Trio Ceramic Dog věhlasného nadžánrového amerického kytaristy a skladatele Marca Ribota komentuje na svém pátém albu období koronavirové pandemie. A jak je u této formace zvykem, nebere si servítky.
Ribot patří již po dekády ke světové kytarové špičce se širokým stylovým záběrem od jazzu přes rock, kubánskou hudbu až po postžánrové experimenty. Jeho neurvale špinavý ale zároveň velice poetický kytarový styl virtuozně reflektující nepřeberné množství stylů od nejstaršího amerického blues a folku přes jazz, funk, hendrixovsky opojné rockové riffy či vazby až po punkovou razanci ho dovedl k dlouhodobým spoluprácím například s Tomem Waitsem, Johnem Zornem, Elvisem Costellem a s mnoha dalšími, vede též řadu vlastních velmi odlišných projektů. Také Ceramic Dog se již od první nahrávky Party Intellectuals (2008) profiluje osobitým rukopisem a to nejen Ribotovým, jenž se zde i pozoruhodně rozezpíval a rozrecitoval, ale i jeho též adekvátně neurvalé rytmiky. Shahzad Ismaily hraje vedle baskytary na analogový syntezátor, v zatěžkaných groovech jej podporuje bubeník Ches Smith. Oprávněně jako žánrové označení používají post post post everything.
Období covidové pandemie prožil Ribot podle svého vyprávění v šoku z nečekaně dlouhé izolace od svých blízkých i spoluhráčů. S triem Ceramic Dog si nakonec naplánovali na loňský červen nahrávací session, při němž se z důvodu hygienických opatření ani fyzicky nepotkali, každý z aktérů přišel do studia v jiný čas a zavřel se do samostatné nahrávací místnosti, při nahrávání tak hráči komunikovali pouze přes monitorovací zařízení a samozřejmě skrze svou hru.
Nahráli mnohem více materiálu, než bylo na desku Hope potřeba, nevyužité skladby tedy publikovali již loni na podzim jako EP What I Did On My Long ‚Vacation‘, z něhož doporučuji neopomenout především dvě perfektní písně na samém závěru. Zappovsky sarkastická i proaranžovaná je odpichová Hippies Are Not Nice Anymore, závěrečná The Dead Have Come To Stay With Me je pro změnu krásně surově psychedelická. Když ani takovéto hitovky neprošly sítem výběru, podle jakého klíče tedy byly zvoleny skladby pro hlavní kolekci skrytou za obalem zobrazujícím malou zeměkouli uprostřed kosmu? Musely být zkrátka ještě o kousek radikálnější.
Počátek alba Hope na nás dýchne mnohem tísnivější náladou. Skladba B-Flat Ontology je zprávou o různých jevech v životě nejen dnešních Spojených Států a názorech na ně. Na sociální rozkoly, kontroverze bývalého prezidenta Trumpa apod. nahlíží Ribot s ironickým odstupem, jaký mu umožňuje monotónní polorecitovaná balada. Posuďte sami i podle živého záznamu písně ze streamovaného vystoupení z letošního jara:
Snaha podat zprávu o současném dění, paralýze společenského a kulturního života a vyjádřit důvěru alespoň v budoucnost se táhne celým albem. Nemizí tak ovšem prostor pro skladby s větším drivem. Dojde na jamajské rytmy v hned následující Nickelodeon nebo na nekompromisní elektronický beat v postpunkově laděné písni Wanna, či na „georgebensonovské“ jazzové hrátky v tracku Bertha The Cool. Překvapit může tentokrát nebývalé množství hudebních hostů. Objeví se doplňující vokály, aranž pro dvě violoncella i razantní saxofon Daria Jonese. V kompozicích The Activist nebo They Met In The Middle vyznívá Ribotův hlas někde na pomezí rapu a rozzlobeného beatnického básníka.
Závěr kolekce pak ale patří třem zase povětšinou táhlým až statickým instrumentálním meditacím, z nichž jen některá vykypí v rockovější poryvy. Svou tradici připojit do repertoáru také nějakou svojskou coververzi splní Ceramic Dog tentokrát až úplně nakonec, když se instrumentálně useberou nad Donovanovou písní Wear Your Love Like Heaven. Hope je ve výsledku albem, které zanechává v posluchači opravdu silný dojem, jaký jen tak něco nepřekoná. Zároveň jde o bohatou encyklopedii kytarových stylů a rozličných přístupů ke groovu jako základu vší afroamerické hudby. Vřele doporučuji k poslechu.
Marc Ribot’s Ceramic Dog: What I Did On My Long ‚Vacation‘
(vlastní náklad)
Marc Ribot’s Ceramic Dog: Hope
Nothern Spy Records (https://northernspyrecs.com)