Počínající podzim snad ještě lépe naplnil pozitivní předpovědi z okénka minulého, a já se jen několik hodin po velmi povedeném koncertu projektu MK9 zaposlouchávám do příjemně nepříjemných hlukových ploch jeho posledního počinu pod názvem „Anhedonic Ideations“. Ono vůbec se kvalitních releasů letos docela urodilo, ať už začneme u nového mosteckého záseku v podobě debutní desky projektu/kapely Eine Stunde Merzbauten, která je povedená nejenom kompozičně, ale i zvukově, pak je tu výživná čerstvá novinka švédských extrémistů IRM, dále správně nabroušený kovový klepec, který ve streamingu nového alba představili legendární Godflesh nebo intenzivně emotivní nové album amerického one-woman projektu Pharmakon, na které Margaret ječí, jakoby ji na nože brali. Mimochodem Maggie se nám představí jako předskokan americké legendě Swans příští týden, a tak Vám slibuji, že se pokusím charismatickou Margaret umluvit alespoň na krátký rozhovor.
Další dobrou zprávu představuje skutečnost, že nás dokáže pořád něco překvapit, a to i v rámci scény, kde by údajně už mělo být vše objeveno a ejhle, stačí zajít na pražskou usedlost Cibulka a člověk hned objeví zajímavého tvůrce fungujícího pod pseudonymem Mim. Solidní lomoz ve spojení s temnými plochami chvilku evokuje Vladimíra Hirsche, chvilku In Slaughter Natives, chvilku představuje svou unikátní tvář. A to, prosím pěkně, tvoří podle svých slov asi 10 let, no a já ho objevím teprve jako letošního předskokana MK9, a o to větší mám z takového objevu radost, což jen dokazuje, jak nabytý je letošní podzim na nové hudební zážitky.
Ani ne 14 dní nás dělí od konce drážďanského festivalu Tower Transmisson, který byl plný skvělých výkonů kapel (největším překvapením byl pro mě polský projekt Vilgóc, který představil solidní porci harsh wall noise), přátelské atmosféry a nových spoluprací a kontaktů, které se povedlo navázat. Relativně vysoká návštěvnost i otevřené náruče přítomných zástupců obskurních hudebních vydavatelství jsou pak dalšími provokativními náznaky možného oživení zájmu o industriální hudbu. No dejme pozor, a odlišme věci objektivní od subjektivních přání, nicméně bylo by to fajn, a nejen já bych měl určitě radost z příslibu světlých zítřků.
A jen co nám jeden festival skončil, už se kolem lidí z okruhu Ars Morta Universum utvořily jasné kontury jejich festivalu Introscan 2014, který nabídne jak nováčky, tak i zkušené pražské harcovníky kovového marasmu spolu s jedním zajímavým příslibem věcí dosud neslyšených. Nechme se tedy překvapit, nicméně prostory Café Cockpit jsou pro takovou akci více než vhodné. Jako svou povinnost pak vnímám připomenout živé vystoupení Roberta B. Liseka (mimo jiné i spolupracovník Zbigniewa Karkowskiho) v galerii Školská 23.10., které bude hudebně nepochybně intenzivní a neuchopitelné, zkrátka další příslib výjimečného večera. A to se nám tu 15.11. zastaví ještě legendární stylotvůrci Einsturzende Neubauten. Že by se scéna opět nadechovala k dalšímu rozkvětu?
Zvýšený zájem ostatně registruje i projekt CS Industrial, kdy nám opět došly stahovací limity na Bandcampu, což mě asi donutí vymyslet jiný způsob jak získat stahovací kapacity, ideálně úplně zdarma, nicméně jedno řešení už se rýsuje, tak doufejme, že se i tuto nepříjemnost povede do budoucna vyřešit a zvýšit tak komfort všem příznivcům, za které jsme vděčni. Ostatně věřím, že zájem bude, jelikož nás čeká vydání nahrávky žďárské porevoluční legendy Skládka kovového materiálu, o kterou si nejeden pamětník v minulosti psal. Takže poučení, že dobrá hudba nestárne, snad stále platí. Zajímavá pátrání po palátovských Omnibus nebo české stopě v Jižní Africe, nám trochu usnula, nicméně doufám, že u příštího okénka pro Vás budu mít velmi zajímavé novinky ohledně nečekaných souvislostí naší industriální scény.
Krom standardní porce novinek se člověk velmi rád hedonisticky porochní i v klasikách či zásadních kusech žánru, kdy já osobně v posledních několika týdnech intenzivně protáčím alba francouzského tvrdě industriálního skladatele jménem Jean-Marc Vivenza (pokud neznáte tak hned doporučuji vyhledat), jehož unikátní kompoziční styl spolu s poctivou patinou pohladí ostrými hřeby snad každého milovníka metalurgických hudebních neuróz a došlo i na klasiku americké power electronics Prurient a jeho album Cocaine Death, které mě svou drásavostí a vnitřní rozháraností nepřestává fascinovat. Jako příjemná „středolaibachovská“ kulisa mi slouží i umně smíchané album projektu I.R.O.N., které balancuje na hraně martial industriálu a soundtracku k počítačové hře, nicméně i takové pokoušení hran kýče je jeden z mnoha výrazových prostředků, ke kterým tato scéna občas sáhne, takže proč ne. Z literárního koutku mohu určitě doporučit poměrně novou publikaci o japonské noise/experimentální scéně „Japanoise: Music at the Edge of Circulation (Sign, Storage, Transmission)“, která je snad první prací z podobného tématu psaná ze skutečně zasvěcené perspektivy vědce/posluchače/fanouška. Čte se to výborně a už se těším, až se s Vámi podělím o nově nabyté vědomosti.
Do té doby, jako obvykle hluku zdar a těším se na setkání u dalšího okénka!
