Motto: „Co je při provedení mé skladby nejtěžší? Jsou to právě ty části, v nichž nemáte dělat vůbec nic.“ (John Cage)
Když jsem si před pár týdny listoval prvním svazkem Musik-Konzepte, který vydavatelé Heinz-Klaus Metzger a Rainer Riehn věnovali Johnu Cageovi, narazil jsem na nenápadnou čtyřstránkovou stať. Když jsem se do ní začetl, zjistil jsem, že v kostce obsahuje všechno, o co Johnu Cageovi při interpretaci jeho skladeb šlo. Tuto improvizovanou řeč adresoval Cage v roce 1976 členům Residentie-Orkestu v Haagu během zkoušek skladby Atlas Eclipticalis na festivalu La Rochelle. Zkoušky této skladby se tehdy zvrhly v naprostý chaos, a tak Cage sáhl k tomuto nezvyklému kroku. Když čteme tuto živou promluvu dnes, můžeme ji vnímat jako autentický manuál, jak se přiblížit k autorovu ne-záměru. Zveřejnění této krátké statě může být hezkou tečkou na sklonku letošního „cageovského“ roku. (P.S.)
JOHN CAGE: Řeč k orchestru
Chtěl bych vám poděkovat za práci, kterou jste věnovali této hudbě. Ale tak jako u všeho lze situaci zlepšit, a u tak velkého počtu lidí to, myslím, stojí za námahu vyjádřit se přímo k tomu, co jsem dělal, když jsem psal tuto hudbu. Dělám to proto, abyste se při představení dnes večer, jak doufám, mohli naplno věnovat své práci, místo abyste mysleli na něco jiného, co s ní nemá nic společného.
Věnujme se nejprve nikoli hudební otázce, nýbrž otázce, jak se coby lidské bytosti při představení chováme. Toto není divadelní kus, nýbrž je to hudební skladba, a my jsme tady, abychom vyráběli zvuky. Na sklonku čtyřicátých let mě pojal velký neklid a jen mimořádně šťastnou okolností, že jsem tenkrát začal studovat buddhismus u Daisetze Suzukiho, jsem získal určitý klid zpět a od té doby můj zájem v tomto směru nepolevil. Základem japonské filosofie Kegon, která stojí v centru celého zen-buddhismu, je představa, že se stvoření skládá z bytostí, jako jsme my, které mají pocity, a z bytostí, jako jsou zvuky nebo kameny, které pocity nemají.
Z buddhistického hlediska se každá taková bytost nachází v centru Universa. Když teď vytvoříte spojení – například budete-li se smát, vznikne spojení mezi vámi samotnými a tím, čemu se smějete –, pak tomuto vystředění poněkud ublížíte. Dalo by se říci, že svoje vlastní centrum dočasně ztratíte. V souvislosti se záměrem této skladby byste byli v lepší situaci – zejména ve vynikající společenské situaci, pokud byste se nacházeli ve svém vlastním centru –, když se při vyrábění zvuku nebudete pokoušet vytvořit takový zvuk, jenž by pocházel od vás, nýbrž když budete působit jako prostředník, jemuž je vlastní síla určité magie, abyste tento zvuk, mající svoje vlastní centrum, uvedli do života.
Jak to však souvisí s tím, co jsem slyšel při zkoušce? Když vám pan Dufallo [dirigent] dal pokyn, abyste se pustili do díla, uvolnili se anebo šli pryč, měli jste celou řadu různých možností, co udělat. Když se pustíte do díla, tak prosím nikoli jako herci, nýbrž proto, že to děláte doopravdy; tedy nikoli proto, že si myslíte, že by to mohlo někoho pobavit, nýbrž proto, že vám vzhledem k velmi dlouhé době nezbývá nic jiného. Avšak když odejdete, tak se prosím nepokoušejte ostatní členy orchestru rozptylovat. Bude to pro vás odpočinek, za který poděkujete Bohu [směje se], a pak se vrátíte zpátky. A samozřejmě byste měli odejít tehdy, jestliže ve svém partu nemáte co hrát.
Teď mi někteří řeknete, že u tak velké skupiny lidí lze těžko očekávat rychlou změnu jejího myšlení. Proto znovu odkazuji na buddhismus: když se ptali zasvěcence, zda věci, které se dějí, přicházejí postupně nebo najednou, odpověděl: Můžeme svoje myšlení změnit najednou nebo musíme být léta vychováváni a přesvědčováni? V některých případech se věci dějí pomalu, v jiných rychle. Například kdyby zrnko rychle vyklíčilo, zaniklo by. A kdyby blesk zazářil pomalu, nebyl by to blesk. Pro člověka je to snazší než třeba pro psa – a zcela určitě snazší, než pro hmyz –, aby jednal ušlechtile a změnil svoje myšlení.
Avšak výhoda chovat se k velkému množství center – ke zvukům v jejich vlastních centrech, k lidem v jejich vlastních centrech – spočívá v tom, že člověk pak necítí nutnost ostatní omezovat. Mohli bychom – i když to možná nedokážeme – žít lépe, když přibližně 100 lidí, což jsme, u příležitosti, jako je dnes večer, v sobě objevíme schopnost osvědčit se při činnosti, jež tuto skladbu uvede do života, aniž bychom z toho měli legraci a udělali to co možná nejlépe, jak to dovedeme. Uděláme tím něco nejen pro sebe samotné, nýbrž umožníme i většímu okruhu lidí, než jsme sami, aby si o tom vytvořili určitou představu. Bylo by to jako s kamenem, který spadne do vody: vzniknou malé vlnky, a výsledek by byl dobrý.
Co je tedy při provedení této skladby nejtěžší? Jsou to právě ty části, v nichž nemáte co na práci. Jistě jste si jinak všimli, když úplně odhlédneme od Vaší práce hudebníků, kteří zkouší, že nejtěžší doba ve Vašem životě je vždy ta, kdy se zdá, že nemáte co dělat. Pokud byste svoji pozornost a zvědavost zaměřili právě na tento bod, kdy nemáte co dělat, měli byste ze svého života víc než kdy jindy. Místo toho, abyste při zahálení pociťovali nutnost něčemu se zasmát nebo přivést někoho na jiné myšlenky, použijte svoje schopnosti a svoje smysly, abyste například slyšeli, co se právě děje Když jste z poslouchání unaveni, rozhlédněte se kolem a uvidíte, co všechno se stane. Ale nesnažte se, jak to u lidí bývá zvykem, aby za to pykal celý svět.
Nebude-li jen jeden z vás dbát na moje slova a rozhodne se vzdorovat, pak nebudu schopen to ovlivnit. Pokoušel jsem se napsat skladbu, z níž je zřejmé, že se každý – ať již je to dirigent anebo skladatel – vzdá kontroly. Nechci tedy zastávat funkci policisty. Máte zde naopak možnost být jedincem s vlastním právem a jednat ze svého vlastního centra Byl bych samo sebou nadšen, kdybyste to udělali vznešeně.
Nyní se od obecných aktivit lidské bytosti dostávám ke zvláštní aktivitě člověka, který produkuje zvuk. Z veškerých svých zkušeností s prováděním hudby v minulosti si můžete myslet, že Vaším úkolem je vnést do zvuku něco z vlastních emocí. Ale já jsem se v této skladbě pokoušel, ačkoliv jsem při komponování používal náhodné operace a pozice not jsem získal z pozic hvězd v hvězdných atlasech, – pokoušel jsem se tedy vzdát svých názorů, jaká by hudba měla být, a zcela určitě toho, jak by mohla být hudba výraznější, a přitom nechat zvuky vyjít z jejich vlastních center. Jsem přesvědčen, pokud by tomu tak u těchto zvuků bylo, že kdyby jim člověk dovolil, aby vyšly ze svých center, dostali bychom něco, co by se nádherně poslouchalo.
Během přestávky při zkoušce se jeden z vás zeptal, zda bychom neměli produkovat zvuky, které by měly crescendo a diminuendo. Inu, tyto jednoduché myšlenky vznikající v našem lidském mozku o tom, zda budou věci postupně hlasitější nebo tišší, jsou jedna věc, ale myslím si, že by bylo mnohem hezčí, kdybychom to nechali udělat zvuk samotný. Když se teď vydáme do extrémní situace – což jsme, jak se domnívám, v tomto provedení dosud neučinili –, když si například budeme chtít dát záležet na pokusu, abychom vyrobili zvuk tišším způsobem, než kdy v životě předtím, pak tento zvuk v důsledku intenzity Vašeho pokusu učinit jej tiše ukáže nepředvídatelné změny své dynamiky, a to nikoli expresivním způsobem, nýbrž tak, jak ukazují svoji proměnlivost žilky listu nebo zčeřené vlnky na vodní hladině nebo všechny ostatní jevy, které můžeme pozorovat v přírodě.
Nevím, zda se vyjadřuji jasně, ale chci se o to pokusit. Když vyrábíte tichý zvuk, vyrobte jej tak tiše, že si nebudete jisti, zda bude skutečně možné jej vnímat. Neplánujte výsledek, nepomáhejte mu násilím, přiveďte jej k životu, nechte vyletět ptáčka z jeho vlastního hnízda. A nechte většinu zvuků, aby byly tak tiché, jak jste je dosud nikdy neslyšeli. Když však uslyšíte hlasitý zvuk někoho jiného, neměňte svůj tichý zvuk automaticky v méně tichý. Když se budete co nejvíce snažit, abyste zahráli tichý zvuk, udělejte to tak tiše, jak to pro vás bude vůbec možné. A hodláte-li zrovna zahrát hlasitý zvuk, zahrajte jej tak nahlas, až člověk vyskočí. Místo toho, abychom se v životě nudili, můžeme se dát překvapit a budeme překvapeni o to víc, když se nenecháme spoutat svými záměry, nýbrž se odevzdáme sobě samým právě při provádění svých jednoduchých činností.
V této skladbě máte dělat dvě věci: na jedné straně po většinu doby nemáte dělat nic. Pokuste se naučit to tak, abyste to dělali hezky. A když máte dělat zvuky, zahrajte je až na nejzazší mez, jako kdybyste byli v lese a nikdy předtím jste se s takovým zvukem nesetkali, takže vás jeho náhlé objevení uchvátí. Tato skladba neobsahuje žádné moje myšlenky ani pocity – jsou to pouhé zvuky.
Teď ještě k tomu, co se stalo s rytmy. Dovolte mi poznamenat, že když se pan Dufallo dostal k novému systému – 1, 2, 3, 4 nebo 5 –, došlo k porušení dohodnutých aktivit celého orchestru. Přijměte vůči notaci zjemnělý postoj, podívejte se pozorněji a uvidíte, že nemáte v žádném případě začít všichni v okamžiku, když se rozběhne systém. Pokuste se přesně rozlišit i malé rozdíly v intervalech, dělejte, co umíte, a uchraňte skladbu před tím, aby se nepodobala aktivitě stáda ovcí. Nechte ji takovou, aby se stala aktivitou 86 lidí, kteří se potkali na základě pravděpodobnosti…
Dodržujte jednotlivosti v dynamice a intonaci mikrotónů a – když máte určitou dobu hrát – dbejte na následující: máte-li například sérii pěti krátkých tónů, nehrajte je pravidelně, 1-2-3-4-5. Pokuste se mezi nimi učinit tak rozdílné intervaly, jako jsou rozdíly mezi kameny. Jako kdyby to bylo pět kamenů, které spadly sem dolů. Ponechte jim jejich vlastní tempo místo toto, abyste jim vnutili svoje tempo, tak jak je máte vyměřené. Kéž bychom se jako lidské bytosti alespoň trochu vzdálili od své činnosti vyměřování a mohli proniknout blíže k neznámému…
Převzato z Musik-Konzepte, Zvláštní svazek John Cage, Mnichov 1978
Perex a překlad: Petr Studený
