Udělal jsem si radost a koupil si knihu – vyšla snad někdy před Vánoci u Trigonu, jmenuje se Vy-já-dření, autorem je malíř, básník, někdejší zpěvák a frontman legendárních brnměnských Éček Vladimír Kokolia. Už předchozím svazkem – „sebranými blogozápisky“ Jení – mi učaroval coby myslitel, do kterého je radno nakukovat pro potěšení i ve chvíli, kdy se už už schyluje k ukvapeným závěrům nebo pohodlnostem klišátek. Jen mít tu knihu vždycky po ruce, že… Občas je daleko, i když jen zdánlivě:
Každý ze 778 „tvítů“ (snad jsou opravdu z Twitteru, fakt nevím, já tam nejsem a nepolezu) nové knihy má nanejvýš 140 znaků a ono to bohatě stačí a svazek má netradiční podobu skladného „nudlošpalíku“. Čtenářům i nám, tvůrcům HIS Voice, doporučuji následující „zprávy“:
„Kdybych si u hudby dokázal uvědomovat všechny ty proměňující se vzájemné poměry částí, byl by zvuk tím posledním, co bych na ní potřeboval.“
„Při poslechu hudby vidím mraky obrazů, ale nikdy na nich není notová osnova, ani hudební nástroj, ani tam nefidlá nějaký muzikant ve fraku.“
A tuhletu tesat – nebo třeba obtáhnout písmena špendlíkem do monitoru: „Avantgardizmus je jediným oficiálním proudem v umění už sto let, a stejně se pořád tváří ublíženě.“
Ještě jednou: „Avantgardizmus je jediným oficiálním proudem v umění už sto let, a stejně se pořád tváří ublíženě.“