Khasho´gi: Ay
Veto-records
Christoph Erb / Keefe Jackson / Fred Lonberg-Holm / Tomeka Reid: Duope
Veto-rec / Exchange (www.veto-records.ch)
Švýcarské Veto-records přicházejí s novinkami na obou svých řadách. Na té základní je to Ay energického souboru Khasho´gi, vedeného curyšským skladatelem a bubeníkem Vincentem Glanzmannem (1983), čemuž se věnujeme nejdříve. Čtveřice, jejímiž dalšími členy jsou zkoumatel syntezátorů a elektroniky Hanspeter Pfammatter (1974), kytarista Manuel Troller (1986) a basista Andi Schnellmann (1984), všichni z Lucernu, má určitě značnou hráčskou potenci i vervu, nicméně album jako celek je značně nevyvážené. Především je dvojpolohové: na jedné straně vyznává hardrockovou, někdy poprockovou přímočarost, na druhé straně ji vyvažuje elektronickými ruchy a jako přídavek někdy ke „kanibalskému“ rytmování perkusí dodává jakési halekání „zulukafrů“. Primitivita versus intelektuálnost? Ne tak docela. Skladatel si pro své bicí totiž usurpuje značný podíl na realizaci od kovového promlácení přes výtlučnost a zarachocenost až po závěrečné přesólování, a tudíž skladby někdy nadbytečně zatíží, jako kdyby na tenké větve navěsil masivní ozdoby. Nesourodosti mezi Glanzmannem a Pfammatterem, který se snaží rachotící vehikl odklonit přece jen trochu do zašmodrchana a jeho sklouzávání do obvyklosti vyrovnat elektronickými vzněty, se sice snaží zabránit i druhá dvojice, která se bez skrupulí vyhudlává z nastražených prekérností, jenomže oslí můstky mezi oběma polohami nejsou příliš spojitelné. A nadto se skladatel dost často uchyluje k opakujícím se motivům, takže některé pasáže zní, jako by se na elpíčku zasekla jehla a jela po jedné drážce stále dokola dokolečka. To vše můžeme tolerovat na kratších skladbách, když však dorazíme k pětadvacetiminutové Ilical Iolence, zjišťujeme, že tu chybí jakýkoli náhled na celek a že jde spíše o změť nesouvisejících následnictví po meči i po přeslici a že celý prostor je zaplněn bez rozvahy „co slina přinese na jazyk“. Nadto bychom mohli některé pasáže přiřadit spíše na program diskotéky se stroboskopickým míháním světla. Při tom nepomohou kontrastní špílce, připomínající hoblování, šprajcování nebo kýblování, naopak si uvědomujeme, že oba rivalové táhnou jeden čehý a druhý hot. Nelámu nad kvartetem hůl, jenom by bylo zapotřebí zvážit, zda Glanzmann jako vůdčí duch by se neměl zamyslet nad svou skladatelskou vágností.
Vraťme se však k jistotám. A ty stále víc najdeme na sublabelu Veto Exchange, jak jsme toho byli už sedmkrát svědky. Osmé CD v pořadí této švýcarsko-americké spolupráce je Duope, jejíž obsazení samo o sobě už vzbuzuje zvědavost. Jde o konglomerát lucernského improvizátora Christopha Erba, který se na těchto nahrávkách objevuje s železnou pravidelností (nejen právem hlavního matadora Veta, ale i vzhledem ke svým hráčským schopnostem), a chicagského progresivisty Keefa Jacksona, kteří ve vzájemné souhře střídají tenor saxofon s basovým klarinetem, a dvou taktéž chicagských violoncellistů – všemi možnými souhrami (od Shelley Hirsch přes Joëlle Léandre po Zeenu Parkins) protřelého Freda Lomberga-Holma a Tomeku Reida, oscilujícího mezi jazzovou a komorní hudbou. Z tohoto obsazení samotného už vyplývá neobvyklé znění čtyř improvizací, nahraných v dubnu 2012 v Kingsize Studiu. Když k tomuto jednoznačnému blíženectví nástrojů připočteme, jak je jejich vlastníci až ekvilibristicky ovládají, jak jsou sehraní, jak každou vzniklou situaci probírají propírají, jak jdou od momentu nezvyklého překvapení k momentu nezvyklého překvapení, jak se vlísávají, jak spolu souputničí, závratničí, jak ovládají nášlapné či vyštěknuté nástřelky mezi hebkými tóny melodií a jak si se vším pohrávají zahrávají, je jasné, že něco takového nemůžeme ponechat bez odezvy. Každá ze čtyř komprovizací má své rozkochané radostnění i procítěné zatušovávání, vyždímávané šolíchání, rozhalivé malebnění a vyvřelné rozhalasení, proskotačené rokotání i taneční vrkotání. Je radost sledovat, jak tito hudebníci vydobývají ze svých nástrojů rudu hudby a jak ji s cizelérskou virtuozitou průrazně důrazně opracovávají a neztrácejí ani vteřinu souherné soudržnosti. A když se zdá (například v čísle Pafarko), že by se chtěli zarazit, okamžitě najdou další hudební průsmyk, rozdivující do vývratnosti, kráternosti nebo k výzevným vířenkám. Jejich eruptivnost není vypočítaná ani vypočitatelná. Ti čtyři se prostě hledali.
