Naše hudební architektura je vystavěna na základech, jež položila konkrétní, klasická a moderní vážná hudba, raný industrial 70. let. Tyto myšlenky jsou stále živé. Filozofií a podstatou naší práce je kulturní terorismus, kulturní reakce a odpor.
Tom Saivon, Ars Morta Universum, rozhovor pro www.badpoint.cz
Vždy, když se snažím psát o nějakém tématu, přistupuji k němu z odstupu pozorovatele, reportéra nebo muzejního restaurátora, který se snaží citlivými pohyby složit střípky fragmentů do obrazu maximálně podobnému prvotní formě. A přeci existují otázky, jejichž vliv na jednotlivce je takový, že osobní distanc a profesionální přístup velmi znesnadňují, což je i případ tohoto zamyšlení nad pro mě osobně zásadní kulturně-uměleckou organizací jménem Ars Morta Universum. Nečekejte nějaké objektivní historické zastavení, na to aktuálně nemáme prostor, ale přijměte prosím moje pozvání k prohlídce galerie zásadních obrazů a dojmů, které nám tu po sobě Ars Morta Universum doposud zanechala.
Už z minulých zastavení nad českou industriální scénou víme, že to zdaleka nebyla Ars Morta Universum, kdo v českých a slovenských zemích rozséval povědomí o extrémní hudbě zborceného kovu, ale že prorocké vize Jaroslava Paláta a dalších průkopníků došly svého rozvinutí u mnoha dalších pokračovatelů. Devadesátá léta přinášejí v onom unikátním rozpuku kultury hned několik uskupení, která se jala odkaz extrémního industriálu a všech jeho odnoží dále rozvíjet. Ať to byli Poison’s Beausolei, kteří k nám poprvé přivezli Death In June a NON, ať to byl Daniel Valenta, který pořádal extrémní dostaveníčka po pražských klubech, nebo třeba festival Alternativa, který nám představil mnoho slovutných jmen nejen post-industriální hudby; zkrátka tito všichni stáli jako zvěstovatelé nové hudby pevně zakořenění v undergroundu nebo obskurněji laděných akademických vrstvách.
Pak se ovšem něco stalo. Poison’s Beausolei končí kvůli protichůdným pnutím uvnitř pořadatelské skupiny a pod nátlakem úřadů, kterým se nelíbí jejich rostoucí příjmy, festival Alternativa nachází trochu jinou profilaci, a jak jsem slyšel, další významní pořadatelé prožívají své osobní peklo z druhé stany ohořelé lžičky. Do tohoto vakua, které snad morbidní náhodou osudu přesně souzní se smrtí Jaroslava Paláta a dočasným rozpadem Paprsků Inženýra Garina, přichází posluchač, pořadatel a hudebník, který cítí bytostné volání industriální hudby, jemuž nejde odolat. Jako člověk již ve své době obeznámený se zahraniční tvorbou a co více, i s novým nástrojem elektronického věku – internetem, přichází tento v roce 1994 do klubu 007 na koncert post-punkových Der Marabu, ve kterých cítí ohromný potenciál, díky čemuž vzniká jeden další celoživotní příběh hlubokého přátelství několika lidí.
Ponechme ještě na chvíli stranou jeho jméno a nechme jej promluvit na téma dětství, toho samého dětství v jakém se roce 1994 nachází jeho budoucí kulturně diverzní uskupení: „Vyrůstal jsem na sídlišti, v prořídlém háji paneláků, který byl počátkem sedmdesátých let vztyčen na bývalé skládce. Ze šestého patra jsem měl otevřený výhled na pracovní tábor, kde trestanci pod samopaly vojáků na strážních věžích budovali hotel a nějakou administrativní budovu. Utkvěla ve mně šeď, otroctví, bída a násilí.“ Co jiného si mohl vzít Tom Saivon za bernou minci než své zkušenosti z komunisty mrzačeného Trutnova a dlouhodobého pobytu v předrevolučním Kyjevě. Právě z kyjevské anabáze si Tom Saivon přiváží další jizvu na duši, která se nikdy neměla zacelit, a sice poznání kapel Laibach, Swans, Einstrüzende Neubauten a celého stylu jménem industriál.
Der Marabu, za kterými stojí druhý pilíř Ars Morta Universum a náš významný skladatel a hudebník Vladimír Hirsch, spolu s překladatelkou, performerkou a zpěvačkou Martinou Sanollovou, záhy po vzájemné synergii s Tomem Saivonem, jakožto třetím členem, opouštějí předem danou písňovou formu i jméno a pod hlavičkou Skrol se soustřeďují na delší post-industriálně katarzní kompozice plné martyrologických vizí a civilizačního pesimismu. Ne náhodou se po jistou dobu vyjímal na webových stránkách Ars Morta Universum i nejvýznamnější myslitel kulturního pesimismu, rumunský filozof Emil Cioran.
Prvotní triumvirát vzniká v roce 1995 a záhy přibírá další zásadní spolubojovníky proti plynoucí kultuře v podobě projektů VO.I.D., Einleitungszeit, Schloss Tegal a Seismic Wave Factory, kteří se stanou čímsi jako vnitřním řádem, chrámovou stráží a páteří celého repertoáru Ars Morta Universum. Ač je každý z těchto projektů velmi rozdílný, spojily je nekonečné rozhovory a dlouhé hodiny hraní na tematických industriálních akcích do členitého monolitu, který vystavěl pokřivené zrcadlo nemocné společnosti. Radikální hudební struktury bez kompromisů v černých obalech s chladnou texturou kovu a strohostí symbolické geometrie – to jsou hlavní poznávací znaky čerstvě zformované Ars Morta Universum.
To jsme ale možná trochu předběhli – Ars Morta Universum jakožto jméno přichází totiž o něco později. Nejdříve jsou tu názvy jako Avant: Inversus, Art and Industry, Cultural Resistence Bureau, Macabre.cz a až po těchto přichází Ars Morta Universum. Všechna tato jména, nebo spíš ideje skryté za těmito názvy se ovšem jako přítoky řek promítly i v již pevně zformované Ars Morta Universum. Krom zásadních hudebních těles dala AMU vzniknout ještě jednomu kulturnímu fenoménu – Pražskému industriálnímu festivalu, duchovně navazujícímu na Festivaly industriální hudby na pražské Deltě, nicméně nahrazující hravost punkově laděných drtičů šrotu propracovanou strukturou čisté hlukovosti a post-klasické zatíženosti. Z pražského festivalu vzniká během let množství odnoží (v Chomutově, Šumperku-Olomouci, Liberci) a zejména jeho polská verze se dnes stala největší přehlídkou industriální hudby v Evropě.
První festival pořádá AMU už v roce 1996, tehdy ještě s účastí českých a slovenských projektů. První zahraniční host přichází na samostatný koncert do kladenského Spideru v roce 1997 v podobě americké legendy Controlled Bleeding a je to právě tento koncert, který otevírá pomyslný zlatý věk AMU, který trvá až do roku 2006, kdy jej uzavírá nejúspěšnější Pražský industriální festival v klubu Rock Café. Během těchto bezmála deseti let přiváží AMU jednu legendu za druhou a poprvé tak představují českému i slovenskému publiku jména jako Z’ev, Whitehouse, NON, Con-Dom, CO Caspar, Inade, Job Karma, Death Squad, Der Blutharsch, Bad Sector, Nocturnal Emissions, C.H. District, Scorn, Astro a další množství legend i neznámých, ale o to kvalitnějších projektů.
V této dekádě rovněž vzniká velké množství nahrávek, ať už projektů zde zmíněných, vyšlých pod hlavičkou AMU či její stále aktivní multimediální odnože Industrial Gallery, či naopak formací, které dosud nespatřily světlo světa a které dosud čekají v kazetových archivech na své objevení. Krom hudebních záseků probíhají také intenzivní kampaně s přesahem do širší kultury, ať to byl Female Avantgarde Festival popř. množství webových stránek a informačních portálů, které mnohým zvědavcům poprvé zpřístupnily postavy z dějin filozofie, techniky, hudby či masové a vizuální komunikace. Existovaly také poslechové večery v dnes už legendárním Terminal baru, noise/performanční seance na Papírně nebo výstavy grafik a fotografických děl. Projekty Ars Morta Universum cestují po světě a hrají jak v kontinentální Evropě, Velké Británii, Spojených Státech, tak i dokonce v Japonsku.
Po roce 2006 se situace ovšem opět mění. Přicházejí nové směry, lidé se otevírají možná už čtvrtému nástupu internetových technologií, tentokrát ve znamení sociálních sítí a chytrých telefonů, která snad neladí s uzavřeným a na jednotlivé osobnosti rozděleným světem post-industriálního podhoubí? Jsou snad podivné bytosti skryté pod apokalyptickými kostýmy z kovů a frekvencemi nelibých zvuků, odsouzeny k zapomnění, podobně jako když nastupující nekonfliktní hudba sedmdesátých let kdysi psychedelické a avantgardní tendence konce let šedesátých? Je to totéž, jako když hudební kánon gregoriánského chorálu vystřídal divokou změť půl a čtvrttónových popěvků pozdně antického středomoří?
Ať je to jakkoliv, tak historie nám ukazuje, že i kdysi odsunutí obludní raraši pohanské Evropy našli svůj druhý život na ochozech gotických katedrál a divoké zpěvy opětovně začaly rezonovat v divoké polyfonii nespoutaného baroka. Stejně tak doufejme, že ani Ars Morta Universum ještě neřekla své poslední slovo ve věku líbivosti a plastikové společnosti, žijící ve spokojeném souznění se uniformními vzory virtuální kultury. Postupný úbytek fanoušků na akcích, delší tvůrčí pauzy některých projektů jsou, doufejme jen dočasným jevem, který umožní hudebníkům a představitelům AMU získat potřebný čas na oddech po téměř dvou dekádách intenzivní práce. Vždyť současná vlna vzepětí industriální hudby v Čechách a na Slovensku podle mého názoru jenom uvítá návrat svým inspirátorů a jedněch z nejaktivnějších členů našeho extrémně elektronického undergroundu. Já osobně bych to moc přál.
