Německý dechař a výtvarník Petr Brötzmann, jedna z legend evropského power free jazzu a improvizace, 6. března oslavil osmdesátku.
Přísahají na něj freejazzmani, improvizátoři, rockeři i hlukaři, nikdo jej ale nebere za žánrově zcela „svého“. Divoký muž, jehož ambicí bylo dostat z jednoho tenorového saxofonu zrovna tak plný a nespoutaný zvuk, jaký kdysi slyšel z nahrávky, kde na to ale byli čtyři, je již sedmou dekádou – první nahrávky vydal koncem šedesátých let – spojován s apokalyptickým, nespoutaným a silovým troubením, totální jazzovou expresí překračující žánry k nejhlasitějším formám rocku a k noise music. Sám s takovým škatulkováním nesouhlasí – co můžou vědět novináři? – stovky nahrávek s jeho hrou jej ale usvědčují z téměř nepřetržitého bouření.
Páteř tohoto textu tvoří patnáct let mých brötzmannovských posluchačských impresí a obsáhlý rozhovor zveřejněný před devíti lety v číslech 345 a 346 britského magazínu Wire. David Keenan tehdy Brötzmanna navštívil doma v porúrském Wuppertalu. Výběr třídenního povídání ukazuje tehdy jednasedmdesátiletého tvůrce coby už trochu unaveného muže, jenž je přiznaně plný paradoxů, neboť právě díky nim lépe chápe sebe sama, a jenž nejde daleko pro slovo, ať už se týká hudební tvorby nebo společenských otázek. „Nejsem moc dobrý filozof,“ uzavírá Brötzmann ty tisíce slov, z nichž se skládá jeho portrét muže, který k obecnějším stanoviskům dospívá veskrze empiricky, nebojí se soudit v duchu „protože proto“, oceňuje ostré hrany a drsné povrchy a trvá na tom, že bez tajemství není nejen umění, ale ani samotná lidská bytost.
Do Wuppertalu, průmyslového, ale zároveň nejzelenějšího německého města, jež se mimo jiné pyšní pozoruhodnou visutou nadzemní dráhou, Brötzmann přibyl coby student místní výtvarné akademie. Malířství, grafice a tvorbě objektů a asambláží se věnuje dodnes, v domě má satinýrku i nejedny štafle na velká plátna. Osamělá výtvarná činnost mu kompenzuje hudební tvorbu, ze značné části improvizovanou, při níž je nutné maximálně se soustředit na okamžitou komunikaci, ať už se spoluhráči nebo jen s publikem. Starý bručoun, neboť lépe než takto fučíkovsky se Brötzmannova pódiová persona asi vystihnout nedá, se ovšem vymezuje vůči „mladým zodpovědným profesionálům“, kteří teoretizují improvizaci jako vytváření prostoru, a vzpomíná na své generační souputníky, například německo-holandského bubeníka Hana Benninka, s nimiž to při koncertech bylo jako při boxerském mači. „Když jsi ho chtěl někam dostat, musel jsi bojovat.“
Teutonenimpro
Bennink mu je častým referenčním bodem, prožili a nahráli toho spolu spoustu. Bubnoval na rané trojici Brötzmannových alb – na těch, která kromě názvů Kulomet, Bradavky a Koule překvapila především masakrem jazzových idiomů – v roce 1977 se s Brötzmannem, paličkami a magnetofonem vydal do pohoří Schwarzwald, kde týden kombinovali improvizaci na nalezené i přivezené nástroje s lovectvím zvuků. Slyšte desku Schwarzwaldfahrt, jsou na ní dechy, bubnování na leccos, voda, ptáci, letadla…
Brötzmannovská (lze říci i benninkovská) příslovečná divokost, jež rozvolnila kompoziční pravidla jazzu do té míry, aby umožnila průchod čisté expresi, se stala jedním ze stavebních kamenů evropského improvisingu. Přes všechen vzájemný respekt v ní improvizátoři z významné britské školy, pěstující nadhled a jemnou odtažitost, leckdy spatřovali teutonský Sturm und Drang. Brötzmann se ale bránil tím, že je naprostý samouk, nepochází ze střední třídy, a hlavně za sebou má zkušenost německého dítěte narozeného za války. Vyrovnávání se s nedávnou minulostí, pocit prohry a touha překonat ji se v jeho vyprávění víceméně kryje s narativem jeho souputníků nejrůznějších hudebních žánrů, podobně na svou motivaci vzpomínají i členové tak odlišných sestav jako Kraftwerk či Amon Düül.
A je tu ještě jeden rozdíl oproti neidiomatické improvizaci s britskými kořeny. I v nejdivočejších ansámblových okamžicích je Brötzmann členem, obvykle prominentním, kapely. Rozbít zákonitosti improvizace v souboru s rozjetou rytmikou ve prospěch totální spontaneity za hranicí sebeinstantnější kompozice jej zjevně neláká. O to zajímavěji mi znějí jeho sólové či duové, maximálně triové záznamy, přesněji ty, kde odhaluje vnitřnější, osobnější hlas, případně jím vede dialog s osobním hlasem jiné podobně výrazné osobnosti. Jsou setkání, jež se termínem duo vystihnout nedají, protože jde spíš o paralelní život dvou sólových partů.
Hezkým sólovým albem je záznam pořízený před osmi lety v bernské katedrále a vydaný o dva roky později; hráčský boj je tu jiný než silový. Brötzmann nezápasí o „místo na slunci“, ale o to, aby z tohoto místa celou hodinu vrhal proměnlivý a podmanivý stín, a svou energii zadržuje volnějšími tempy. Chcete-li slyšet, jak umí být tichý, nelze album Münster Bern (Cubus 2015) nedoporučit.
Souhrou zdánlivě nespojitých, jedinečných hlasů jsou například alba natočená s cellistou Fredem Longbergem-Holmem, s hráčkou na pedálovou steel kytaru Heather Leigh Murray (vycházejí u Trost Records, kousek jsme vám dali ochutnat v Kardiostimulátoru), za nejzazší nářez považuji duo s Keijim Hainem Evolving Blush or Driving the Original Sin (PSF, 1996) – jen dechy a Hainova řevová ekvilibristika.
Jazzrock pro třetí tisíciletí?
Že se ti dva museli setkat, snad nikoho neudiví, nesetkali se ostatně jedinkrát. Nejnověji na dvojici alb Two City Blues (Trost Records 2015), kde jim třetího dělá Jim O’Rourke. Obě alba byla nahrána v týž den, 23. listopadu 2010 v Tokiu, na vydání čekala pětiletku. Jak už to u improvizací, jež jsou otiskem určitého časoprostoru a rozpoložení a vycházejí s odstupem, bývá, těžko říci, kdy se, a do jaké míry, jedná o záznam dlouhodobějšího tíhnutí hráčů a kdy o jednorázovou odbočku. Brötzmann se zde každopádně setkává se dvěma hlučícími kytaristy (plus občasným hlasem, šamizenem a elektronikou), kteří se tentokrát obejdou bez bicích a jsou sehráni z nejrůznějších sestav, v nichž jsou za dvě třetiny.
Spolupráci s Hainem a O’Rourkem vypichuji pro ilustraci určité změny paradigmatu v improvizaci. Oba muži začínali jako stylově poměrně ryzí zástupci psychedelického resp. experimentálního rocku, oba dospěli (mimo četné jiné aktivity v jiných žánrech) k free rockové improvizaci, která začala přitahovat i jazzmany.
Touto přitažlivostí slynou i mnohem rigidnější podoby rocku. Vzpomeňme namátkou na Matse Gustafssona se Zu či Anthonyho Braxtona s Wolf Eyes, za příklad by v určitých polohách mohl posloužit i Hautzingerův Regenorchester či Zornovy hardcoreové travestie. Brötzmann, který si v pětasedmdesáti střihl album s žánrově důslednými portugalskými stoner rockery Black Bombaim (vyd. Lovers & Lollypops, Shhpuma), k rocku ale tíhne již nejpozději od osmdesátých let, kdy s Billem Laswellem, Sonnym Sharrockem a Shannonem Jacksonem sestavil opravdu údernou superskupinu Last Exit. Improvizační pohotovost a pestrost zcela jazzová, rytmika, barvy a míra synkop víc než hardrocková…
Budou se zásnuby tvrdého rocku s free jazzovými sólisty rozvíjet i nadále? Zdá se že ano a přejme si to. Myslím si totiž, že na hotový, přirozeně se zrodivší umělecký tvar v této oblasti stále čekáme. Pořád je to spíš než synergie takové „něco s něčím“, třeba ale dojde ke kvalitativní změně. Zatím se obě žánrové strany vcelku pevně drží svých pravidel hry.
V Brötzmannově případě je blackbombaimský výpad na pole rockového purismu poněkud pikantní. Když před devíti lety Keenannovi líčil nezměrnou energii, s níž do (sou)hry vstupují Bennink a Haino, a obdivoval nasazení posledně jmenovaného, jedním dechem dodal, že Haino na pódiu zkrátka dělá svůj byznys a že při několikátém zážitku už to tolik neohromí. Sám prý takovou hru na jistotu nemá rád, a i proto prý pozastavil činnost svého ambiciózního Chicago Tentetu ve chvíli, kdy se souboru hráčsky dařilo už tak nějak samospádem. Subjektivně to tak jistě vnímat může, přeci jen jsou to ale slova muže, jehož způsob hry se stal nezaměnitelným a inspirativním trademarkem, muže, jenž v jazzu a improvizaci rozšířil obzory a kodifikoval nová… pravidla. Což lze považovat za nejzazší umělecký úspěch.
Vyjmenovávat zde všechna oslavencova jeho hudební spojení samozřejmě nelze už proto, že na mě většina stále čeká. Připomněl bych s jistou dávkou sentimentu už jen vystoupení, které Brötzmann odehrál koncem října 2005 v řadách polsko-dánského, elegantně odtažitého North Quartetu v pražském divadle Komedie. Byl to třetí koncert čerstvě založeného Stimulu.
Hudební odkaz Petera Brötzmanna je rozprostřen do řady žánrů. Jazzmani jej mohou vnímat jako pozoruhodnou marginálii, neboť mnozí z nich tak dodnes slyší veškerý free jazz, hlukaři jako toho, kdo neohrnuje nos nad ohlušujícím rámusením. Rockeři v něm mohou vidět partnera, který se nad nimi neušklíbá, energií jim přinejmenším stačí a vyhovují mu jejich žánrová pravidla. Improvizátoři třeba extrémistu bez bázně a hany. Možností jsou spousty. A za všemi těmito obrazy, které s takovou vervou spoluutváří, je ukryt muž s tajemstvím.
