Když John Zorn coby leader kvarteta Masada vystoupil v Praze poprvé, praskalo divadlo Archa ve švech. Uplynulo devatenáct let, sál se zvětšil na kapacitně trojnásobné Forum Karlín, počet účinkujících vyrostl na téměř tři desítky a navzdory pořadatelskému nasazení bylo poloprázdno. Domnívám se, že nepřekvapivě.
Složení publika, ve kterém převažovali lidé od fochu – hudebníci, novináři, promotéři atd. – jasně ukazuje, že John Zorn je u nás tím, pro co je v angličtině termín musician’s musician, tedy hudebník ctěný především svými souputníky a odbornější veřejností. Fanouškovskou základnu „z ulice“ zde ale nemá. Zatímco v roce 2000 jsme ho na festivalu Alternativa vnímali jako hvězdu newyorské jazzové avantgardy na vrcholu tvůrčích sil, do Fora Karlín přijel zasloužilý umělec, jenž coby principál uváděl vystoupení převážně mladších hudebníků, kteří interpretovali jeho cyklus bagatel.
Velkolepější projekt asi vymyslet nešlo, zakopaný pes se ale skrývá ve skutečnosti, že v Čechách takový program nemá nač navazovat. V Čechách jsme se pořádně neseznámili ani se Zornem-avantgardistou, natož se Zornem-institucí. Kdyby sem jezdíval dejme tomu co pět let, bude mít, domnívám se, mnohem lépe připravenou půdu. Včerejší účast svědčila o tom, že v Čechách zkrátka nezdomácněl, ať už je tím na vině on sám nebo nezájem promotérů. Dohánět tohle vakuum galakoncertem považuji za nešťastné. Onu propast si, myslím, intuitivně uvědomili i hudební publicisté, kteří své články zveřejněné před koncertem vesměs pojímali v edukativním duchu a líčili a vyjmenovávali, tu zajímavěji, tu méně, kdo to ten John Zorn vlastně je. Na prestižní akci v obřím sále vlastně zvali jazykem propagace klubového koncertu.
Rozstříhané melodie
„Zpěvníkový“ cyklus bagatel vznikl zjara roku 2015 a navazuje na atonální, přitom vysloveně chytlavé jazzové výboje, s kterými Zorn začal někdy v období alb Interzone (2010) či Nova Express (2011). Burroughsovské názvy alb nejsou náhodné, podobně jako spisovatel William Burroughs své texty podřizoval nejrůznějším náhodným operacím, střihům a přeskupováním (cut-up methods), přistupoval Zorn k partiturám. U zmíněné kolekce Nova Express zaujme především zvuková „hezkost“ a lehkost, která z interpretací kvarteta John Medeski (klavír), Kenny Wollesen (vibrafon), Trevor Dunn (kontrabas) a Joey Baron (bicí) dýchá. Však se také čtveřice po natočení alba nerozešla, přijala název Nova Quartet a druhou část včerejší půlpátahodinovky zahájila jedním z nejzajímavějších setů.
V Bagatelles Zorn improvizátorům ze svého okruhu předložil soubor kratičkých, melodických skladbiček, a veškerou cut-up činnost nechal na jejich improvizačním a aranžérském umu. Až na výjimku v podobě laptopového sóla Ikue Mori se interpretovalo bezpečně v jazzových kolejích, tu zajímavěji, tu méně. Název akce Bagatelles Marathon byl v tomto ohledu víc než přesný. Ač nesportovec, představuji si, že běžet maratón je asi podobné: místy jde o natrénovanou rutinu, místy se vám vyplavují endorfiny, místy se vám ze všeho nejvíc chce umřít.
O nejsvětlejší okamžiky ze čtrnácti setů, které se do těch čtyř a půl hodin vešly, se kromě zmíněného Nova Quartetu postarala úvodní Masada, tentokrát méně klezmerová, než když interpretuje svůj vlastní songbook, nabušené power trio Trigger, které Zornovi dalo nahlédnout do jeho dávných snoubení jazzu s hard corem, metalem a punkem, a závěrečná, rovněž rockově triová sestava Asmodeus, jejíž vystoupení na okamžik narušily technické potíže kytaristy Marca Ribota.
Často se hrálo na virtuozitu coby nejvyšší jazzovou metu, což v mých uších docela fungovalo při sólu trumpetisty Petera Evanse, hůře už u akustického kytarového dua Gyana Rileyho a Juliana Lagea, jež ze všeho nejvíc připomnělo absolventský koncert kytarové třídy. A John Medeski s triem, v němž místo klavíru usedl za elektrické varhany, si bohužel neporozuměl s akustikou a ozvučením sálu a zahltil jej nepříjemnou zvukovou koulí. Set, kterým měla hřmotně vyvrcholit první půle večera, alespoň zčásti zachránil afroamerický bubeník Calvin Weston, jehož groove a razance byly zcela jiného ducha než hra ostatních pěti kolegů.
Nehrající hvězda
„Tohle je hudba, žádná posraná šou,“ oznámil Zorn hned ze začátku večera publiku a osvětlovači, po kterém chtěl, aby během hudebních vystoupení pokud možno nic nedělal. To je sympatický přístup, sám principál se ale mohl zapotit o něco víc. Zastal zejména roli moderátora, který uvádí jednotlivá čísla, coby saxofonista na pódiu stanul jen zpočátku s Masadou a coby „nehrající dirigent“ na závěr s triem Asmodeus, jehož nářez řídil a traktoval svými gesty.
Program maratónu byl znám předem, přesto jsem tak nějak doufal, že po setech, které uváděla patřičná brožura, dojde k nějakému přídavkovému překvapení v podobě opravdu improvizující ad hoc sestavy, návratu Masady apod. Nestalo se tak, vystoupení skončilo děkovačkou, při níž jsem si naplno uvědomil, že větší část hráčů, mj. hvězdy Marc Ribot, Dave Douglas a Greg Cohen, přijela do Prahy zahrát jen těch pár minut jednoho setu. Nejvytěžovanějšími hráči naopak byli bubeník a vibrafonista Kenny Wollesen a basák Trevor Dunn.
John Zorn tak do Prahy (a jiných měst, kde Bagatelles Marathon uvedl) sice přivezl několik hodin své nové hudby, sám na pódiu coby muzikant ale strávil tak půlhodinku – dva sety ze čtrnácti. Proč nějakým divokým sólem, třeba minutovým, neozdobil set „mladých motherfuckerů“ Trigger, je mi záhadou asi největší.
Navzdory mnoha příjemným hudebním okamžikům jsem si z Karlína odnášel pachuť nafouklé bubliny a pocit, že takový program budou hudebníci vlastně moci hrát i bez principála, až John Zorn nebude chtít nebo moci koncertovat. Nebo konferovat.