Julia Kent se smyčkami a karbonovým violoncellem vystoupí 11. dubna v pražském Paláci Akropolis. Rozhovor o intimitě nahrávání, stavu světa i opožděném startu sólové kariéry.
Pražský Palác Akropolis bude ve čtvrtek 11. dubna hostit dvě výrazné představitelky soudobé nonkonformní hudby. Jak kanadská cellistka Julia Kent, tak skotská klavíristka a houslistka Poppy Ackroyd sice hrají na nástroje typické pro vážnou hudbu, tvorbou však různé její obdoby o mnoho přesahují.
K současné sólové tvorbě Julie Kent vedla dlouhá cesta, od klasického hudebního vzdělání, přes hostování u těch neznámějších jmen současné hudební avantgardy po sólové desky se sotva zaměnitelným zvukem, v němž hrají prim různě vrstvené éterické linky cella. Ale i cesta dlouhá, měřeno kilometry, či spíše mílemi.
Přestěhování z Vancouveru do New Yorku představuje ve vašem životě zlom. Vaše hudba byla vždy introspektivní, poklidná, evokuje spíš kanadskou přírodu, než ruch velkoměsta. Jak obtížné bylo přivyknout zrychlenému tepu metropole?
Odjakživa jsem bydlela ve městě. Po cestě z jednoho pobřeží na druhé jsem si ještě udělala zastávku v Bloomingtonu v Indianě, kde jsem studovala. Byla to pro mě jen přechod z jednoho typu města do úplně jiného, ale určitě ovlivnil to, jak a jakou hudbu dělám. Města miluji pořád, miluji jejich energii a všudypřítomný dotek historie.
Než jste se před dvanácti lety vydala na sólovou dráhu, hrála jste dlouhou dobu po boku jiných umělců v různých kapelách a projektech – Current 93, Larsen, Angels of Light… Jak obtížný byl přerod do sólového umělce?
Popravdě si ani nemyslím, že bych vůbec měla být považovaná za člena těch projektů, které zmiňujete. Začít se sólovou kariérou mi opravdu nějaký čas trvalo. Také proto jsem první sólovou desku pojmenovala Delay (zpoždění). Po celou moji kariéru jsem byla a stále jsem součástí různých projektů, a každý z nich můj vztah hudbě nějak obohatil. Ale je rozdíl jen hrát někde na nástroj a tím, hrát na něj a zároveň na něm tvořit.
Zmiňujete důležitost fyzického pocitu z nástroje. Většina vašich nahrávek byla pořízená na klasické dřevěné cello, na turné se ale vydáváte s karbonovým. Jak odlišné je fyzické napojení na něj?
Pocit je u obou prakticky identický. Cello vyrobené z karbonových vláken je akustické cello s odezvou velmi podobnou tomu dřevěnému. I rezonance je podobná, čili ten „fyzický“ vjem z hraní je stejný. Nevnímám podstatný rozdíl. Ale vydat se s ním na cesty namísto klasického pro mě znamená méně stresu, a můžu ho s klidnějším svědomím používat i na koncertech pod širým nebem anebo v netypických prostorách, kde je jeho poškození přeci jen pravděpodobnější.
Určitý zlom ve vaší sólové diskografii představuje album Asperities (2017), jehož konečnou zvukovou podobu měl na starosti Rafael Anton Irisarri jehož přispěním zní album daleko syrověji a méně učesaně, než bylo na vašich nahrávkách do té doby zvykem. Místy je těkavé, vyzařuje z něj určitý neklid…
Za možnost pracovat s ním jsem byla hodně vděčná, už dlouho jsem totiž jeho fanynka. Miluji jeho hudbu. Na obou deskách (kromě Asperities i na aktuální Temporal – pozn. autora) odvedl skvělou práci. Pokud ale mám mluvit o sobě, zkrátka jsem se odhodlala do hudby začlenit drsnější zvuky. Jednak takovou hudbu poslouchám, a jednak se hluk, ruch, neklid dávno staly nedílnou součástí mého života.
Druhou změnou na vašich nedávných deskách je přibývání elektroniky, vašimi slovy jí „bude přibývat víc a víc, ale jen to té míry, aby z mých desek cello úplně nezmizelo.“ Bylo by nutně špatně, pokud by zmizelo?
Cello je natolik integrální součástí toho, co dělám, kdo jsem, že si nejsem jistá, zda je kdy možné, aby z mojí hudby zmizelo nadobro. Ale stejně tak jsem rozhodnutá dále a víc do hloubky prozkoumávat svět elektronické hudby, a vnášet její vlivy do mých skladeb. Chci tak, vědomě a cíleně, rozmlžovat hranice mezi „umělým“ a „přirozeným“ zvukem.
Jde u takové změny přístupu uchovat váš dřívější modus operandi, kdy jste desky nahrávala doma, kdy jste se snažila zachytit intimitu důvěrně známého prostředí, kterou ve sterilním studiu nejde zrekonstruovat?
Většinou jsem, nebo téměř vždycky jsem začínala motivem na cello, s nímž jsem posléze pracovala dále. Dneska to pravidlo čím dál častěji poruším a odrážím se od elektroniky: rytmu, motivu, terénní nahrávky anebo začínám o klavíru nebo kláves, což také nebývalo zvykem.
Podobně jako jiní interpreti, kupříkladu Poppy Ackroyd, s níž jedete současné turné, používáte i ve studiu, i na koncertech smyčky, tedy živě nahraný základ, který přehráváte a přidáváte k němu další vrstvy a stopy. Takový přístup má ale řadu omezení, nenarážíte někdy na jeho hranice?
Nakonec spolu bohužel celé turné nejedeme, jen Poppy byla tak laskavá, že mě pozvala, abych otevírala několik jejích vystoupení. Což je škoda, protože její hudbu mám opravdu ráda, ale o to víc se těším, že si s ní můžu zahrát. Omezení má samozřejmě každý nástroj, a smyčky jsou jenom nástroj. A pro mě velmi flexibilní nástroj, který mi dává obrovské možnosti. A někdy jsou tam omezení naopak velmi zajímavá.
Pokud se vrátím k albu Asperities, je to deska, která zrcadlí současný stav světa. Vzpomínám si, jak jste v rozhovorech hodně mluvila o úpadku lidskosti a také o jediné možné cestě k nápravě: o rozvíjení laskavosti. Za pět let od jeho vydání se svět stal, řekl bych, spíše horším, stačí na jeho proměnu jen být laskavým?
Svět je dnes děsivé místo. Politicky. Společensky. Co do stavu životního prostředí. V Americe jsme myslím v tom vše dosáhli stropu. Ale to nic nemění na mojí víře, že bychom měli být jeden k druhému laskavější, empatičtí. Samozřejmě, že vím, že je to jen malý začátek. A přiznám se i k tomu, že vůbec netuším, jak se z toho temného kouta vyhrabat.
