- Inzerce -

Jorgos Skolias / Antonis Skolias: Kolos

Vokalista řeckého původu Jorgos Skolias (1950), žijící v Polsku, patří ke zcela osobitým tvůrcům, mísícím starodávné hlasové techniky s novátorským pojetím, oscilujícím mezi neamerickým blues, jazzem a rockem. Od roku 1983 spolupracoval s populárními skupinami Krzak, Džem, Osjan, Young Power nebo Tie Break, ale také s nejvýraznějšími polskými jazzmeny od Tomasze Stańka po Zbigniewa Namyslowského. Těch desek s jeho účastí jsem napočítal 34, ale možná, že jsem nějakou propásl. Kolos, vydaná slovenskou Hevhetií, navazuje na tuto dosavadní činnost, soustředěnou vedle Tonpressu nebo PolJazzu především na Muze, v poslednějším čase třeba na Brain Active Records (s Krakovským Klezmer Bandem ho však najdeme i na Zornově Tzadiku!), je však unikátní v tom, že zde vedle zpěváka Jorgose Skoliose zde účinkuje pouze jeho syn, rovněž vokalista a především perkusista Antonis. Omezenost personální se však nejeví jako ochuzení, nýbrž jako vzácná symbióza, vymezující se v patřičném soustředění na zvolená témata, částečně se rekrutující ze zpracování témat řeckého básníka Konstantina Petrou Kavafise a z písní, které si Skolias otec pamatuje ze svého dětství. Což se celkovým laděním příliš nevymyká, protože tato návratovost není zesvětlující, jak bývá zvykem, nýbrž spíše podmračná, všech devět songů se pohybuje totiž v obdobně obžalobné, až rmutné sféře, povyšující vokalizovanou drastičnost na oznamování (včetně názvu alba; řecké slovo kolos je s prominutím prdel, polsky dupa).

Názvy písní jsou tu uváděny v řeckém originále a v polském překladu, my si je však zčeštíme, když vydavatel rezignoval na slovenské znění. Hned Námořník vepluje do drastizujícího rytmu, plného vyvolávání, útočení a odsekávané virválnosti, entuziasticky protancovávané extáze. Odbojnost hudby je prorecitovávaně vyzuřovaná i promlouvavě zpomalovaná až do skonávání. Stejně tak Návrat vyzařuje nezadržitelně utíkavý rytmus, vtíravě prozpěvovaný s ohlasem ozvěnovosti, text je sice uchopen spíše folkově, nicméně posouván do záměrné odrhovačnosti je zřejmě proto, aby se posluchači patřičně vštípil do vědomí. Což vplývá do širokodechosti. Zmíněná žalozpěvnost, až žalobnost charakterizuje pochopitelně i Žal, rozpažený od vybrušované chvějivosti přes zakrvované smutnění až do rozvratného zaběsnění, z něhož se sólový vokál vymaňuje i zase zpětně zamaňuje až do bezbranné křečnosti. Naopak Příběh zamíří do rytmického kolového reje, výbušně srázného, konfliktně nadsazeného, nadsázkově rozječovaného. Připadá mi spíše jako bouře ve sklenici vody, proudně prohybněná, až přehybněná, a vířivkově dohecovávaná. A přitom jde zřejmě „pouze“ o generační problém. Zato Leonardo obnáší portrét, vyličovaný žalohlasem, zadorovaným i vyvřele oponujícím, kazatelsky znábožnělým i vyvřelinově spádným, nebo lépe propadným do prolamování, slabikování, takřka hláskování, skuhrání. Proniterněná portrétovost komíhá až do zábludnosti. Plačtivostní smutnění, nabídkově proromantizované a provláčněně prormutněné, vyciťuji ve Hvízdám si. Právě hvízdání tento song projiskřuje a dobubnovávání působí šamansky, přičemž domručovaná žalobnost udržuje příslušné napětí. Také Jdou Němci, tentokrát bezhlasově, zato s pochodovou nepohodovostí, pouze se záludně probíjivými bicími probubnovávané i místy protichávané, jsou až bezvýchodně nasměrováváni … kam? To mi nenapověděla ani bezzávěrná zármutnost. Ovšem Chudoba, obžaloba bídy, je svým zpěvem, střečkovaně nasouvavým a vývěrně vydíravým, téměř vyškeřovaným, v protikladu jak k tématu, tak k následné skučivosti a propadávanosti do naříkání. Jde zřejmě o kontrast helenizující kolovosti a poprasklinové bědnosti, provrtulovávané chrastivostí a dobíjeností. Kavárna však znovu nabídne výbušné bicí s vypravěčským hlasem, proměňujícím se spolu s vyvěrajícím doprovodným skřekotáním do souzvučné šinutosti. Námětem je stáří, před námi defiluje takřka curriculum vitae v tyglíku, plné vzpomínkové bezradnosti a zádušného rozpomínkování a protónovaného vyhlučňování.

Pro všechny, kteří chtějí přesně pochopit, co konkrétně to vyžalovávání obnáší, je přiložen ve vloženém čtyřlistu text v polštině až po sám závěr, kdy stařec “hlubokým spánkem na kavárenském stolku usnul“. Vy se neobávejte, že byste nad tímto unikátním kompaktem zadřímli. Naopak: bude provokovat vaši pozornost od počátku do konce. Zda se ovšem ztotožníte s jeho obsahovým žalobněním, to záleží už jenom na vaší nátuře.

Ukázky alba zde: https://www.hevhetia.com/Hevhetia/portal/ViewItem.xhtml?id=3528

Jorgos Skolias / Antonis Skolias: Kolos

Hevhetia (www.hevhetia.sk)

 

 


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.