Vale všem konvencím dal v Kosmickém Žirafáči Jaroslav Noga (ex-Už jsme doma), autor scénáře, hudby i textů, parléř a nepominutelně umanutý, takřka sopečný bubeník. Na svém kosmizujícím programu pracoval několik let a z původní sólové exhibice (zaznamenali jsme ho například na Alternativě 2014) mu téma obrůstalo do konečného tvaru na CD, v bookletu nadaném nejenom texty, nýbrž i vizionářskými ilustracemi Anastasie Vrublevské. Z někdejšího „nejbláznivějšího představení“ (dobový referát) vzešel výtržnicko-barnumský projekt, něco mezi anti-romanetem, vesmírnou odysejkou, science-fiction naruby, pimprlatovým divadýlkem, polovědeckou reportáží a rozhlasovým pořadem, vystřelujícím od pompézní grotesknosti přes výrazové nakudrlinkování do rozdialogizované přednášky, pozpěvování, rapování, deklamování, rytmizování a přeskáčkovaného komentování (čerpajícího z nejrůznějších zdrojů). Děj? Načtete si ho v bookletu a nemíním opakovat jeho peripetie. Ale děj sám o sobě je spíše fantazie, puštěná na špacír, včetně všeho pronásledování, následování, sledování, soubojnictví Kosmického a Pana Počítače se špatnými rádiovými písničkami (což, poctivě řečeno, je souboj v reálu nevyhratelný, neboť rozhlasový bludný pop je u nás nevyhubitelný).
Překypnost poskočnostního různohraní s houfem nápadů nedovoluje hledat dominující žánr (z oněch několika zmíněných), spíše jde o zesynchronované rozžánrování, přetavovaně či roztavovaně proexperimentovaného, a vlastně možná ještě víc o vědomou či polovědomou perzifláž. Crazy-komediálnost je tu zvirválňována do přemrštěnosti, někdy setrvává na půli cesty mezi galimatyášovým úprkem nasávajícím motivy ber kde ber (včetně citací) a absurdně displastizujícím majstrštykem, plným drastičnosti či pitoresknosti, až parodie. Sbírka všemožného vesmírného „odpadu“ je sice někdy nepřetransformovaná, nicméně má svoji razantní dějovost, třebaže i ta se může občas jevit neutříděně. Napřed mě poněkud zmátla tvrdě akcentovaná ležérnost mluvního projevu, na první poslech neadekvátní vzhledem ke zvolenému tématu – nikoli v tom, co je řečeno, nýbrž jak je mluveno. Ale pak mi došlo, že i tato rozháraná hybridnost je volena (možná poněkud přemrštěnou) snahou o spontaneitu, o „skládání různých čidel“ a pomáhá naopak zvolené téma dovyhmátout (i s prvky drobné dětinskosti a pokleslosti).
V centru všeho je samozřejmě Jaroslav Noga včetně robotistických tendencí, ale partneři, které si k jednotlivým peripetiím své anabáze zvolil, včetně kontrabasisty Ondřeje Komárka, kytaristy Tomáše Miky a baskytaristy Jirky Hese (včetně Kajulátora fon Fotona a skupiny První Hoře) pokaždé zmnoží směřování jak dynamickou houfnicovostí, tak zdánlivou symfoničností. Tato dodatková hudba dokresluje vnitřní pronervovanost i rozháranou napalmovost, dodatkově prozařuje celkovou atmosféru včetně zmíněného rozžánrování, občas protýkačně, občas poběsnivě, většinou s drásavou extravagancí. Může jít i o potrhlé poslepování, ne však o záplatování. Že celek není z jednoho kadlubu? Ale to právě byl ten záměr, holenkové!
Kosmický Žirafáč není pouhý pokus o něco v našich luzích a hájích neobvyklého. Jeví se mi jako organicky vyvíjený „systém“ v tvorbě autora, pozastavený v určitém – pozitivním – bodě. Tím zvědavější můžeme být na jeho budoucí návaznost.
Kosmický Žirafáč
(https://bandzone.cz/_76684, https://cs-cz.facebook.com/kosmicky.zirafac, https://jaroslavnoga.wixsite.com/naroslavjoga)