Karen Keyhani: Only That Spark And Nothing More
Arqanoon Records (https://www.slideshare.net/Monodies)
Když se na jaře loňského roku uskutečnil v Teheránu retrospektivní koncert pěti vybraných kompozic, jež napsal současný iránský skladatel mladší generace Karen Keyhani, byla z toho nakonec hudební událost roku. Keyhaniho hudba měla natolik triumfální ohlas, že z těchto skladeb bylo sestaveno album, které pod názvem jedné z kompozic Only That Spark And Nothing More oficiálně vychází na začátku března v teheránském vydavatelství Arqanoon Records. HIS Voice je pravděpodobně zcela první periodikum, které tento vydavatelský počin reflektuje.
Karen Keyhani se narodil v roce 1979 v iránské metropoli Teheránu. Vystudoval universitu tamtéž a v roce 2009 získal titul Master Of Arts in Composition. V loňském roce začal s vlastními semináři o perské hudbě a s mistrovskými kurzy mikrotonální hudby na univerzitě v Ženevě, jako pedagog samozřejmě působí i doma. Založil Ghasedak Music Institute, který umožňuje výuku všech žánrů hudby, organizuje koncerty a vlastní rozsáhlý katalog hudebního materiálu a nástrojů. Od listopadu 2013 je na internetu zdarma k mání kompilační album mikrotonální hudby Possible Worlds vol.2, do něhož Keyhani přispěl mistrovským kusem pro smyčcový kvartet …and His Cuff Was Damped With Tears.
A tuto kompozici obsahuje také jeho čerstvý sólový debut Only That Spark And Nothing More. Album je věnováno skladatelově generační vrstevnici, iránské malířce Bahareh Reesi, jejíž sytě barevné figurativní malby (připomínající trochu našeho Zrzavého) evokují výrazově, ve všech detailech bohatou hudbu. CD o celkové stopáži 52 minut otevírá bezmála osmiminutový kus pro smyčcový kvartet To Her Beautiful Eyes (in one movement), a to v podání ženského Scheherazade String Quartet. Pozvolné vzedmutí osamělého violoncella, poté se vylupují jako perly další nástroje, po meditativní první půlce vybuchnou pak v drsných poryvech klastrů, aby se posléze opět slily v barevný, teplý, vřelý tok, evokující dokonce moravský cit z kvartetů Bohuslava Martinů. Občasné erupce emocí zneklidňují, podobně jako bývá zneklidněn milující muž, utápějící se v očích ženy. Vše končí violoncellovým partem do ztracena.
Titulní kompozice je pojmenována jedním veršem z básně klasického perského básníka Bidela Dehlavi “…jen ta jiskra a nic víc”. Byla zkomponována pouze pro jediný nástroj, a to hoboj. Více než sedm minut ohmatává sólista možnosti i nemožnosti tohoto dechového nástroje, aby vyjádřil vypjaté emoce a cosi jedinečného, zázračného, ale nenávratně pomíjivého. Hobojistka Nazanin Ahmadzadeh tuto náročnou skladbu interpretuje nejen s technickou virtuozitou, kdy ani výlety mimo rejstřík nástroje a do atonálních vod neztrácejí srozumitelnost, ale také s patřičnou dávkou vlastních emocí. A zvukové možnosti hoboje skladatel i interpretka vydolovali skutečně až na dřeň.
The Last Color for piano and flute (in seven movements) je nejdelší skladbou alba (16:37). Oba nástroje nechává Keyhani doslova ždímat, drtit, kroutit, drásat, vysávat, ale není to mučení, je to tvůrčí proces, pokus o definici hudebního absolutna. U klavíru je samozřejmě využíván také preparovaný zvuk, a to účelně, nikoli exhibicionisticky. Každý tón piana (Maryam Mehraban) a příčné flétny (Mehrdad Gholami) je podřízen myšlence díla, a tou je věčný souboj dobra se zlem. Využit je i ženský hlas, jenž přispívá k napětí, kterému se posluchač rád vystavuje, neboť to, co slyší, je mu lidsky blízké. Navzdory mikrotonálnímu uchopení hudební materie nepocítí v žádném okamžiku odcizení, skladatel jím nepohrdá, snaží se experimentovat pro posílení výrazu a vlastní výpovědi, nikoli pro intelektuální výlučnost, neřku-li extravaganci. Jako by vytvářel stále nové a nové barvy, které ale život nakonec neobohacují, vždyť je člověk už vlastně ani nedokáže od sebe rozlišit, aby s posledním akordem zůstala jedna jediná barva. Je to barva Zla, nebo Dobra? Ani jedno, ani druhé. Je to barva Života.
Další kompozice His Name Is Man patří dvěma klavírům (Karan Salajegheh, Hooshyar Khayam). V podstatě jde o další věčný souboj – člověka s Bohem. Skladba je dvouvětá. V první části vyjde Bůh ze své samoty, řekne první slovo a stvoření může začít. Hudba je pohroužena do jemného přediva tónů, tak trochu z rodu nocturna, harmonie je hladivá, melodie jiskřivá. Postupně se však hudební tok zhuštuje, dramatizuje, nabývá podoby magmatu, který vystřeluje jazyky emocí. Druhá část, v níž se člověk dívá zpět, na svou životní pouť, při níž ale nedobral smyslu, je zase sám, ale Boha nehledá, je rozťata ve dvě paralelní vrstvy, lyrickou a emocionálně rozdrásanou. Ty do sebe vnikají, oddělují se, vytvářejí kontrapunkt, sugestivní drama v dialozích, sporech, splynutích.
Závěrečná kompozice, smyčcový kvartet …and His Cuff Was Damped With Tears (úžasný verš z básně Smíření významného iránského básníka 20.století Ahmada Shamloo) využívá lidových íránských smyčcových nástrojů, takže kvartetní zvuk je velmi neobvyklý a ve spojení s harmonií, sycenou rozšířenou tonalitou, představuje jedinečnou fúzi západní a východní hudby, fúzi moderny s nejstaršími kořeny duchovní hudby. Jednovětá skladba (11:32) místy získává až hmatatelný rozměr, když prsty rozdrnčí struny a v těch klastrech je zvuk dávného světa, kolébky lidské civilizace, zdánlivě zasuté pod nánosy lidského pachtění při hledání smyslu života. Zároveň tak zažehávají krátké spektrální plochy, jež se postupně skládají v roztodivné drúzy zvuku. Ozvou se také zvonivé drobné perkuse. Sugestivní hudba. Prosté poselství humanismu.
O tom s takovou silou dokáže vypovídat opravdu jen hudba. Alespoň v případě Karena Keyhani to platí určitě.
