Belgický klarinetista Joachim Badenhost (narozený v roce 1981 v Antverpách) se u nás představil na festivalu Alternativa 2017 coby člen souboru Le 7éme Continent vedeného basistou Pascalem Niggenkemperem a posléze i v jam session společně s Martinem Blumem, Stevem Beresfordem, Lucem Houtkampem a kolegou z Le 7éme Continent Jorisem Rühlem. Má za sebou spolupráci s velkou řadou význačných muzikantů z celé Evropy i USA a objevil se na více než padesáti cédéčkách, která vyšla na nejrůznějších značkách. V roce 2012 se pak rozhodl založit svůj vlastní label KLEIN, který mu podle jeho slov dává uměleckou svobodu nejen hudební, ale i v tom, jakou ambaláží jednotlivé tituly opatří.
První titul Nachtigall měl původně vyjít u jiné firmy, ale právě neshody s ní byly impulsem postavit se na vlastní nohy. Saxofonistu Johna Butchera oslovil Badenhorst po koncertu v newyorském klubu The Stone, kam se zašel na svého oblíbence podívat, slovo dalo slovo a nakonec spolu několikrát vystoupili v duu. Jenže pro plánovanou nahrávku se rozhodl přizvat ještě perkusistu Paula Lyttona, o němž věděl, že se s Butcherem sice zná dlouhou dobu, ale vystoupili spolu jen několikrát a neexistuje z toho žádný nosič. Jejich společný koncert i následné improvizování bez publika dopadlo vskutku grandiózně a působí, jako by tihle tři souzněli již odedávna. Prostě rachot, kde je vše překvapivé a zároveň čitelné.
První čistě sólové Badenhorstovo album The Jungle He Told Me vyšlo v roce 2012 na značce Smeraldina-Rima a bylo zcela improvizované. Poté začal více koncertovat samostatně a občas se mu z těchto vystoupení utkvěly původně spontánní melodie, které posléze zúročil na albu Forest/Mori, kde také využil své nově nabyté zkušenosti s amplifikováním svých nástrojů či zpětnou vazbou. Nahrávalo se ve starém klášteře v jižní Francii, kde Joachim se zvukařem zkoušeli akustickou specifičnost různých prostor. Některé skladby tudíž zní záměrně „suše“, jindy využívají přirozeného dozvuku kaple a občas se do nich prolne zpěv ptáků z otevřeného okna či přímo při natáčení na zahradě. Tenhle třetí počin vydavatelství KLEIN z roku 2014 je navíc skutečně svébytným artefaktem díky formě výtvarné publikace s kresbami či kolážemi od různých umělců. Ještě dál pak šel Badenhorst na třetím sólovém opusu Kitakata, který je vlastně hudebním deníkem ze stejnojmenné japonské vesnice, kde týden natáčel v nejrůznějších prostředích a poté vše ještě různě mixoval s terénními nahrávkami (to ovšem vyšlo v roce 2016 na labelu Santé Loisirs).
Joachim Badenhorst žil tři roky v New Yorku, kde potkal mimo jiné také Pascala Niggenkempera a v neposlední řadě působil v kapele Novela saxofonisty Tonyho Malabyho, kde mu byl spoluhráčem i tubista Dan Peck. S ním posléze vydal v roce 2015 v duu album The Salt Of Deformation, které mělo u KLEIN katalogové číslo 5 a zároveň bylo nultým počinem Peckova vlastního vydavatelství Tubapede Records. Souznění zejména basklarinetu s tubou je tu vskutku magické. Někdy to zní až pohádkově, jindy příjemně pochmurně a perličkou je v jedné skladbě Joachimův tichý naléhavý zpěv ve vlámštině.
Polovinu dosavadní produkce KLEIN pak tvoří tři alba tělesa Carate Urio Orchestra, jež si Joachim vysnil při svém pobytu na ostrůvku Comancina na jezeře Como v italských Alpách. Vždycky si přál sestavit nějaký větší soubor, kde by mohl pracovat s širšími texturami. Do sestavy si vybral své přátele z různých uskupení, s nimiž už předtím hrál. Nemohl tu tak chybět Pascal Niggenkemper, s nímž už tehdy působil v triu Baloni společně s violistou francouzsko-japonského původu Frantzem Loriotem, který se stal dalším vyvoleným. Na další posty byli pak nominováni francouzský (v současnosti v Dánsku žijící) basista Brice Soniano, kolega z dua Rawfishboys, bubeník (a příležitostně i kytarista) Sean Carpio z Dublinu, spoluhráč z The Red Rocket a Wowos, v Barceloně usazený kytarista Nico Roig, kolega z Os Meus Shorts, a islandský trumpetista Eirikur Orri Olafsson, s nímž se setkal v kapele Mogil. Právě tyhle kumpány (kteří se ovšem povětšinou mezi sebou sami neznali) měl na mysli, když šplhal na horu nad vesnicí Carate Urio a snoval v hlavě skladby pro jejich první opus, který signifikantně dostal název Sparrow Mountain. Ten je sice zcela komponovaný, ale dává zkušeným improvizátorům dostatek prostoru pro sebevyjádření. Joachim pro tento „bigband“ pracuje převážně s otevřenou písňovou formou abstrahující nejrůznější žánry, kde je dostatek místa pro spontánnost či dokonce chaos. Mísí se tu tak až lidovkové nápěvy s freejazzem i surrealistickým noisem. Původně se zdálo, že takové seskupení muzikantů z různých koutů bude spíše jednorázovým projektem, ale nakonec se podařilo uspořádat spoustu koncertů a pokračovat v nahrávání dalších alb, na nichž se už autorsky podíleli i ostatní členové. Sequel spatřil světlo světa pod názvem Lover v roce 2016 a Joachim tu v titulní tříminutové „hitovce“ zpívá přes vokodér a vedle svých hlavních nástrojů obsluhuje i saxofony a klávesy. Olafssona tu nahradil americký trombonista (a případný kytarista) Sam Kulik, s nímž hrával Badenhorst za svého pobytu v USA v různých sestavách. Zatím posledním počinem je pak LP Garlic + Jazz, jehož název odkazuje na akci pořádanou Joachimem a jeho ženou v Antverpách, která je nejen hudebním, ale i kulinářským zážitkem s pálivými česnekovými pokrmy. Podobně kořeněné je i celé album, kde opět najdeme řadu ingrediencí v nevšedních kombinacích.
P. S.: Ukázky ze zmiňovaných alb produkce vydavatelství KLEIN si můžete poslechnout na stanici Vltava v sobotu 5. května od 23:00 v rámci pořadu Svět jiné hudby Petra Slabého (a posléze v audioarchivu Českého rozhlasu).