Je celkem s podivem, že i tak zahrabaná a okrajová scéna, jako je můj zamilovaný extrémní industriální hluk stále vykazuje známky života a některé jeho záškuby jsou obzvlášť v posledním roce velmi intenzivní. Možná je to i moji větší angažovaností na scéně díky projektu CS Industrial nebo se toho ke mně zkrátka víc dostane, nicméně mi přijde, že i dlouho zakopaní hudební kovotepci chytají jakýsi druhý dech.
Vezměme si třeba aktuálně vydanou 12′ split – desku Grey Wolves, Wertham a Survival Instinct 23 (jedna z mnoha inkarnací právě Grey Wolves), na které pánové Padbury a Ward překvapili i ty největší optimisty nečekaně intenzivní porcí rzí pokrytého industriálního hluku s přímo apokalyptickou atmosférou, aby pak pod diagnózou SI23 ukázali i své umění ambientích ploch s rytmickým základem.
Super deska, kterou letos ještě párkrát protočím, ale ta hlavní dobré zpráva je to, že letos zdaleka nekončíme. Stabilně kvalitní Genocide Organ opět poodhalili část svého archivu a jako obvykle se jedná o poučnou cestu do minulosti, švédská Alfarmania chytila konečně svou vlnu docenění a vydává nové materiály jak na Tesco Organization, tak i na Freak Animal Mikka Aspy a tak by se dalo pokračovat.
Abychom nezůstali nic dlužní domácímu prostředí, tak nás v říjnu ještě čeká nová deska Seismic Wave Factory, která zní podle prelisteningů více než dobře; část legendárních spolků kolem Ars Morta Universum se ještě letos dvakrát sejde v Praze a pokud počítáme i nadcházející večírek video sekce Ars Morty – Fuck TV – na lodi příhodně nazvané (A)Void (modří pochopí), tak máme zvučného železa v Praze a okolí zase dostatek.
Ono nám toho kovu vůbec přibývá a dokonce z míst a dob, kde by si člověk řekl, že už příliš rozbrusek nepokvete, ale stačí zase trochu pátrat v záznamech o noisových scénách rozličných zemí, a po chvilce na člověka vypadne jméno Jaroslav Kaláč. Čech, krajan, emigrant do Jižní Afriky, který koncem osmdesátých let vydal několik kazet s nádherně vintage ruchovými kompozicemi ve stylu středního období Jardy Paláta, až si člověk říká, jestli se pánové náhodou neznali. Navíc vyvstává otázka jestli se nám tu neotevírá podobný životní příběh, jako u českého industriálního světoběžníka Slávka Kwi. Těžko říci, nicméně doufám, že na tuto otázku již budeme brzy znát odpověď. Stejně tak se ptám, jestli se někde skutečně nedají najít nahrávky téměř tajného období české new wave veličiny Omnibus s Jaroslavem Palátem v sestavě. Ačkoliv Radan Lexa kdysi dávno prohlásil tyto nahrávky za pravděpodobně ztracené, přeci jenom se našim ohařům povedlo zachytit drobné stopy, tak doufejme, že nejsou falešné a že nás v všechny nepředběhlo zapomnění a čas.
Posledně zmiňovaný činitel, tedy čas, nám ostatně nedá spát ani na podzim, kdy nás toho čeká z kovového žánru, i jeho příbuzných a paralelních větví, poměrně dost i jinde než v ČR. Sice se tentokrát vyhneme tradiční listopadové power electronics taškařici v německém Mannheimu, nicméně comeback Institution D.O.L.v na Tower Transmisions v Drážďanech (dokonce s českou účastí), kde vystoupí spolu se zkušenými elektro-černokněžníky nebo jmény nabitý festival ve Wroclawi, nám tuto absenci téměř nahrazují. Ještě tak sem stáhnout ze Skandinávského tour americké Marshstepper a hlukové hody mohou začít.
Jen kdyby se tak letos povedlo pokrýt i pole asijského, zejména japonského noise, aby si i příznivec bordelu valivého přišel na své. Jeden by řekl, že 30 let od performance Min Tanaky v Praze přinese o něco více, než opět Min Tanaku. I když na druhou stranu některé věci je lepší nepokoušet, beztak jsou japonské ostrovy poslední dobou v rámci noise nějaké prokleté. Vezměte si jenom sérii nedávných úmrtí, a řekněte mi, jestli je to skutečně jenom náhoda. Zev Asher, Nakajima Akifumi (Aube), Zbigniew Karkowski, a naposledy Kelly Churko nás v posledních pár letech všichni opustili, každý různého stáří a původu. Těchto umělců, které spojovala jedna scéna, na které se pravidelně potkávali, je nepochybně škoda, a budu rád, když se mi podaří uzmout kus tištěného prostoru a vzpomenout na jejich zásluhy a nezpochybnitelný přínos jiné hudbě.
Nakonec tedy zbývá snad už jenom uspokojit choutky posluchačů makabrózní mimohudby nějakým exkluzivním elektroakustickým dezertem, o což se nepochybně postará na podzim brněnská Expozice nové hudby či nokturnální odnož pražského Stimulu, která po slunném létě začíná opět přemýšlet nad zábavným program na dlouhé večery. To v Brně už mají jasno a krom Otoma Yoshihideho a Nihilist Spasm Band si užijeme i pěkně intenzivní provedení Re-Broken music v podání Milana Knížáka, Phaerentze a Opening Performance Orchestra. Diář už mám skutečně plný nefalšované podzimní kultury a jsem rád, že se toho letos nakonec tolik děje. Rozloučím se s Vámi parafrází na motto právě letošní Expozice nové hudby a budu spolu s Vámi doufat, že „Nastartovaný proces rozkladu, který se nedá zastavit, je nakažlivý“.
Hluku Zdar!
