Hned v úvodu vás musím uklidnit, neboť nehodlám psát další faktografické vzpomínání spojené s představením diskografie ani na osobní dojímání se nad setkání s význačným industriálním hudebníkem (když Jarda zemřel, táhlo mi na deset). Chtěl by tuto vzpomínku spíše věnovat Jardovi Palátovi jakožto fenoménu osmdesátých a devadesátých let, jenž tak trochu vykresluje postavení poměrně značné části hudebníků, kteří i přes své nesporné kvality a nezpochybnitelné přešlapy nejsou dodnes nejen docenění, ale kolikrát úplně zmizeli z obecného povědomí a trpělivě čekají na někoho, kdo otře prach z archivních kopií jejich díla a znovu je vtáhne do širšího povědomí.
Vzhledem k situaci, jaká v osmdesátých letech panovala v ČSSR, asi není úplně překvapivé, že se Jaroslav Palát těžko mohl prosadit jako výraznější hudební veličina, která by si mohla nárokovat pozornost státních nahrávacích společností. Pokud se už zkraje osmdesátých let rozhodl vydat směrem Throbbing Gristle, The Residents nebo SPK, bylo jasné, že mu v socialistickém ráji příliš pšenka nepokvete. Umělci z jiných zemí se totiž mohli ve své tvorbě často spolehnout na možnost komunikovat se zahraničním a prezentovat svou hudbu v ohniskách tehdejší experimentální scény, ať to byl Západní Berlín, Londýn nebo Amsterdam. Jarda Palát a většina jeho hudebních souputníků tuto možnost většinou neměli, až na výjimky, kdy se povedlo přeci jenom nějaké drobné kontakty navázat. U Jardy konkrétně šlo o šanci prezentovat některé své nahrávky na jednom z prvních větších industriálních labelů v Itálii, Old Europa Café, kde v té době vyšlo i několik dalších československých undergroundových počinů (Interpretace, MCH band). Byl to právě Mikoláš Chadima, jehož kontakty na Rodolfa Prottiho umožnily českému industriálu vycestovat aspoň na kousek.
Jak v nedávné vzpomínce na Jardu zmínil jeho spoluhráč Vojta Vojtíšek: „Jarda byl spíš introvertní, ale přesto ho každý znal.“ Je tomu skutečně tak: Jarda Palát byl jakožto industriální hudebník známý nejenom u nás, ale i v zahraničí, aniž by vlastně většina lidí věděla, o koho přesně jde. Blixa Bargeld se o Jardovi zmiňuje při rozhovoru s Radanem Lexou; Jarda je člověk, který mezi pražské hudební podsvětí distribuuje samizdatové časopisy o industriální hudbě, namátkou třeba velmi hezky zpracovaný sešit o Einstürzende Neubauten, kteří v něm barvitě popisují svůj lochotínský incident se státní bezpečností. Ovšem, kde k němu Jarda přišel, není známo, stejně jako nikdo netuší, jaké byly okolnosti jeho seznámení se s hudebníky okolo Mina Tanaky, kdy dokonce telefonickým kontaktem na jednoho z nich vybavuje Alexe Švamberka na jeho pouť do Japonska.
Ač byl Jarda lidmi tedy spíše tušený, a to jak u nás, tak v zahraničních kruzích, přesto po něm zůstal silný hudební odkaz, který byl ovšem až do nedávné doby na okraji zájmu. Své určitě udělalo blížící se výročí jeho smrti a doufám, že i trochou do mlýna přispěl projekt CS Industrial, nicméně možná ten hlavní přínos pro připomenutí Jardova hudebního odkazu měl nenápadný chlapík, emigrant z ČSSR a dnes irský občan, Slávek Kwi (hudbu jeho projektu Artificial memory Trace čtenář HV jistě zná). Jeho linka v dějinách české hudby byla tak nenápadná, že jsme se k ní museli dostat přes polské zdroje a navíc o jeho existenci neměli tušení ani Jardovi pozdější spoluhráči z Paprsků Inženýra Garina. Jak vzpomíná sám Slávek ve své stati Hudba ze dna popelnice, s Jardou se seznámil poměrně neobvyklým způsobem, kdy ho při natáčení zvuků strojů v dílně pozoroval jeho spolupracovník, který mu prozradil, že zná taky takovýho „podivína“, co vytváří hudbu z podobných zdrojů. Byl to pochopitelně Jarda. Nicméně umíte si představit, že v době neexistence jakýchkoliv mainstreamových elektronických médií (přestože zajímavá elektronická média již existovala a velmi okrajově i v ČSSR), sociálních sítí , o Jardově přirozené uzavřenosti nemluvě, dá tyto dva lidi dohromady někdo třetí, kdo vlastně jenom tuší souvislost v relativně čerstvě vzniklém žánru?
Tyto náhody nás ovšem u Jardy potkávají neustále, bohužel už ne v jeho bytě v Klánovicích či na Palmovce, ale už jen při práci na jeho odkazu. Tu a tam se skutečně objeví někdo, kdo vlastní nahrané koncerty Suicidal Meditations (Martine, děkujeme!) nebo kdo tak dlouho otálel s vyhazovem starých papírů, že se nám zachovaly samizdaty o industriální hudbě a plakáty na staré festivaly. Víme jednu věc, že nás takovéto náhody a letmé zmínky budou u Jardova odkazu potkávat neustále, a proto jsme v projektu CS Industriál rádi, že současné výročí láká nové a nové pamětníky, kteří mají k Jardovu odkazu co říci.
Ani přes úsilí několika let se nám ještě nepovedlo dát dohromady všechny nahrávky Jardy Paláta. O něčem víme, něco tušíme, o několika kusech vůbec netušíme, zda ještě existují. Většina zbývajícího materiálu se totiž stále ještě nachází ve skříních, sklepích a někdy bohužel i pozůstalostech po nejrůznějších osobnostech naší hudební scény. Stále doufáme, že si všichni budeme moci poslechnout jak Jardovu ranou tvorbu s Omnibusem, tak i tu poslední s Eutanasií, ale asi to ještě nějakou dobu potrvá.
Zkusme si ještě na závěr představit, kolik takových Jardů Palátů může naše hudební minulost skrývat. Jistě nebyl jenom Jarda tím veselým chlapíkem, tak trochu punkerem, možná podivínem, komediantem, či zasmušilým kořenem, který nosí po kapsách či v batohu spousty audiokazet, kotoučů a později i CDček. Takový člověk, kterého každý zná, ale nikdo vlastně pořádně neví, co dělá doopravdy, ale mluví se o něm v souvislosti s hudbou. Takovou osobností byl možná tak trochu i fotograf Miroslav Tichý (dnes světoznámý) nebo Car Osten – Jan Lukeš, který také stále možná čeká na své objevení.
Stejně tak, jako jsme zjistili, že v raných devadesátých letech mělo svůj industriálně hudební spolek skoro každé větší okresní město, možná má dodnes většina měst i svého Jardu, hudebního nebo obecně uměleckého vizionáře, jehož odkaz může být pro jiné i dnes velikou inspirací. Proto mi dovolte závěrem tohoto vzpomínání takovou malou výzvu: zkuste se podívat, jestli právě váš region, či vaše okolí neskrývá takovouto osobnost. Internet je výborné médium pro představení takových lidí nám i světu a v momentě, kdy se tyto informace dostanou na veřejnost, spustí velmi často silné reakce i z míst, kde by to člověk třeba ani nečekal.
