- Inzerce -

Když kladívko udeří do struny

Americká klavíristka Ashlee Mack zahraje v Praze “tichou hudbu”

V následujícím textu uvádí francouzská klavíristka a autorka Celeste Pepitone-Nahas letošní Prague Quiet Music Festival, s důrazem na úvodní koncert americké klavíristky Ashlee Mack. Zároveň také citlivě přibližuje, jaké jsou cíle i postupy žánru redukované hudby často spojované s mezinárodním kolektivem Wandelweiser.

Recitál Ashlee Mack proběhne v klášteře Fortna na Hradčanském náměstí 9. září 2023 v 19:30. 10. září pak bude festival na Fortně pokračovat, nejprve improvizovaným vystoupením Marcela Bárty a Oskara Töröka v nově zrekonstruovaných zahradách Fortny, poté koncertem kvartetu Prague Quiet Music Collective, který zahraje tři světové premiéry – Jamese Romiga, Paula Beaudoina a Jürga Frey. Švýcarský skladatel Jürg Frey je hlavním hostem festivalu a bude mu patřit závěrečný koncert v kostele sv. Benedikta, během kterého bude hrát na varhany, melodiku, prstové činely, kamenné desky i spadané listí.

Jemné, prolínající se tóny ve spodním a vrchním rejstříku klavíru. Figury, které se opakují a posléze mírně proměňují. Výsledkem je zvuková krajina, která evokuje překrývající se barvy a obrazy, jež mohou připomínat impresionistické skladatele, jakými byli Claude Debussy nebo Maurice Ravel, ale s mnohem menším důrazem na tradiční „melodii“. Tak zní hudební povrch, když americká klavíristka Ashlee Mack hraje Still, takřka hodinové klavírní sólo napsané jejím partnerem, skladatelem Jamesem Romigem. Výňatky této skladby zakončí recitál Ashlee Mack 9. září, který zároveň otevře třetí ročník Prague Quiet Music Festivalu v klášteře Fortna.

V posledních několika týdnech jsem opakovaně poslouchala nahrávky Still snažíc se dojít ke kořenům této skladby a také zevrubněji porozumět tomuto žánru. Pokaždé mi učarovalo, jak umí Mack udržet napětí a soustředění po celých šedesát minut. Tichá hudba se sice pohybuje pomalu a neobjevují se v ní dramatická crescenda, ale není to hudba „na pozadí“. Naopak, je to výsostně lidská hudba plná emocí, která nás žádá, abychom poslouchali a naladili se na svá těla, mysli, a sebe sama.

Jako mnoho klavíristů si Ashlee Mack prošla nejprve klasickým vzděláním. Během studií narazila na učitele, který ji významně ovlivnil – jeho specializací byla americká hudba 20. století. Tento mentor ji motivoval, aby hrála hudbu žijících skladatelů, a od té doby kráčí Mack po této cestě. Dnes je specialistkou na soudobou hudbou s takřka dvacetiletou zkušeností. Koncertovala v Německu, Itálii, Česku a napříč Spojenými státy. Spolu s klavíristkou Katherine Palumbo tvoří Khasma Piano Duo, soubor který hraje výhradně díla žijících skladatelů. Její nahrávka Still, již zmíněné skladby Jamese Romiga, se v roce 2019 dostala do finále Pulitzerovy ceny a Mack dále objednává nové skladby. Na tomto ročníku Prague Quiet Music Festivalu svůj program otevře světovou premiérou skladby Iana Mikysky Distant bells; mist; stopping (2023).

V dnešní době neuběhne chvíle, abychom nebyli bombardováni zuřivou obrazovou a zvukovou smrští reklam, tanečních beatů linoucích se z tělocvičen a barů či jen tlacháním podcastů a playlistů na Spotify, do kterých se zapojujeme dobrovolně. Hudba, hluk a zvuk jsou natolik všudypřítomné, že může být někdy těžké rozlišit jedno od druhého. Pro ty, kteří píší, produkují a provádějí tichou hudbu je rozplétání těchto nití jedním z ústředních cílů.

Pro Iana Mikysku, zakladatele Prague Quiet Music Collective, tichá hudba nemusí nutně znamenat nízkou úroveň hlasitosti, ale musí stavět kontemplaci nad drama: „Taková hudba může být tichá, může být pomalá, může být dlouhá, může být repetitivní, může mít všechny tyto atributy či pouze jeden – nebo dokonce žádný z nich, ale potom je náročnější tohoto kontemplativního efektu docílit.“ Ukazuje se, že pokusy popsat nuance tiché hudby je úkol, který hrozí narušit vnitřní čistotu a klid, jež tato hudba poskytuje. Říci, že tato hudba musí být prožita v reálném čase, aby ji člověk plně pochopil, by bylo příliš slabé. Abychom situaci shrnuli: Collective se snaží o „ticho na duchovní úrovni“.

Tento intenzivní stav duchovního ticha není příliš vzdálený od soustředění, které je zapotřebí, aby se člověk naučil hrát na hudební nástroj. Ashlee Mack začala studovat hru na klavír v deseti letech a ví dobře, jak velká oddanost je potřeba, aby člověk zdokonalil svůj um. I když klavírista může protančit Rachmaninovovým koncertem nebo Chopinovou etudou, klavír je také schopen zpívat se sílou bouře nebo symfonického orchestru – v jádru je klapkobřinkostroj stále jednoduchým nástrojem. Prostě bicí.

Jako dlouholetá studentka klavíru mám jasno v jednom základním pravidle: když hrajete na klavír, nemůžete „vynutit“ hlasitější zvuk tím, že mačkáte klávesy „silněji“ nebo do nástroje opíráte váhu svého těla. Máte kontrolu pouze nad jednou věcí: rychlostí úderu. Když stlačíte klávesu, aktivuje se kladívko uvnitř nástroje. Toto kladívko udeří do struny a výsledné vibrace vytvoří zvuk. Jediný způsob, jak tento zvuk zesílit, je zajistit, aby se kladívko hýbalo rychleji – jednoduchá fyzika. Po mnoha hodinách se svou učitelkou klavíru, během kterých jsme se mnohdy soustředili na jediný takt a snažily se najít správný uhel ruky, jsem pochopila jak obrovské soustředění je přítomno v každé jednotlivé notě. Proto věřím, že klavír je možná nejlepší nástroj pro provádění tiché hudby.

Klavíristi mají obrovský výběr repertoáru, což je zároveň dar i prokletí. Člověk by mohl strávit celý život hraním Chopina a ani se nedostat ke všem částem jeho katalogu. Pro Ashlee Mack je velkou výhodou provádění soudobých děl možnost komunikovat přímo se skladateli: „To, že se můžu skladatelů doptat na jejich hudbu a dostat od nich zpětnou vazbu, zatímco se skladbu učím, je obrovské privilegium,“ vysvětluje klavíristka, a dodává, že „uvést v život zcela novou skladbu je naprosto vzrušující zážitek.“

Pracovat teď a tady se skladateli, kteří jsou naživu a vnímají různé síly naší doby, je opravdu vzrušující. V 17., 18. i 19. století bylo mnohem standardnější, že hudebníci hráli hudbu žijících skladatelů. Až během 20. století tyto návyky začaly stagnovat a interpreti začali opakovat „klasický kánon“ převážně bílých mužů: Beethoven, Brahms, Bach. Dnes jsou to ansámbly specializované na novou hudbu, které posouvají hudbu do neprozkoumaných končin.

Program, který zahraje Mack v sobotní večer v klášteře Fortna, uvede pět soudobých skladatelů. Ve skladbě Marti Epstein Haven, která byla objednána se specifickým cílem (sloužit jako oddech od „hluku a zmatku každodenního života“), osamocené úvodní tóny pokračují plochami ticha a nakonec sérií plynule rozložených akordů. Člověk jako by si představoval harfistku cvičící kdesi v dáli – rezonance visí ve vzduchu podobně jako ticho, které následuje, když dozvoní kostelní zvony. Marti Epstein je skladatelka a učitelka, a její pedagogický přístup (který aplikuje na Berklee College of Music) zrcadlí její umělecké zájmy. „Nezajímá mě naučit techniky, memorovat pravidla a potom dělat cvičení,“ uvedla v rozhovoru z roku 2014. „To mi nepřipadá zajímavé. A také to není způsob, jakým komponovali skladatelé, kteří psali hudbu, kterou hrajeme.“ Epstein věří, že hudebníci se musí naučit tvořit z vlastní představivosti – přivést skladbu ze stavu nápadu do reality je „jedna z nejzázračnějších věcí na světě“. Když mluví o tom, jaké to bylo zkoušet Haven, Mack vysvětluje, že dynamika je pro celou skladbu nadepsaná ppp (piano pianissimo), což vede interpreta k tomu, aby držel jak pedál una corda, tak sustain pedál. „Vždy je tam zvuk,“ uvedla, „ale vždy odeznívá, podle trváním pomlk (ticha) mezi jednotlivými tóny.“ Tím, že se zbavuje tradičních znaků instrumentální hudby, například dramatu a vyvrcholení, tichá hudba zdůrazňuje skutečnost, že „něco“ – jakkoliv jemné; jakkoliv drobné – skutečně může vzejít „z ničeho“.

Dalším skladatelem, kterého má Mack na programu, je Anthony Donofrio, jehož tvorba se dotýká různých forem umění. Ať už jde o mezižánrové Disquiet for Cello, Piano, and Dance či skladbu Mechanical Ghosts, ve které je využito množství různých perkusivních nástrojů, jež obklopují klavír, Donofrio využívá jak akademické, tak tělesné vlivy. Skladatel uvádí, že jeho hudba „zkoumá kompoziční průniky mezi hudbou a experimentální literaturou, konkrétně v oblasti nelinearity a strukturální distorze.“ Takové zkoumání paradoxně zrcadlí nelinearitu internetu, a přesto, aby fungovalo, potřebuje určitou vzdálenost od dnešní uspěchané ekonomiky pozornosti. Mack je ráda, že si ještě pamatuje dobu před nástupem internetu: „Neměla jsem mobilní telefon až do doby, kdy mi bylo něco přes dvacet, takže během důležitých let vývoje nebyla moje pozornost přitahována mnoha různými věcmi.“ Odehrát soudobé skladby, které miluje, někdy vyžaduje udržet pozornost po dobu šedesáti i více minut bez pauzy, výkon hodný maratonského běžce. „Disciplína je všechno,“ říká americká klavíristka.

Mack zahraje také Miniature in 5 Parts (2014) švýcarského skladatele Jürga Freye, zredukovanou kompozici, jejíž název odkazuje k Music in Twelve Parts (1971–1974), nejdelší koncertní skladbě Philipa Glasse. „Pokusil jsem se hudbu otevřít a rozprostřít, aby čas získal šířku a klid,“ napsal Frey. Nebude to poprvé, kdy bude PQMC provádět Freyovu hudbu. Od svého založení v roce 2021 se Collective silně inspiruje skupinou skladatelů a interpretů skupiny Wandelweiser, která se soustředí na ztišenou (a někdy i zcela tichou) hudbu, a jíž je Frey zakládajícím členem.

I když se inovace objevují neustále, je pravda, že dějiny hudby staví samy na sobě, trochu jako matrjoška. Základy přemýšlení o tichu, prostoru a čase u skupiny Wandelweiser nalézáme u 4’33” Johna Cage – skladba sestávající z ticha, která šokovala publikum už v roce 1952. Od té doby se myšlenky o tichých, nehybných či ztišených aspektech hudby rozrostly do komplexního ekosystému filozofického zkoumání. Tato konstelace umělců a interpretů krouží okolo ústředního konceptu podobně jako Země putuje kolem Slunce: jakkoli moc je hudba o zvuku, je také o tichu; znamená stejně tak hluk, jako ztišení. Hudba je o prostoru, který vytváří čas, a o tom, co se může přihodit, když nepodlehneme nutkání spěchat. „Nadechni se,“ říkávala mi má učitelka klavíru, „když hraješ s dalšími hudebníky, můžeš to zpomalit rubatem – ale nikdy nesmíš tempo uspěchat. Nebuď napřed. Počkej si.“

Podle Ashlee Mack může „tichá hudba“ spadat do mnoha kategorií, ale v jádru „jde o něco minimalizovaného“. Někdy se objevují jasné rytmy, figury, jindy se noty zdají objevit jakoby odnikud, narušujíc veškeré hudební normy. „Pokud z pódia vysílám klid,“ vysvětluje Mack, „publikum se bude cítit komfortně ve svém vlastním klidu.“ Pokud to zní trochu jako meditace, nejspíš je to proto, že tomu tak je. Prague Quiet Music Festival se prezentuje jako událost s širším záměrem, který obsáhne víc, než hudbu – důležitý je tělesný a duševní prožitek všech zúčastněných. Dvoudenní festival začíná recitálem Ashlee Mack v sobotu 9. září večer a pokračuje v neděli v průběhu celého dne, a zahrnuje mnoho doplňkových aktivit, které rozšiřují koncertní program: workshop o vtěleném a všímavém přístupu k pití čaje s Tomášem Rajnochem z Meetea a také workshopy meditace s Pavlem Polou, bosým karmelitánem, který slouží mše jak v Kostele Panny Marie Vítězné, tak v Kostele sv. Benedikta na Fortně. Na místě bude také čajový bar, catering a čtenářský koutek; zahrada Fortny vybízí ke spočinutí v pauzách mezi koncerty, které zde nejsou uspěchanou záležitostí naplněnou čekáním ve frontě na pití – publiku je umožněno si opravdu odpočinout a pročistit si uši.

Pro Mikysku jsou spolupráce základní myšlenkou Collectivu. Je sice pravda, že skladatelé píšící pro tento soubor musí mít alespoň trochu „citu pro kontemplaci“, soubor je také vždy připraven nabídnout skladatelům možnost posunout se směrem ke ztišení – a nejen skladatelům, ale i improvizujícím hudebníkům, na tomto ročníku trumpetistovi Oskaru Törökovi a saxofonistovi Marcelu Bártovi; stálicím české scény improvizované a experimentální hudby. Další dlouhodobý projekt PQMC, Sedět, Mikyska popisuje jako „čínský čajový obřad s doprovodem živé hudby“. Kolektivní povaha a kulturní ozvěny pití čaje přináší jiný pohled na změněné stavy vědomí – zastánci tiché hudby zkoumají přirozené cesty k spojení mysli a těla. Pro Mack je výsledek jasný: „pozorný stav, ve kterém výrazně cítíte, že jste zde spolu s každým dalším člověkem v sále.“

A co se stane, když hudba opustí sál? V posledním z nedělních koncertů zahraje Jürg Frey svou skladbu Leaves, Instruments, na kterou se k němu přidají všichni interpreti festivalu, aby tvořili hudbu za pomocí nástrojů i spadaného listí. Je to toto hravé a imaginativní prostředí – zelené zahrady zářijové Fortny, které se pomalu sunou směrem k podzimu – které probouzí nové perspektivy. Ashlee Mack je nadšenou milovnicí přírody a pěší turistiky a absolvovala mnoho uměleckých rezidencí v amerických národních parcích. Hudba je pro ni úzce spjata s přírodou, a není tedy žádným překvapením, že skladba Still, jejíž původní inspirací byl americký abstraktní malíř Clyfford Still, se často hraje venku, v národních parcích. Skladba představuje cestu nikoliv vzhůru, nýbrž skrz jemné údolí hor; interpret se stává naším průvodcem.

Tichá hudba je dnes bohatým žánrem a také žánrem na vzestupu. Žánrem, který stále respektuje určité standardy klasické evropské hudební interpretace, ale také se pohybuje po okrajích experimentální i populární hudby. V článku pro The New Yorker z roku 2014 napsal hudební kritik Alex Ross, že hudba skupiny Wandelweiser „není pro všechny“. Často se také setkáváme s podobným přístupem k nové hudbě – je to něco nesrozumitelného, komplikovaného. Ian Mikyska ale věří, že neboť má tichá hudba tak jasné cíle, je možné žánr oceňovat bez znalosti teorie či dějin hudby. Jako klavíristka s ohromnou hloubkou a soustředěním bude Ashlee Mack skvělou průvodkyní pro zvědavce i pro ty, kteří vyhledávají hluboké umělecké zážitky. Její koncert v sobě nese příslib toho, že půjde dál; za samotné noty – umožní divákům pochopit, co jim může tichá hudba přinést: pozornost zaměřenou dovnitř i vnější spojení s ostatními. A tato atmosféra bude jistě pokračovat i v průběhu celého nedělního programu.

Více najdete na https://www.pqmc.cz/


Marian Palla: Na hudbě není důležité, co zazní a jestli vůbec

Když jsem se měl učit, tak jsem hrál, a když jsem se dostal na konzervatoř, tak jsem zase maloval. Teď mě napadá, co budu dělat, až tu nebudu, uvažuje moravský umělec.

Může být krize krásná?

V Kampusu Hybernská bude ve středu a čtvrtek prostor pro hudbu, zvuk a udržitelnost.

Dlouhé stíny, odcházející světlo a skicář nočních můr Davida Tibeta

Do Prahy se v listopadu vracejí Current 93. Po osmnácti letech vystoupí v kostele sv. Šimona a Judy.

Kytara řítící se z kopce

Marc Ribot hvězdou třídenního festivalu v Labské filharmonii.

Zkouška sirén: Caligula jako opera?

Nová podoba skandálního bijáku drží pohromadě hudbou. 

faust z Berlína

Bubeník Werner Zappi Diermaier dovedl novou sestavu krautrockových legend Faust k druhému albu. Přizval k tomu členy Einstürzende Neubauten i die ANGEL.

Udržitelnost, improvizace i umělá inteligence

Projekt Sustain v Hybernské pokračuje.

Třicet let v zajetí hluku

Radek Kopel o zvukovém proudu jednoho gruntu a řady jmen.

Hermovo ucho – S patosem v srdci

Brno Contemporary Orchestra zahájil novou sezónu koncertem na téma „Kardio“.

Hudební Grand Prix v Monte Carlu

Intonarumori ve městě posedlém automobily – premiéra Luciana Chessy.