Dělení (populární) hudby na černou a bílou se může zdát zastaralé, v některých případech je ale pořád ještě funkční – nejčastěji tehdy, když se pomocí afroamerického rapu ozývají dnes už téměř zapomenuté angažované hlasy. V posledních dnech vyšly hned dvě desky, které oprašují koncept velkých témat v hip hopové hudbě a nahlíženo optikou obsahu sdělení vybočují z řady současné produkce. Ačkoliv mají obě dvě poměrně málo styčných ploch, jedno mají společné: slova v nich nejsou pouhým naplněním předem připravené formy a nejsou omezená na chytlavé slogany. Operují s tím, co už je dnes vlastně nepopulární: sdělení, apel. Obsah s velkým O.
Wasalu Muhammad Jaco, známější pod pseudonymem Lupe Fiasco, vždy plnil roli jakéhosi „druhého vzadu“ za v současnosti galakticky úspěšným Kanye Westem. Hudebně vždy vycházeli z podobného podhoubí – propracovaná produkce, pestré a variabilní beaty, současný zvuk – vždy bylo slyšet, že si je oba na světlo hudebních pódií vytáhl slovutný Jay-Z. Lupe si ale pro sebe soustavně krade image toho sofistikovanějšího. Nebo prostě chytřejšího. Tenhle praktikující muslim má k úspěšnému hraní této role všechny předpoklady – jeho otec je bývalý člen militatní skupiny Černí Panteři, sám Lupe v mládí odmítal hip hop pro jeho vulgaritu a preferoval poslech vypucovaného jazzu, účastní se nepřeberných charitativních akcí a nosí brýle. Dioptrické.
Po dvou vysoce ceněných deskách ohlásil na březen roku 2011 třetí album jménem Lasers a nechává hudební svět klást si otázku: bude někdy nějaká čtvrtá? Lupe Fiasco už prý dosáhl všeho, čeho se v hudbě dosáhnout dá a nemá zájem v produkování hudby pokračovat. Ať už je pravda jakákoliv, je potřeba připustit, že Lupe Fiasco těžko může zajít někam dál, než kam se vydal se svým aktuálním singlem All Black Everything. Bez nadsázky se dá říct, že větší mírovou hymnu jsme neslyšeli od dob Give Peace A Chance – jako taková je samozřejmě patetická, ale která hymna není? Skladba se pochopitelně opírá o rasovou tématiku a vykresluje utopický svět, ve kterém nikdy nedošlo k obchodu s otroky, Malcolm X zemřel jako starý muž a na pohřbu mu promlouval Martin Luther King, Somálsko je skvělé místo na trávení dovolené a Mahmúd Ahmadínežád vyhrál Nobelovu cenu za mír. Track je velmi blízko hranici, za kterou se rozkládá země patosu a směšného kýče, Lupemu se ale daří balancovat více než umně.
Druhý velvyslanec černé hudby, který v minulých dnech vydal desku, kráčí po o poznání alternativnějších cestách – Obaro Ejimiwe, který vydává pod jménem Ghostpoet, kromě smysluplných textů vyniká i poměrně neotřelou stavbou hudební složky. Při tvoření atmosféry používá i vlastnoručně nahrávané terénní nahrávky a modifikuje je do obrazotvorných zvukových ploch. Jeho rap připomíná klasika mluveného slova a angažovaného hudebníka Gil-Scott Herona – stejně jako on spíš vypráví, než rapuje a v textech se (na rozdíl od Lupeho Fiasca) nesnaží apelovat na svědomí posluchače, ale spíše vypráví mikropříběhy. Jestliže se Lupe vztahuje ke světu a pomocí něj se pak vrací do duše konkrétního člověka, Ghostpoet právě z takové duše vychází – a překvapivě proto, aby se vztáhl ke světu. Neuchvátí na první poslech, ale jeho skromný projev má v sobě takovou zatvrzelost, že na poli současného rapu svítí hodně výrazným světlem.
