Nedávno jsem si během povinného předčítání pohádek před spaním připoměl, jak starosvětsky a poeticky Vladislav Vančura otevírá příběh pro děti o Kubikulovi, Kubulovi a Barbuchovi: “Za časů ušatých čepic bývaly náramné zimy a obráceně: tehdy, když tak zběsile mrzlo, šili čepičáři ušaté čepice. Je tomu doslova sto let, svět byl ještě mladý a šmahem se věřilo na pohádky. Teď nás na takové věci nikdo nenachytá, ale za těch starých časů se klekánice bál i pan učitel, a kdyby byl na něho někdo v noci zadupal, mazal by to domů a pelášil ostošest. Tehdy nebývaly se strašidly žerty. Jednou chodil světem medvědář Kuba Kubikula a ten chlapík měl veliké potíže se svým medvědem Kubulou. Medvěd byl hajdalák a mlsoun. Nečesal se, nemyl a vypadal jako ledajaká opice.” Tož, co to vlastně bylo za člověka, ten potulný a potutelný medvědář, který chtěl vyděsit ubohého medvídka strašidlem?
V animovaném Večerníčku, který tak vtipně nakreslil Zdeněk Smetana tomu nic nenasvědčovalo, ba ani Vančura jej v textu neidentifikuje, ale podle pradávné a pominulé zvyklosti musel být onen Jakub Kubikula Cikán: čili přivandrovalec, imigrant, osoba rómského původu, bez adresy a tudíž bez stálého bydliště. Když jsem si k tomu problému vyhledal na internetu informace, došel jsem k přesvědčení, že medvědář přišel do Čech nejspíš odněkud ze Slovenska, Bulharska, nebo dokonce Rumunska. A dozvěděl jsem se také, že se vstupem Bulharska a Rumunska do EU v roce 2007 se stalo starodávné povolání medvědáře na Balkáně, dokonce i v Srbsku činností ilegální. A že poslední nelicencované tančící medvědy odkoupila od rodin medvědářů jedna organizace pro ochranu práv zvířat. Přes linii Schengenu už k nám medvědáři neproniknou a na maďarsko-rakouských hranicích jsou proti nim znovu vztyčeny ploty.
Zaměstnání potulného medvědáře přežívá dodnes v Indii, odkud se úctyhodné pouliční umění mezidruhové komunikace šířilo už před začátkem našeho letopočtu směrem západním. Je dokonce možné, že první Cikáni přišli na naše území doprovázeni karpatskými hnědými medvědy. V Byzanci si Romové z Trácie říkali (a v Rumunsku si dodnes říkají) Ursariové. Živili se putováním s ochočenými karpatskými šelmami po městech a vesnicích. Vytrhali jim pro jistotu přední zuby, vodili na řetězu a nutili je drastickými metodami chodit na zadních a pohupovat se za řízného rytmického doprovodu vířícího bubnu a skřipek. Pravděpodobně to – podobně jako obchodování s koňmi – činili spíš pro obživu než pro zábavu. Vždyť pohled na nebezpečnou třísetpadesátikilovou šelmu, imitující nemotorně lidský tanec bezpečně vyvolával a dodnes vyvolává v davu slastný pocit nadřazenosti a vědomí vlastní důstojnosti.
Ursariové nechovali a nemučili medvědy z vlastního potěšení: pro koho byla ta krutá zábava a podívaná určena jsme pokaždé byli „my“ – občané, nenomádi, starousedlíci, ctihodní domácí, měšťané, majitelé kaváren, turisti, bankéři, nájemci zájezdních hospod, náměstí, nebo říčních plováren, z nichž si Vančura v Rozmarném létě i v pohádce o Kubulovi střílel. Cikáni – ať už medvědáři, prodavači peří, dráteníci, muzikanti, koňáci či potulní kováři – odedávna a donedávna statut skutečného plnohodnotného „občana“ neměli. Byli to cizinci, imigranti, jarmarečníci, vetřelci. zloději a Edmund Husserl jim odepřel v Krizi transcendentálních věd pro potulný způsob života jakoukoli míru příslušnosti k myšlence evropanství a vůbec schopnost pro hlubinnou, germánskou bytostnost a koncept Domova. Jediné, co jsme u nich my Evropané oceňovali, byla jejich „exotická“ a „animální“ muzikalita, atavistický talent improvizovat, schopnost obkročných lichých rytmů a melodičnosti.
K tatarsko-mongolským tradicím Ursari – hudebního „medvědářství“ – se dnes hlásí třeba rumunská skupina Shukar Collective, kde hrají rómští muzikanti Tamango, Napoleon a Classic a se kterou spolupracuje multimediální umělec a producent Mircea „Florian z Transylvanie“: https://vimeo.com/shukarcollective
Ostaně v rumunské Transylvanii a Moldavsku dodnes slaví zimní „medvědí rituály“, při nichž chlapci a chlapi v medvědích kožiších s červenými stuhami kolem hlav tancují ulicemi za zvuků bubnů a píštal.
Italský spisovatel, horolezec a malíř fantasmagorických obrazů Dino Buzzati stvořil nejen hluboké podobenství o západním strachu z neznámého v románu Tatarská poušť, ale i podivuhodnou dětskou knihu Slavná invaze medvědů do Sicilie (La famosa invasione degli orsi in Sicilia), vydanou v originále v roce 1945. Medvědí národ sužovaný v horách hladem sestoupí do nížin, pronikne do lidských měst, ovládne je a osvojí si rychle lidské zvyky i nectnosti. Jediným vysvobozením pro zcivilizované medvědy je návrat do horské divočiny, kam svoje podanné jejich umírající král Leandr vyšle, aby dosáhli smíření v medvědích chlupatých duších.
O tom, jaké fóbie a neurózy vyvolal medvědář Kubikula povoláním strašidla Barbuchy v psychice nečesaného medvěda Kubuly, jak to všechno dopadne, se čtenář dočte ve výše zmíněné knížce – pokud k tomu ovšem najde v dnešní neurotické době plné strachů z ohrožení domova záplavou balkánských a muslimských přistěhovalců čas a soustředění.
