Leckdo z těch, co někdy trošku více hráli na klavír, to zná. Například po delším cvičení se začne mozek unavovat, další snaha o intenzivní práci na technice či konkrétním přednesu je vlastně už kontraproduktivní, ale klavírista se ještě neodhodlal zaklapnout víko a od nástroje odejít. A zatímco oči hledí letargicky na klaviaturu, třeba jen jedna ruka si začne jen tak bezmyšlenkovitě brnkat pár tónů. Přidá se druhá a rozvine se improvizační proud, jehož nejvýraznějšími atributy je nezajímavost a absence snahy objevit mezi klávesami nějaký nový postup. Nikam nesměřuje, forma je nekontrolovatelná, využívají se tóniny s co největším množstvím bílých kláves, ruce se motají v těch nejúspornějších melodických a harmonických klišé žánru, jemuž se hudebník jinak věnuje třeba i s mnohonásobně zajímavějšími výsledky, tempo pomalé, rubato. Klavír má oproti řadě jiných nástrojů tu vlastnost, že se na něm od úplného základu nemusí každý tón soustředěně tvořit, stačí se o něj v podstatě náhodně „opřít“ a už tak nějak víceméně zní, jak má. Klavírista si tak ani nemusí všimnout, že se již třeba delší dobu nachází v tomto útlumovém režimu.
Na nápad takovouto „odpadní produkci znaveného hudebníka“ estetizovat přišla již řada autorů v různých dobách. Stačí připomenout třeba Debussyho hříčku Dr Gradus ad Parnassum nebo třeba některé práce Erika Satieho. Nyní v sobě objevil tuto poněkud dekadentní choutku také brazilský multiinstrumentalista Claudio Nuñez a výsledek svého sólového (ne)snažení u klavíru v těchto dnech předložil veřejnosti prostřednictvím volně dostupného alba na netlabelu Clinical Archives. Pokud jeho zmiňovaní klasičtí předchůdci od podobných inspirací došli ke skladbám s čitelným autorským rukopisem, Nuñez je v nezajímavosti své produkce až perverzně důsledný. Automatické variace na obyčejná základní harmonická kolečka brazilské hudby či na provařené postupy z jazzu či evropské klasicko-romantické tradice zvládl omílat v prvním tracku hned čtyřicet minut, a komu by to k poslechu nestačilo, má k dispozici ještě další dva desetiminutové… chtělo by se říci „dodatky“, kdyby ve významu toho slova nebyl obsažen jakýsi distinktivní rys přidané informace. Z hraní co možná nejméně zajímavé hudby tak Nuñez učinil vytrvalostní disciplínu a z hlediska časového při co nejmenším informačním obsahu předvedl ihned výkon, který nelze snadno překonat.
Ležérní charakter nahrávky dotváří i zvuk ne úplně prvotřídního a ne úplně “dobře temperovaného” klavíru spojený s občasnou autorovou nezpěváckou vokalizací, o něco méně dramatickou, než jakou provozuje třeba Keith Jarrett.
Také je ale možné, že předešlý text je téměř mimovolní aktivitou rukou na počítačové klávesnici znaveného recenzeta, který píše v parném létě již mnoho hodin. V takovém případě by bylo možné, že Nuñezova nahrávka Triste, solitario, final… skutečně barevně popisuje řadu hudebních scenérií od melancholie brazilského tanga přes násilný svět jazzového New Yorku, impresionistické krajiny evropské hudby a ještě dále, jak uvádí průvodní text na stránkách vydavatele. Ověřit si to může každý posluchač po stažení alba na této stránce.
