice nepřinese, ale přesto má jakýs takýs šmrnc nahrávek Joy Division nebo snad New Order. Zvolené downtempo tomu celkem sluší, ale kvůli němu tady nějak chybí kontrapunkt. Při podrobnějším zkoumání tu přece jen řadu drobných špílců a fines nakonec jistě najdete, ale na první poslech je snadno přehlédnete.

Což ovšem není volání po nějakém zefektnění nebo přímém úderu, jaký by naznačoval obal, spíš by to chtělo špičky jehel občas umístit víc k povrchu téhle kupky jinak vonného a nejednodruhového sónického sena, kterou je asi potřeba si pustit v noci na sluchátka a prostě ji drhnout dokola a dokola dokud se nedostanete k oněm skrytým silicím a veškerým jemným odstínům. A sám za sebe garantuji, že přes počáteční váhání se mi tahle metoda osvědčila. Co vás totiž může nudit při prvním i několikátém poslechu, se nakonec může projevit jako celkem uhrančivé.

Jelly Belly: This Ain´t No

Deadred  (https://deadred.sk)

Starcastic Records (https://www.starcasticrecords.cz)

 

 


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.