Slovenský umělec Jonáš Gruska je na jedné straně pozorovatel či spíše posluchač okolního světa, na druhé straně tvůrce a konstruktér. Coby posluchač zachycuje zvukové projevy přírodních i industriálních prostředí, v roli tvůrce jednak staví různá zvuková zařízení a instalace, jednak tvoří hudbu se syntezátory, občas i s akustickými nástroji. Album Spevy, které vyšlo na Gruskově značce LOM, můžeme chápat jako průnik těchto dvou světů, nebo jako důkaz, že ve skutečnosti nejde o oddělené sféry – pasivní a aktivní –, ale jen o různé projevy tvůrčího ducha.
V uplynulých letech vydal řadu monotematických a víceméně dokumentárních nahrávek, na nichž posluchače zaváděl tu do chodeb základní umělecké školy, tu na horské louky nebo k hořícím věžím ropné rafinérie. Vedle toho najdeme v jeho katalogu nahrávky čistě elektronické hudby – někdy táhlých prodlev, jindy měňavkovitě pulsujících polyrytmů. Na albu Spevy se tyto dvě metody potkávají. V devíti skladbách rozměrů spíše úsporných jsou zvuky okolního světa spojovány jednak navzájem do nových kombinací, jednak jsou doplňovány elektronickými i akustickými témbry. Do zpěvu cvrčka hrají zvonivé tóny indonéského gamelanu, ultrazvuková komunikace netopýrů je posunuta do námi slyšitelných poloh, v nichž zní docela podobně jako syntezátor, který k ní vytváří kontrapunkt. V titulní kompozici se hřejivě bublající elektronické plochy přirozeně prolínají s akordy nástroje khene, východoasijské varianty foukací harmoniky. Klíčovou roli samozřejmě hraje hra na mikrofony. Volba toho, jak ten který zvuk zaznamenat, určuje, jak jej budeme vnímat, nastavení mikrofonu zásadně mění perspektivu našeho zážitku. Mimo snímání a míchání zvuků jinak Gruska s terénními nahrávkami nijak slyšitelně nemanipuluje, neprohání je skrze efektové procesory.
Jonáš Gruska na svých stránkách nabízí k jednotlivým skladbám komentáře, v nichž odhaluje své zvukové zdroje. Je ale lepší si přinejmenším během prvního poslechu dopřát prostor k tápavým úvahám o tom, co vlastně slyšíme. Které zvuky jsou zachycené, u kterých autor sám hrál na předměty kolem sebe, jaké kombinace, zdánlivě přirozené, vznikly až dodatečným mícháním? Zatímco při poslechu terénních nahrávek si můžeme představovat, že se nacházíme v určitém reálném prostředí, tady jsme pomocí zvuků přenášeni do krajin spojujících známé prvky do lehce surrealistických krajin. Jsou to krajiny veskrze příjemné, byť v nich znějí rytmy občas chaotické a témbry skřípavé. Spevy nebo Volanie mají bezmála relaxační náladu a Brušky znějí jak sonická verze videí s roztomilými huňatými tvorečky, která si s lidé přeposílají mailem s dojatými komentáři a srdíčky.
Každá skladba je uzavřeným tvarem fungujícím samostatně, zároveň je ale celek obloukem vystavěným z miniatur, jejichž střídání zajišťuje soustavné udržování pozornosti. Středem dramaturgického oblouku alba je Pontón postavený na hlubokém rytmickém zvuku. Některá místa by při jen o minutu delší stopáži působila příliš ukolébavkovým dojmem, tady jsou ale včas vystřídána správným vyrušením. Necelých čtyřicet minut uplyne jako nic, opakované poslechy odhalují vždy nové detaily.
Jednou z mnoha aktivit Jonáše Grusky je pořádání workshopů, na nichž učí zájemce naslouchat svému okolí a zachycovat je. Skrze to jim odhaluje kouzlo aktivního naslouchání světu a zprostředkovně i cestu k otevřenějšímu přístupu k němu. Album Spevy může plnit podobnou, řekněme pedagogickou, funkci. Svou příjemností může být vstupními vrátky pro ty, jimž by poslouchání zvukům vlaků nebo cvrčků přišlo příliš divné. Poslouchá se jako příjemná hudba, ale zároveň ukazuje, co všechno lze jako hudbu poslouchat.
Jonáš Gruska: Spevy