…protože včera – 9. října – by Johnu Lennonovi bylo pětasedmdesát a tahle deska nadobyčej rezonuje dnešním hudebním děním. Jeho první album s Yoko Ono, Unfinished Music No. 1. Two Virgins, díky kontroverzní fotce na obalu vycházelo ve všelijakých cenzurovaných obálkách, hnědých pytlících atd. Columbia, americký distributor beatlesovské značky Apple, desku dokonce odmítla v USA šířit, takže se titulu ujal Tetragrammaton.
Album vydané v roce 1968 je devětadvacetiminutovou koláží magnetofonových smyček – Lennon nahrával a stříhal sám sebe, na albu zní jeho kytara, klávesy, bicí, i jeho manipulace se zvukovými efekty (delayem, reverbem atd.), Yoko Ono na smyčky reaguje improvizovaným zpěvem. “Věřím, že tohle album dokáže změnit lidi, stejně jako jiné nahrávky zase změnily mou mysl,” prohlásil Lennon.
Znovu tu desku dneska ráno poslouchám a zní mi ze všeho nejvíc jako neladící výzva: poslouchejte chvíli jinak. Bez opulence, bez jistoty tříminutové formy sloka-refrén… Poslouchejte půl hodiny nakřáplých zvuků, halabala a od ničeho k ničemu, i taková může hudba být.
Při obhajobě tohoto kusu by možná bylo namístě mávat slovy avantgarda, Cage, Fluxus, ale zaprvé tohle omlouvání nesnáším, protože často smrdí nedostatkem argumentů, a zadruhé se domnívám, že o tyhle kořeny ani nešlo – tento avant-akademismus cítím spíš v beatlesovské Revolution 9. Já zde slyším záznam hrátek dvou milenců. A snad Lennonův manifest/prozření (protože Yoko Ono už to věděla), že umění nemusí (nemá!) vždy být hezké a hladit po srsti a že může být okamžitým, spontánním záznamem inspirace, cestou, na kterou se nepřipravujete, ale zničehonic vydáte, cestou, která je sama o sobě cílem:
“Místo abychom se milovali, šli jsme nahoru a nahrávali,” prohlásil v roce 1980 v legendárním, obsažném rozhovoru pro Playboy. “Měl jsem místnost plnou pásků, kde jsem psal a vyráběl všechny ty divné smyčky a podobné věci pro Beatles. Tak jsme celou noc nahrávali. Ona dělala ty zvláštní hlasy a já mačkal knoflíky na magnetofonu a vytvářel zvukové efekty. A pak vysvitlo slunce, my se milovali a Two Virgins byly na světě.”
Při druhém poslechu, poobědním, línějším (oba dnešní poslechy proloženy albem Tangerine Dream Cyclone, na jehož straně A Edgar Froese a spol. tak bezostyšně vykrádají Pink Floyd, že to až hraničí s jakousi vymknutou genialitou. Prubněte to, když jsme u těch kontroverzních lahůdek) si všímám spíš švů a děr než látky. Tedy nejrůznějších glitchů – někdy jde nejspíš o praskání desky, většinou o podobně znějící slepky na magnetofonovém pásu – vysloveně mizerně nahraných bicích a přebuzeného zvuku mlácení do klavíru, občasného readymade v podobě nějakého toho staršího šlágru či nepokryté bžundy a výroby “lekaček”. Těch švů a záplat je možná víc než látky, jejíž převažující barvu už dávno nelze určit. Tak nějak Karl May popisuje kabát zálesáka Sama Hawkinse (hi hi hi), v případě Dvou panen možná původní štof ani neexistoval a píchalo se jehlou do vzduchu. Pěkný happening.
Fanoušci Beatles – rozplývající se jindy nad experimenty svých miláčků, neboť u těch se dalo spolehnout na broukatelně broučičí happy end – pochopitelně nadšeni nebyli a hejtování Yoko Ono je od té doby jejich oblíbeným folklórem. Osobně beru výkřiky o tom, že “Yoko rozbila Beatles” s rezervou a mám za to, že kapela se zkrátka rozešla s více důvodů: tolik let pilné práce a proměňujících se osobností (kapelu měli od cca osmnácti do cca třicítky, to se s člověkem dějou věci a ponorce se snad ani nelze nevyhnout) znamená myriádu příležitostí, jak nabrat nějaké to zrnko písku do soukolí, i když je to soukolí nejúspěšnějšího hudebního stroje na peníze.
O sympatiích, jimž se toto album těší, svědčí jeho hitparádové neúspěchy (v Británii do žebříčků neproniklo, v USA najvýš na stočtyřiadvacáté místo) i četné parodie na jeho obal. Pár ukázek jsem si neodpustil nasázet níže. Mimochodem, autory slavné fotky na obalu desky jsou aktéři samotní, fotilo se patrně na samospozušť. Ano, je to selfíčko! Hipsteři libující si v samofocení, magnetofonovém pásu a zakládání mileneckých/partnerských dvoučlenných projektů: takhle se to dělalo v roce 1968 a berte tuhle desku jako průkopnickou “povinnou četbu”. John a Yoko byli hip dávno předtím, než vy jste přišli z hub.
A slouží jim ke cti, že zvukově mnohem méně ekobio. Je-li Reedovu Metal Machine Music možné považovat za předzvěst či první vlaštovku noise music, můžeme Unfinished Music No. 1. Two Virgins zodpovědně prohlásit za mustr pro současné mikroundergroundové scény vyznačující se manipulací s nalezenými ruchy, kroucení efekty, neučesanou “přímopřenosovou” deníkovostí… třeba těch scén, jejichž zástupce do Čech často vozí KLaNGundKRaCH. A vybaví se mi třeba i pražští Mooncup Accident.
