Proč právě komprovizace? Tak se můžeme ptát nad novou melanží Júlia Fujaka Various comprovisations, a tak se ve svém úvodu k CD a potažmo ke stejnojmenné knize/PDF s podtitulem Texts on music (and) semiotics ptá i sám autor. Odpovídá si/nám: „A proč ne?“ Protože mi tato odpověď nedostačuje, pokusím se nad sedmi hudebními příspěvky, rozdělenými do tří sekcí, nacházet střípky eventuálního řešení. To právě spočívá v osobnosti a osobitosti Fujakově. Nemohu ho podezírat, že by mu scházela ryze improvizační spontaneita a vynalézavost. Jenomže on si tuto schopnost potřebuje pojistit sofistikovaným předjímáním témat, vyhledáváním nejrůznějších souvislostí, což můžeme zjistit hned nad první dvojicí Nitranských Atlantíd (po… + před…), kde nabídne sondážní archeologizování v takřka vědecké studii, mapující prehistorii a současnost Nitry, z něhož mu vyplývá až apokalyptická katastrofičnost tématu i následné vyvázání z něho prismatem koláže současného dění. Tato sofistikovanost výběru i přístupu, podpořená jak teoretizujícím zázemím, tak využíváním předchozích projektů, vede pak k určité výsečnosti a výňatkovosti jednotlivých komprovizací, podmíněnou souputnictvím spolupracovníků, ale i k jednotnému vrstvení samplování, kolážovosti či fragmentárnosti různými způsoby. Což bych suma sumárum mohl pojmenovat jednoslovným termínem: fujakování, protože přístup tohoto muzikálního myslitele je odlišný od všeobecného úzu, je markantní a rozeznatelný.
Hned zmíněné Nitranské Atlantídy, které vyhřezává za součinnosti dalších deseti hudebníků a vokalistů a prostřednictvím svých obvyklých i neobvyklých nástrojů včetně vulkanického písku nebo duplikátu 4500 roků staré hrobky, se vykolejovávají s hučivostí, vyštěbetováním, vyhoukáním, vyzvonkováním a vycukrováváním, vyhouštňují se, vydrkotávají a vysmyčcovávají v odbíjivou pralesní prastrašidelnost. Sunou se šínami zvuků, plných propableskujícího přemílání rozmílání s tykadlovými vstupy rozdrcovaného protajemňování či prostupného vřeskování, z něhož se v prvním případě vynořuje tíživá melodická linie, která tuto zvučivost na x-tou dozvoní. Srocenostní vstup do druhé části střídá potichlost s rozhalasením, rozharašené sesuvy se zabrušovaným vlnováním. Zvuky s hlasovým prolínáním se narušují, odrušují, vyměňují a zaměňují, násobí i vymítají, překrývají, rozkrývají a rozbrnkávají. Jde o směs vzrušení a potichlosti, dohadování a uhadování, vršení a vrtošení, zlomivostní reportážení, zaplněné průsaky nostalgizující i smutnonedělnostní hovorčivosti, výhřezné prosmýčenosti, rozkloubení a prochaotizovávané vývratnosti a zámrskovosti, roztabuizovávané až do závěrečné smrštivosti a odcinkání.
Prskoletnostní Oxoxoxo, zabíravě rozšifrovávané nad kompozicí tria NE:BO:DAJ a v souladu s perkusistkou Amy Knoles, je zaplněnou houslující virválností i záběrkovým rušněním. Jeho vyzývavá výzevnost je zurčivá a proskočná, plná propasírovávané dotýkavosti v netýkavosti, přecházející v konečné zahloubení.
Fujak u semipreparovaného klavíru a Ján Boleslav Kladivo s elektronikou klenou nad akusmatickým projektem Klesajúce klenby odkapávající řáholnění, pojmenované Pištoľník – ovocie rajských stromov špehujeme, plné posloupnostního prokotávání, zvukolamného rozcupovávání a zaštipovaného škváření. Vše tu může připadat jako naznačované zkusmování, obezřetňované a prosouvavě směrkované k naznačenému „špehování“.
Neverbální korespondenci mezi Ludivine Allegue a Julo Fujakem obsahují dvě fáze „pošty“ Wordless. Ta první – (by my blood) – je vrhcábově vyzřejmovaná, vybrušovaná do padnostního odpovídání a vypreparovávaná do náladovostního dohudenování. Je plná průtočné hemživosti a smýčivého detekování a zcizování do výtřesnosti. Jedním slovem: je žilobitná. Zato (it´s all about water) je jakýmsi dialogem na vodní hladině, tekutá vodozvučnost rozhučuje rozmlouvání, hlasy se dohadují, podotýkají, předestírají ve vodotěsném i vodozbytném chlístání, jsou plné chlácholivosti nad dítětem (v koupelně i v kuchyni), nabobtnávají, šprajcují se i zhrucovaně posunkují, nicméně vše se zarovnává do smířlivosti.
Poněkud zvláštním zakončením celé hudební anabáze je perziflážní, až sebeshazovačné uvedení Fujakova vědeckého monologu, obklopeného zvukovým pableskováním autora u piana a Jona Rose s houslemi a s elektronickými přípodotky. Jde o rozharašované, podelektrizované kamuflážování, houslově zahušťované (nikoli zahlcované). Vše je tu jaksi pseudo včetně klavírní ekvilibristiky a houslového podrážděně podráženého smýčení až po závěrečnou dvojtečku, která naznačuje, že to všecko by mohlo pokračovat do aleluja.
Možná, že se vám album Various comprovisation z předchozích řádek bude jevit jako každý pes jiná ves, ale takto jsem to nemínil ani v nejmenším. Veškerá různorodost podléhá právě té ujednoťující komprovizážnosti. Fujak tu sice využívá svých dosavadních hudebních nálezů, ale přidává jim jednotící linku, odkrývá nové aspekty, možná i nové obzory. Nikdy totiž nepřešlapuje na místě: z toho, co dosáhl, se rozsměrovává k nejrůznějším možnostem. A to je třeba docenit.
Július Fujak: Various Comprovisations
Hevhetia (www.hevhetia.sk)