Starogermánské slovo Häxan (čarodějnice) v názvu projektu The Haxan Cloak naznačuje linii shodnou se scénou kolem labelu Miasmah nebo temně ambientní odnoží současného experimentálního metalu – obsese estetikou čarodějnických procesů, pohanských rituálů a drásavé mytologie a z ní vycházející vizuální i hudební jazyk společně tvoří kompaktní hmotu pevně usazenou v hierarchii současného proudu malých nezávislých labelů.
Bobby Krillic, který pod jménem The Haxan Cloak vydává na labelu Aurora Borealis (Burial Hex, Jesu, Grails), se ale zásadním způsobem z proudu výše zmíněných hudebníků vyřazuje. Scéně akustického doomu a temně čarodějného ambientu bylo totiž vždy vlastní určité neumětelství v řemesle a nadneseně řečeno i diletanství v přístupu k procesu tvorby hudby. Tvůrci jako Erik Skodvin nebo John Twells vždy přistupovali k hudbě především z pozice fanouška, u kterého je na prvním místě samotná touha hudbu tvořit a teprve v druhém plánu přemýšlejí, jakým způsobem hudební látku uchopit.
The Haxan Cloak má ale za sebou čistě hudební vzdělání, které přístup člověka nutně musí poznamenat. Na univerzitě studoval soundart a za svoji diplomovou práci si zvolil zkoumání rezonance jednotlivých nástrojů a odlišných způsobů, jakými se zvuk odráží od povrchů z různých materiálů. Touhle více méně fyzikální oklikou se pak dostal k dronové hudbě a uvědomil si, jaká síla se skrývá v samotném zvuku a ve vnímání zvuku jako fyzické síly.
Přestože se ke tvorbě hudby dostal poněkud prozaickou způsobem, navzdory svému akademickému vzdělání se nikdy nenechal strhnout lákadlem konceptu a svoji hudbu nezatěžoval předem danou ideou ani pravidly, které je třeba naplnit – naopak se vydal cestou intuitivního přístupu a cestou “pouhého” vyvolávání atmosféry. Vznikla tak unikátní kombinace hudby, která je sice zaštítěná vzdělaným a vědoucím autorem, ale zároveň umí plynout po nepředvídatelných stezkách. Limit je jenom jeden – právě ten fyzikální, zvuk žádného nástroje není (až na malé výjimky) zpětně modifikován, každý hudební instrument má jenom takový rozsah zvuku, jaký mu dovoluje jeho stavba.
Díky tomuto umělému omezení pak vznikla deska (bezejmenné album vydané letos na labelu Aurora Borealis), která je v prvním plánu především akustická a přestože na ní kromě cella, houslí, zvonkohry a bicích zní i několik druhů kytar, ani jeden z nástrojů není nasamplovaný. Deska, podle autora připravovaná “prakticky čtyři roky”, vznikla v improvizovaném studiu na zahradě rodičů, které ve skutečnosti více než studio evokuje laboratoř alchymisty, kde je “neustále zapnutých několik mikrofonů, abych mohl okamžitě nahrávat všechny svoje nápady”. Právě tenhle alchymistický přístup navíc více než logicky souzní s celou estetikou projektu The Haxan Cloak, která se dotýká zmíněného čarodějnictví, ale evokuje i staré italské filmové horory nebo brakovou literaturu.
Vizualita, která hraje v případě hudby The Haxan Cloak velkou roli, nefunguje jenom jako vedlejší produkt samotných skladeb (tedy nezhmotňuje se jenom na obalech desek, koncertních plakátech a grafické podobě webu), ale zásadním způsobem promlouvá i do tvorby hudby. Podle autorových slov jsou totiž právě obrazy hlavním inspiračním zdrojem, podle kterého pak zvuky vznikají. Jde navíc o obrazy v tom nejobecnějším smyslu slova, tedy “cokoliv, co jsem ten týden viděl – malbu mého přítele, kousek filmu.” Kromě těchto obrazů ale autor, který má za sebou více než deset let hraní v různých kapelách, uvádí jako svoje inspirační zdroj třeba i rozhovor s vlastním otcem.
Ve výsledku jde tedy o koncept (ovšem nemyšlený) zvětšování i toho nejmenšího stimulu do podoby pečlivě vystavěné skladby. Talent a přirozená schopnost zacházet s velkým množstvím nástrojů tak, aby na desce zůstal i dostatek volného prostoru, pak tvoří funkční a kompaktní hudbu – rukovět cestovatele temným prostorem napsanou člověkem, který do temnoty nahlíží jinak než ostatní.
