Na životopisné informace skoupá plzeňská kapela Marcel Gidote’s Holy Crab sama sebe řadí do škatulky progressive rock, psychedelic. Ovšem jejich albový debut Bay Of Roots, vydaný na pražské značce Polí5, ve mně vyvolává spíše rozpaky…
Psychedelických hudebních účinků, notabene progresivních, dosahovaly ikonické kapely tohoto žánru v šedesátých letech minulého století trojí cestou. První byla dlouhá stopáž skladeb, jež s použitím minimalistických postupů dosahovala až hypnotického efektu. Druhý způsob vyžadoval neobvyklé acidové či vesmírné zvuky, jež se na sebe vršily volně, s mnohdy až brutální silou. A třetí pak kombinoval oba předchozí způsoby ve složitějších kompozičních strukturách. Ovšem co spojovalo všechny, byla zvuková syrovost, nasazení, práce s novými zvukovými barvami a jejich spojováním. Nevím, jak působí Marcel Gidote’s Holy Crab na koncertě, ale psychedelii ani progresivitu se jim do studiové nahrávky rozhodně vtisknout nepodařilo. Alespoň nikoli v takové míře, aby mne to uspokojilo. A při takové muzice bych rozhodně měl cítit něco jiného, než narůstající nudu z čím dál řidšího obsahu bez špetky zvukového překvapení, a tím méně opojného.
Určitou neukotvenost úvodního, mile najazzlého tracku Paradise In May, jsem přičítal vlastnímu nesoustředění, ale varhanní sólo dávalo ještě naději, že bych se mohl dočkat aspoň těch Iron Butterfly. Následující Paradise With Jane s elektrickým pianem na mne dýchla doorsovskou atmosférou, také téma je výrazné, byť se ho pak zmocní jižansky zabarvená kytara, v Hammerhead Shark se zablýsknou první Floydi, ale již tady se zbytečně tlačí na pilu co se týče progresivních postupů; zbytečně proto, že muzikanti nejsou natolik zdatní, aby nevršili pouze ty samé prázdné figury jen v bleděmodrém. Není v nich ani zbla znalosti jazzové avantgardy, soudobé vážné hudby, autentické lidové hudby, indických rág a dalších inspirací tak zásadních pro opravdu psychedelické kapely. Zůstávají tak pouze švy, trhliny, gesta; Sillicon Dog a další skladby připomínají tak jakási cvičení na psychedelické téma, potažmo snahu o progresivitu. Zpěv v angličtině je místy žánrově vhodně zastřený, to ano, ale jsem si jist, že nebyl ani zamýšlen jako určující stylový prvek; to zdaleka nedokázaly ani mnohé angloamerické kapely. Čest výjimkám, které měly to štěstí, že v jejich řadách byli Syd Barrett, Grace Slick či Ed Sanders.
Z klišé, alespoň v první půli, vybředne poslední, devátý track Gibon; řízné sazby, hustá matérie, kytara má jiný zvuk, proměnlivost rytmu je překvapivá, nenásilná, bez křeče. Ovšem nápady pro druhou půlku dojdou, a již se vaří zase jen z vody…
Bohužel, žádná kyselina lysergová.
Marcel Gidote’s Holy Crab: Bay Of Roots
Polí5 https://www.polipet.cz/vydavatelstvi-poli5/