Polí pět (www.poli5.cz) Vydavateli Josefu Jindrákovi se povedl opravdový objev. Moravský rarach a vítěz malé Alternativy 2006 Jindra Holubec je živlem, který na české písničkářské scéně chyběl. Pokud vám stejně jako mně připadá, že Záviš je již zcela otrokem svého, i když stále vtipně podaného pornomajestátu a Xavier Baumaxa jen dočasně populárním společenským satirikem (tj. neživotnou odrůdou Televarieté), zaradujte se. Holubec je nevyzpytatelný šašek. Hudebně dravě těží z té divočejší odnože brněnské alternativy, je ale schopen i lyrických poloh a vtipných parodií. Co je největší plus, svou hudbu činí zcela živelně, jako by po něm měla přijít už jen potopa. A co je ještě víc, jednotlivé polohy svého výrazu střídá naprosto nepředvídatelně, zdráhám se odhadnout, je-li v tom logika, jíž nerozumím, nebo čiré dada. Valerij Dubjanin asi není Jindrův debut, předcházely mu, pokud vím, nahrávky na CDR. Coby „oficiální jednička“ ale nemohl vyjít lépe: Polí5 jím zahájili novou vydavatelskou řadu, a tak se na nás Dubjaninův obličej usmívá z krásně vypraveného LP, v jehož obalu najdeme kromě vinylové desky a textové přílohy i totéž album na CD. Vše vypraveno zcela bezchybně, obal navržený Sorahem Irijflovem je přinejmenším nadprůměrný. Jindra Holubec není jen jméno hlavního protagonisty alba, je to i „název kapely“, v níž kromě Jindry hraje na baskytaru jeho bratr Michal. Hostuje Holubcův fanda Vladimír Václavek (elektrická kytara), houslista Tomáš Vtípil (viz rozhovor v tomto čísle), který album spoluprodukoval, a již zmíněný Irijflov na klávesy. Zvukař Martin Dřevojánek si v jedné písni zahrál na kytaru. Album lemují dvě parodie country/hillbilly music se „svahilskou“ angličtinou. George Peterson i Frankie Jones představují Holubce coby zdatného imitátora americké pop music, věřím, že se v budoucnu rád vrhne i na další žánry. Ta pravá jízda začíná s druhou písní Jasan, na níž si můžeme ukázat všechny Jindrovy tvůrčí trumfy. Elektrické kytary řvou v odsekávaných figurách, které dávají vzpomenout na to drsnější z tvorby E či Už jsme doma, jen se o malinko víc funkově houpou a plavou – ale to je možná jen dojem vyvolaný tím, že nejsou přitlučeny k zemi bicími. Nastupuje zpěv, který (troufám si prorokovat) bude asi pro mnohé posluchače překážkou ocenění Jindrových kvalit, je totiž zkrátka „opravdu výrazný“. Jindra nasládle šišlá, jeho texty se mění v „přemlouvací“ haťapaťa batolete, ale – světe, div se! – opustí-li text, jsou jeho bezeslovné vokalízy najednou ukázkou velkého rozsahu, přesné intonace a témbru až býčího. Vyznejte se v tom, proč činí zrovna takhle. Trochu tuším potřebu distancovat se od vlastních slov a přitom si do sytosti zahulákat. V Jasanu, příběhu o chlapci hledajícím ideální dřevo na výrobu luku, se Jindra navíc dopustí jediné textové citace. Když se hrdinové na naučné stezce setkají s obézní dámou, zazpívá jim tato: „Proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví dá…“ a veškeré pochybnosti o Holubcově zpěváckém umu jdou okamžitě stranou. Pokud jde o texty, jsou přibližně dvojího druhu. Mezi ty s jednodušším příběhem a sloganem (takové anekdoty) patří již zmíněný Jasan, vypalovačka Pavel bourá maso a především půvabné Ticho – „Ticho prej léčí / ale mně naopak ticho ubližuje / ticho je batoh plný výčitek / ticho je jako hořké políbení od slunce / jako tisíc vypnutých tlačítek / ticho koupí tvé myšlenky / ticho nepřeruší ani cukr hozený do sklenky…“ Pointa je masochistická: „Vypni to rádio nahoře a hned / vypni to já chci ticho / řeže mě.“ Slova ostatních písní těkají mezi pregnantně formulovanými myšlenkami a poetistickou (možná privátně dadaistickou) „slovní mlhou“, jejíž význam zná pouze autor: „Doufej pro toho ten kdo se proboří že zase neshoří / doufej pro toho ten že každý pro sebe má ten svůj plot…“ Je to dobrodružná jízda s ze řetězu utrženým živlem, který ne a ne přestat zpívat a poťouchle popichovat. Výjimkou je možná neveselé Slunko: „Ale to najednou slunko se rozletělo / a děti ve tvářích špínu a prach / a v kmenech stromů zařezaný strach.“ Vyjde letos v této zemi alespoň ještě jedno takhle dobré album? Poslouchejte radostně a pamatujte: „Nad kouřem doutníku mizí srdce poutníku / a vždycky svědčí střídmost, ale taky té hlouposti je třeba.“
Jindra Holubec: Valerij Dubjanin
Zkouška sirén – experimenty na ajmarský způsob
Cergio Prudencio a jeho divoký postkolonialismus
laug.sonoris chce hrát hudbu bez kompromisů
Zrodil se nový ansámbl pro českou a slovenskou soudobou hudbu.
Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?
Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.
Krotitelé zvuku
Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.
Tančit v rytmu slz
Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.
Příběh z jediného úderu
Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.
Hudba v srbských protestech
Protivládní demonstrace očima hudebnice.
Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus
Nové podoby pulzací i nehybných ploch.
Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu
Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.
Cinkat, listovat, zavřít oči
Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.