Italské trio Zu existuje od roku 1997, teprve v posledních letech se ale dočkalo zasloužené pozornosti fanoušků i tisku. Hráč na basové nástroje Massimo Pupillo v rozhovoru vysvětluje, že se to stalo, protože svět a jejich hudba se dostaly do rovnováhy. Pro svět to ale není příliš dobrá zpráva.
Nejsme free
„ Co to sakra hrajete za hudbu? – divili se kamarádi, když jsme na konci devadesátých let začali koncertovat v Římě,“ popisuje Massimo Pupillo těžké začátky Zu. Během dekády se jeho kapela vypracovala mezi nejoriginálnější soubory, jež operují mezi rockem, jazzem a avantgardou. Svoje mimořádné koncertní kvality potvrdili před dvěma lety na festivalu Stimul s Mikem Pattonem u mikrofonu a jejich poslední album Carboniferous vydané vloni v lednu na značce Ipecac sklidilo záplavu obdivu (a umístilo se v popředí několika výročních žebříčků: Rock-A-Rolla, Wire). „A přitom jsme na každé desce brutálnější a brutálnější,“ směje se Massimo. „Ale třeba nás lidi konečně pochopili.“
První nahrávky Zu byly určeny jako doprovod k divadelním představením ( Vladimir Majakovsky nebo Il Funambolo), až v roce 1999 debutovali s „opravdovým“ albem Bromio. Tehdy hráli ještě jako kvarteto: Pupillo – basa, Jacopo Battaglia – bicí, Luca Mai – saxofon a Roy Paci – trumpeta. Posledně jmenovaný ale poté kapelu opustil a Zu dodnes zůstali triem. Deska z konce milénia definovala jejich extrémní estetiku vycházející ze směsi jazzu a hardcore a blízké třeba skupině Naked City Johna Zorna. Pupillo ovšem jakoukoliv spojitost s jazzem striktně odmítá. „To že máme v kapele saxofon z nás ještě nedělá jazz. A už vůbec ne free jazz.“ Na nepoučené posluchače můžou Zu působit dojmem anarchistického spolku, v němž si každý hraje svoje. Je to ale jen zdání. „To, že naše skladby nejsou v běžném metru, neznamená, že vyznáváme neurčitost,“ vysvětluje Massimo. „V naší hudbě není nic free . Všechno, co se v ní děje, je přísně strukturované a všechny party bicích a basy jsou předem komponované. Je to jako klec, do které uzavíráme naše vnitřní monstra.“
Zu mají kořeny v hardcorové a punkové scéně, kde všichni tři začínali, a dodnes si zachovávají nekompromisní až buldočí styl. A postupem času ještě přidali na intenzitě. Stačí si srovnat starší desky s těmi novějšími. „Může za to časté koncertování. Čím více spolu hrajeme, tím víc si věříme a jako kapela zníme brutálněji,“ říká Massimo. Může za to prý ale také stav světa kolem nich. „Když tají póly, není na místě zpívat o své milé. Lidstvo se ocitlo na hraně vymření a v naší hudbě se to samozřejmě odráží.“
Tom Araya je náš Elvis
Na svých nahrávkách Zu často využívají hostů slavných jmen. Album Igneo z roku 2002 s nimi nahráli saxofonista Ken Vandermark, trombonista Jeb Bishop nebo violoncellista Fred Lomberg-Holm. Na o tři roky starším How to Raise an Ox hraje Mats Gustafsson a na Identification With The Enemy. A Key To The Underworld (2007) zase japonský laptopista Nobukazu Takemura. I proslulí improvizátoři se musí podřídit strukturované hudbě Zu. „Skladba s Gustafssonem vznikla na šestihodinové improvizační sešlosti, ale když s námi pak hrál koncerty, musel se naše skladby naučit a dodržovat pravidla.“
Poslední desku Carboniferous poctili návštěvou Buzz Osborne z Melvins a Mike Patton. „Příběh těchto spoluprací je vždycky stejný,“ popisuje Massimo. „Potkáme se někde na cestách, probereme muziku, zjistíme, že máme stejné zájmy, a domluvíme spolupráci. Třeba Mike a Buzz mají za sebou tolik neuvěřitelných věcí, že by z toho mohli do smrti žít. Ale nikdy se nezastaví a pořád chtějí objevovat něco nového a vyvíjet se.“ A kdo bude další? „Rádi bychom udělali něco s Diamandou Galás, ale ona nechce. Smutné.“
Pupillo je také členem aktuálního kvarteta Petera Brötzmanna, ve kterém hrají také Paal Nilssen-Love a Toshinori Kondo. Jejich letošní fantastická nahrávka Hairy Bones dokazuje, že toto setkání všem zúčastněným prospělo a Pupillo nešetří ke klasikovi evropského free jazzu obdivem: „Brötzmann je válečník od kosti a v jeho hudbě, stejně jako v jeho životě je to znát. Být s ním na turné byla pro mě velká škola. Je neskutečné potkat se s někým, kdo by mohl být tvým otcem, ale pořád zůstává plný nápadů a energie. Dává ti to naději, že třeba jednou dopadneš stejně. Žádný důchod!“
Basista Zu je synem italského režiséra béčkových hororů ze 70. let žánru giallo. Autor šokézních a brutalitou se vyznačujících snímků s všeříkajícími názvy Hřbitov živých mrtvých nebo Šarlatový popravčí jako kdyby svému synovi naordinoval nekompromisní umělecké vize a svéráznou umanutost, která zplodila vzácné výsledky. Nakonec, jedna skladba Zu se jmenuje Tom Araya je náš Elvis. Když jsem se Massima zeptal na to, proč považují frontmana trashmetalových legend Slayer za svého Elvise, odpověděl: „Název říká vše podstatné. Nebo chceš, abych ti zazpíval hymnu Slayer Reign In Blood ?“. K tomu se už nedá moc co dodat.