Britský label Ghost Box Music má na svých internetových stránkách kolonku Look & Listen. První část tohoto názvu nenápadně upozorňuje na zásadní tendenci, která hauntologickou scénou prokvétá čím dál tím výrazněji – totiž akcent na vizuální stránku celého žánru.
Hauntologie, která je jako hudební žánr (a i jako idea) postavená především na konceptu neexistujících vzpomínek, vytrhávání podnětů z jejich přirozených kontextů a jejich přeřazování do jiných kategorií, totiž pracuje (kromě jiného) také jako stimul emocí nebo cesta k resurekci dávno vyřazených okamžiků a časově neukotvených tajemství.
Pro tyhle účely se více než cokoliv jiného hodí polonáhodně posbírané obrázky, screenshoty ze zapomenutých dokumentárních filmů, obaly knih, gramofonových desek, staré reklamy. Cokoliv může posloužit jako vhodný vizuální doprovod k atmosferické hauntologické hudbě a cokoliv může být tím pádem vytrženo z kontextu. Podivnostem se v tomhle světe meze nekladou.
Jeden z chráněnců labelu Ghost Box, hudebník Eric Zann (známý také pod jmény Jim Jupp nebo Belbury Poly) na svých stránkách Eric Zann’s Weird Covers shromažďuje obálky paperbackové brakové literatury z šedesátých a sedmdesátých let. Specializuje se na „weird fiction“ a „cosmic horror“ a knihy jsou na jeho stránkách přehledně seřazeny do seznamu podle spisovatelů. Kupodivu se ale neomezuje jen na beletrii – k mým největším favoritům z jeho panoptikální sbírky patří obálka ke knize Cults of Unreason.
Téměr dokonalou syntézou všech prvků, které tvoří objemné těleso hauntologie, je blog Found Objects. Jak napovídá název, téma tentokrát není vymezeno tak přísně, jako v případě Weird Covers. Sbírka obskurností, k jejimž fanouškům patří třeba i vlivný hudební publicista Simon Reynolds, obsahuje příspěvky ze všech koutů nepřipoutaných vizuálních i hudebních světů. Od znělek starých australských seriálů přes umělecká díla z padesátých let, fotografie starých gramofonů, rozhovory se spisovateli sci-fi nebo bizarní snímky důchodců z osmdesátých let, Found Objects budují celý vlastní mikrožánr na první pohled chaoticky uspořádaných vjemů. Signifikantní pro celou tuhle kratochvíli je fakt, že se autor blogu často nezdržuje s popisováním zavěšených věcí – buď je autor fotografie nebo uměleckého díla neznámý nebo vůbec není důležitý. Praktický důkaz toho, že z kontextu lze nejen vytrhávat, ale je možné jej i úplně zavrhnout.
Podobně široce rozkročený je blog Toys and Techniques, jak už ale napovídá název, hlavní část pozornosti jeho autora je nakloněna směrem k dokumentárním filmům a dnes už záprašeným (a kdysi zářícím) vymoženostem techniky. Tentokrát jsou popisky podrobné a spíš než na zasněné výpravy do středu vizuálních planet se blog zaměřuje na podrobné mapování – v tomto případě nechybí ani konkrétní hudební mixtapes nebo upozornění na zajímavé žánrové kapely. Těžiště ale v tomto případě leží ve filmech – československý hauntologický badatel jistě ocení snímek Přijela k nám pouť, který autor blogu nadšeně označuje za „sunshine pop musical“. V takovýchto momentech objevení něčeho známého opět pracuje systém kontextů a jejich složitých sítí. Co je pro autora blogu Toys and Techniques úžasná psychedelická jízda, může být pro znalé kontextu jenom nudný film, kterým veřejnoprávní televize zaplácne nedělní dopoledne.
Úzce vymezený je blog Robot Leg – jeho podtitul, totiž „seventies cinema. full stop“ jasně kolíkuje prostor, ve kterém se jeho návštěvník bude pohybovat. Na rozdíl od předchozích blogů ale jeho autor zcela rezignuje na jakékoliv filmové ukázky a pohyb filmových kotoučů zastavuje do „pouhých“ screenshotů. Mustr je jasný – název sedmdesátkového filmu, několik málo obrázků z filmu a přestup na dalších snímek. Redukce filmového pohybu na zamražené scény opět velmi funkčně ilustruje koncepci, kterou se hauntologie dlouhodobě zabývá – není důležitý původní účel snímku (tedy pobavit nebo odvyprávět příběh atd.), důležité je to, co si z filmu odnese člověk, který jej interpretuje – v případě autora blogu Robot Leg jsou to tedy atmosferické snímky, které možná kdysi bohatý film osekávají na pouhé klíčové dírky, kterými se díváme do světů, které dávno propadly černým dírám minulosti.
Posledním blogem ve výčtu, který pochopitelně není úplný a slouží spíše jako velmi zjednodušená mapa možných startů ve vlastním výzkumu, je The Hauntological Society. Pokud byly výše zmíněné blogy především praktickým vhledem do možností, které skýtá vizuální svět hauntologie jako sbírky ideí, je Hauntological Society sborníkem hauntologických teorií. Od Jacquesa Derridy, Phillipa K. Dicka přes Coil nebo Stanislawa Lema až k Davidu Lynchovi, blog se spíše snaží vymezit teoretický rámec – seriozní články o taxidermii, čarodějnictví nebo rozhlasových experimentech pomáhají krokovat celý široký prostor, ve kterém se rozpíná hauntologie jako pohled na svět. Tradiční série filmových screenshotů a podivných hudebních útržků nechybí ani tedy, blog je ale ambiciozní v tom smyslu, že se jako jeden z mála nebojí klást zásadní otázky – jak rozsáhlý je svět hauntologie? A existuje vůbec něco, co by při správném pohledu dokázalo člověka nestimulovat?
