8. dubna se v Malostranské besedě uskuteční koncertní oslava deseti let tvého vydavatelství. Blahopřeji. Čekal jsi, že Polí5 vydrží deset let a stane se tak velkým „hráčem na malém trhu“? Máš pocit úspěchu? Nebo snad zadostiučinění? Nebo se děsíš té práce, co sis sám navalil?
Protože Polí5 vzniklo primárně jako forma obživy (knihkupectví), neuvažoval jsem moc o tom na jak dlouho to bude, respektive nechtěl jsem něco rozjíždět jen na rok. Doma jsem to obhajoval, že je potřeba to vydržet aspoň tři roky, ale jediný měřítko byla věčnost, tedy navždy. Po těch třech letech by to každý ekonom zavřel – není to nic rentabilního, ale já si ověřil, že jde existovat i s naprostým minimem. Toto uvědomění a tolerance rodiny je pro mě ten skutečný úspěch. Velký hráč je ten, kdo má velký příjem, a může něco ovládat, to já nejsem. I po deseti letech existence se pořád setkám s lidmi, kteří se diví, že Polí5 existuje a že vydalo skoro osmdesát titulů, ale vzhledem k tomu, že zadostiučinění nehledám, je mi to jedno. Užívám si jistou formu svobody, ale je to vykoupeno nezměřitelným kvantem práce, až si říkám, jak dlouho to člověk může vydržet. Podobnou větu o výdrži jsem používal už před několika rokama, to jsem ještě netušil, že ta práce se může zdvojnásobit. Samozřejmě si nemohu být nevědom, že co se týče množství (no, podle mě i kvality) je to celý dílo vlastně jakoby neviditelný, ale to není problém můj, spíše té druhé strany, já zažívám satisfakci každou realizací.
Všichni nadávají na to, že „cédéčka se neprodávají“, čím to, že ty jich vydáváš čím dál víc a ještě je dáváš zadarmo ke stažení? Máš stálé odběratelstvo?
Ale to se nevylučuje. Devadesátý léta a jejich prodeje se asi už nikdy nevrátí, ale některý kapely se cédéčkama (nebo i dalšíma nosičema) ještě pořád slušně, když ne uživí, tak přiživí, anebo jinak – prostě se jich prodá tolik, že to má smysl. Vlastně se to vydávání trochu pročistilo – už nejde o takový byznys. Produkce Polí5 ale stojí na tom, že to naprosto bláznivě dotuju z prodejny, místo abych měl plat jako všichni ostatní, nacpu to do vydavatelství. A často ani nejde už o ty peníze, ale o čas. Samotný prodeje nejsou nic úžasného, ani náhodou to není tak, že úspěšný titul zaplatí ty ostatní, u mě úspěšný titul zaplatí sám sebe, pouze výjimečně něco vydělalo trochu navíc. V tomto úhlu pohledu je pak úplně jedno, jestli hudbu nabízím elektronicky zdarma, pro mě je nejdůležitější dát těm titulům šanci se dostat k lidem. Ale spousta lidí, naprosto dobrovolně, za to stažení pošle peníze i tak, pro dobrý pocit, jako podporu, nevidím nikomu do hlavy proč, ale tenhle způsob podpory je velmi milý a v tom množství už ani není zanedbatelný – tímto všem děkuji!
Jak se vlastně liší svět za pultem hudební prodejny od doby, kdy jsi začal? Pokud vím, zkoušel jsi už koncem devadesátých CD-R a samizdaty coby Manuzio.
Manuzio byla taková domácí „neosamizdatová“ činnost, při normálním zaměstnání (dělal jsem servis na dopravní signalizaci) jsem si doma kopíroval pár kazet, xeroxových publikací, později i CD-R, v raných devadesátých letech ani nebylo běžné internetové připojení, počítače byly hloupější než dnešní telefony; to se moc nedá srovnávat, protože to byl opravdu jen koníček. Jakmile jsem začal pracovat v Black Pointu, křížily se zájmy a nechal jsem Manuzio u ledu. Pak bylo osm let vydavatelský ticho. Prodejna je otevřená deset let, vlastně za tu dobu ten provoz není takový rozdíl, ale pár věcí se změnilo, už neprodám určitý typ CD (starší zahraniční) a vinyly jsou tak v kurzu, že nás skoro z poloviny živí, ale jinak mám pocit, jakoby to bylo včera. Vydávat jsem začal vlastně už po roce po otevření prodejny. Jenom udělat dnes CD-R, jako tehdy, už není moc košer, lidi se na to dívají dost úkosem.
V nějakém rozhovoru jsi prohlásil, že potřebuješ být vlastním šéfem. Když ses ale spojil s DayAfter, zavřel původní obchůdek (zděděný po Milanu Čapkovi?) a založil Rekomando, rázem je šéfů víc, ne? Co s sebou přineslo přesídlení na poštu?
Původní krámek v Dittrichově ulici (vlastě ve stejném bloku za rohem) byl vskutku jen můj svět, byla tam tradice, kterou ale cítím i teď, před Milanem to měl dr. Manžel, který provozoval vyhlášený antikvariát. Ale hrozně rychle jsem to zaplnil, potřeboval jsem nějaký sklad a jen co jsem se po něm začal rozhlížet, všiml jsem si výběrového řízení na bývalou poštu. Dnes už bych se do podobné šílenosti nepouštěl, nevěděl jsem, co to znamená rekolaudace. V té chvíli mě oslovil Míra z DayAfter (propojil nás Pavel Ovesný, který mi tou dobou hodně pomáhal), že potřebuje taky přemístit prodejnu a že bychom to mohli spojit. A protože přestavba pošty byla náročná (trvalo to rok než jsme mohli otevřít!), kývl jsem na alianci a finanční usnadnění. Aliance je něco úplně jiného než fúze, každý si žije vcelku autonomně, jen některé věci platíme napůl. Máme štěstí, že Míra žije v Plzni a že než se začne řešit nějaký případný spor, oba vychladneme a tedy se nehádáme a jsme si zatím navzájem prospěšní. Pro mě to znamenalo sice mnohem větší upozadění (prodejna a vydavatelství se mi jevily neoddělitelně), ale to materiální zázemí mě existečně ukotvilo. Přesídlením a spojením sil s DayAfter pak přibyly i další skvělí lidi, který bych jinak asi hned tak nepoznal, ale trochu jsme odradili místní obyvatele, který se přeci jen straní potetovaných lidí, co popíjejí u pultu s kámošema Pragomošt a pouští si hlasitě black metal, když míval službu někdo z DayAfter (mě metal zase tolik nezajímá a raději zákazníkovi vyjdu vstříc, nemyslím podbízet se, ale v podstatě jej moc neotravovat). Ale i to se časem mění, posune se to každý Vánoce, kdy místní těsně před Štědrým dnem něco koupí, často si nechají poradit nějakou knihu pro někoho a pak chodí v lednu děkovat, protože jsme se skvěle trefili. A nakonec zjišťují, že ti potetovaní jsou vlastně milí lidé, kteří pomohou s kočárkem…
Takže šéfem jsem si pořád, jen občas musím brát větší ohledy a někdy víc plánovat .
Tahle úloha obchodu coby místa setkávání hudby- a knihomilných lidí z celé Prahy i jiných míst a zároveň úloha nového „špendlíku na mapě“ nejbližšího sousedství je nepochybně důležitá. Desky a knihy se dají nakupovat i na webu, není ale nad kontakt s prodejcem, který ví, co a proč má na pultě. Snažíte se tuhle společenskou roli nějak prohlubovat a profilovat? Vím, že v Rekomandu proběhlo pár čtení a koncertů, existuje ale nějaký další plán?
Proto mám prodejnu fyzickou a ne jen virtuální. To setkávání baví hlavně mě, jsem potěšen, když se to přenese i na návštěvníka a ještě víc, když i ty lidi k nám začnou chodit kvůli tomu. Ono to klasické ohmatávání knih, LP, CD je ve skutečnosti rychlejší než na internetu, tam je toho záplava, tady je to už prosáté. Znám to i z té zákaznické strany, sám leccos sbírám a když se mám probrat nějakým velkým e-shopem, trvá mi to celý večer, na klasický prodejně zjistím během hodiny všechno, co potřebuju.
Je občas humorné, když se mě nějaký člověk s důvěrou ptá na nějaké detaily a já vím, že je to největší odborník v republice na dané téma, nebo slavný překladatel, editor, redaktor časopisu a já mu sotva mohu laicky říci víc, než co je zrovna na pultu a co se dá doobjednat. Ale nedělejme si iluze, pokud se i nějaký „obyčejný“ zákazník o něco zajímá, bývá právě mnohem větší odborník než ten šumař za pultem, ale to víš, že mě těší když mohu poradit i já. Což se poštěstí hlavně u mladých lidí, kteří ještě nemají nasbírány všechny tituly, a já mohu mít informačně trochu navrch. Za pultem jsem už poměrně dlouho (když nepočítám jen Polí5), a tak se mi už několikrát stalo, že nějaký mladík vyrostl do respektované osobnosti, rád se pořád vrací a občas vyjde najevo, že nějakým směrem jsem jej popostrčil právě já. To mám pak pocit naprostého naplnění. Ale to víš, že jsem se i kolikrát totálně ztrapnil, třeba když přišel i s ochrankou nakupovat 50 Cent (ten americký rapper) a já se se svou blbou angličtinou s ním skoro nedokázal domluvit.
Dříve jsem si myslel, že budu dělat na prodejně něco jako pravidelný doprovodný program, aby tu byl větší důraz na to setkávání, přeci jen méně formální vztah (aby bylo jasné, že není nutné za každou cenu i něco prodat). Ale nějak mě ty akce vysilovaly, stálo to hodně času, v zimě, kdy se musí topit apod., i peněz, efekt byl spíš rozpačitý, a tak jsem to nechal samospádem, nic neplánuju a jednou za čas se něco vyvrbí. Vyšlo najevo, že nejlepší akce byly ty, které pořádali spíše lidi z bližšího okruhu, kteří měli pocit, že je to to nejlepší místo pro danou věc. Třeba koncert Des Ark, výstava Zuzany Růžičkové, nebo release party, když Bonus vydával Konec civilizace atd, bylo toho náhodou hodně, jednou bych to měl zmapovat, existujou nahrávky těch akustických koncertů, spousta fotek, jen to dohledat a uspořádat.
Už jsem kdesi psal, že jednomužně supluješ vydavatelskou činnost, kterou tady v devadesátých letech obstarávali Indies, Rachot a Black Point. Nevím ale, jestli s tímhle mým názorem souhlasíš. Po zmíněných značkách jsi každopádně „zdědil“ i dost umělců, od Black Pointu i know-how. Tedy – cítíš se být pokračovatelem nějaké tradice?
Tyhle vydavatelství pro mě byly zamlada ikonou, snil jsem, že bych v nějakém mohl pracovat (což se mi splnilo) a ani si nedokázal představit, že bych to mohl provozovat sám. Teď vím, že jsme se k tomu měl odhodlat mnohem dříve, že jsem byl zbytečně moc opatrný, že jsem si mohl ušetřit patnáct let. Ale dneska vydávání nemá takovou pozici jako před dvaceti rokama, i hudba je už vnímaná jinak, takže něco takovýho jako myšlenka, že to zastupuju, mě ani nenapadá – ostatně Indies existují dál, jsou tu i další vydavatelé, mladší… Polí5 je spíš takový družstvo, společenství, každýmu je jasný, že se na tom nedá vydělat, že je to služba, je to jiný způsob práce než vydavatelství, která se svou činností musí i uživit. To, že jsem nějaké kapely “zdědil” je spíš souhra okolností a zamrzelo mě, když jsme se dozvěděl, že to druhá strana bere s despektem, v případech přebíhání vždy důrazně doporučuji se domluvit s bývalým vydavatelem a každému vysvětluji, že si u mě nepolepší, všechny tyhle případy probíhaly tak, že mě oslovila sama kapela, ne že jsem někoho aktivně přemlouval.
A know-how z Black Pointu, no nevím, k tomu mě vlastně Oldřich vůbec nepustil a některé věci, co dělal, bych rozhodně opakovat ani nechtěl.
Naopak: kde nalézáš nové umělce? Posílají dema?
Za ty roky už je kolem Polí5 jistá komunita (ale byla tu už na začátku), lidi se navzájem znají, doporučují. Demonahrávky chodí pořád, ale stejně víc čerpám z toho společenství. I nové jména (debuty) nakonec nějakým způsobem vlastně vyjdou z toho základního kruhu Polí5 – třeba Tomáše Hrubiše (mladý klavírista, kterého teď vydávám, doteď jej vlastně nikdo nezná) mi doporučil Tomáš Vtípil, kterému jsem vydal jednu desku a distribuuji všechny jeho nahrávky, co si vydal vlastním nákladem, ty kruhy jsou takto propletený a různě se uzavírají. Ale síly mám jen jedny, uvědomuji si, že nejefektivnější by bylo ročně udělat 4-6 titulů, ale nějak ten parní válec neumím zastavit. Ale snažím se, musel jsem odmítnout celou řadu dobrých věcí, ale jsou věci co se odmítnout nedají.
Pořád tvá manželka věří, že děláš jen cédéerka?
Ne, ona je celkem důvtipná a došlo jí, že se to nějak mění, nabádá mě k opatrnosti a často staví nohama zpátky na zem.
Co všechno čeká návštěvníky výročního koncertu v Besedě?
Pro mě to bude zatím největší megaakce. Trochu se toho bojím, té velikosti, jsem zvyklý spíš na mikroměřítka, ale o to víc se těším co řeknou všichni ti známí, s kterými se potkám po letech, na novou muziku, která se v Praze moc často nevidí. Aby se tam vešlo co nejvíce mých kapel, bude z místnosti, kde bývá šatna, druhá scéna, vcházet se bude jiným vchodem, na obou scénách se bude hrát současně, ale přeci jen to plánuju tak, aby se hrálo na jednom pódiu ve chvíli, kdy se na druhém bude zvučit, a zároveň aby ti, co poslouchají jednu kapelu, měli šanci uslyšet (třeba i neplánovaně), tu druhou na druhém pódiu, když se na jednom skončí a oni půjdou na bar.
Všichni mí koně se tam nevejdou, někteří nemohou, některé nejsem schopen zaplatit (byť drtivá většina bude hrát za režii), nemohou chybět klenoty stáje – B4, kteří zahrají poprvé v Praze naživo předělávky Plastic People; Martin E. Kyšperský s Alešem Pilgrem (jinak známí především z kapely Květy) zde pokřtí nové album, co právě vychází – taky předělávky, ale tentokrát Psích vojáků (jde o speciální limitovanou edici 100ks číslovaných LP). Ono to skoro vypadá, že půjde o festival coverů, protože jednorázově (jinak už u ledu) zahrají i Tvrdý / Havelka, kteří předloni trochu rozbouřili svým přístupem k alternativní klasice stojaté vody „scény“. Ale vtip je v tom, že všechny tyhle tři kapely k těm původním písním přistupují úplně jinak. I křtů tam bude vlastně mnohem více. Už zmiňovaný Tomáš Hrubiš pokřtí svůj debut, stejně jako fenomenální a stále nedoceňovaný brněnský písničkář Radim Babák, ten si vystačí s harmonikou, případně ukulele nebo kytarou sólově – poslední album mu právě vyšlo u Polí5 (předchozí vždy jen vlastním nákladem). Zahraje i duo Sousedi, to pokřtí reedici svého prvního alba na vinylu v limitované stokusové edici (sběratelé, opět pozor!), Sousedi jsou vlastně taková filmová hudba, bez textu, akustické nástroje s looperama, novodobí Penguin Café Orchestra. Letos vzniká nahrávka mého letitého souputníka, mistra současného divadla Míly Vojtíška (pseudonymně píše pod zkratkou SdCh) a jeho kapely Ruce naší Dory – totálně dekadentní bigbít zatěžkaný kongeniálními texty, album ještě nemá datum vydání, třeba to ani nebude letos, hodně dbám, aby ta deska byla produkčně dokonalá, jde o zatím největší projekt Polí5. Nebude chybět ani má oblíbená a nezařaditelná Stinka, která teď hraje s Fandou Holým (kterému jsme loni také vydal CD) a možná bude i s bubeníkem. A když je takováhle sláva, musí si zde pro pořádek zahrát i tatínek, tedy moje kapela Skrytý půvab byrokracie, v nové sestavě a s novým repertoárem v Praze teprve třetí koncert. Už teď se těším.
