Znovuobjevení minimalisty Terryho Jenningse.
Takzvaný minimalismus dlouhých tónů, meditativní, posvátný minimalismus, jakkoliv chceme nazvat hudbu, v níž se toho děje málo a děje se to dlouhou dobu, je ošemetné pole, chcete-li ho kriticky hodnotit. Taková hudba vlastně skoro vždy zní v jistém smyslu dobře a čím déle ji posloucháte, tím víc si vás omotává kolem prstu. Zároveň se pod hladinou může skrývat laciný kýč a instantní duchovno. To platí pro současné generace mladých tvůrců dronů, stejně jako pro zakladatelskou generaci v čele s La Monte Youngem.
K této generaci patřil také Terry Jennings (1940–1981), který se s Youngem potkal v prostředí losangeleské jazzové scény. Byl to Jennings, kdo Younga poprvé seznámil s hudbou Johna Cage, ten ho na oplátku začal zasvěcovat do inspirací z indické hudby a svého specifického způsobu intonace. Jeninngsovou doménou byly různé druhy improvizace a z ní vzešel i Kus pro violoncello a saxofon, jehož nahrávka nyní vyšla na značce Saltern. Původní název byl pravděpodobně Piece for Saxophone and Bass a jde o strukturovanou improvizaci sólového nástroje nad basovou prodlevou. Premiéra se odehrála v roce 1960 v rámci série koncertů, které pořádala Yoko Ono. Aktuální podoba má ovšem saxofon jen v názvu, violoncellista Charles Curtis se totiž ujal jak podkladových dronů, tak sólové linky. A můžeme spekulovat, kdo je tu vlastně autorem. Na úpravě se podílel i La Monte Young, jenž skladbu „přeladil“ podle svého osobitého systému tzv. čisté intonace. A byť s ním Jennings byl obeznámen, není jisté, zda jej chtěl v tomto případě využít. Posloucháme tedy hudbu, na níž se podíleli autoři tři, či přesněji čtyři, abychom započítali i Tashi Wadu, producenta a šéfa značky Saltern. Curtis hraje skladbu v této verzi od devadesátých let, vydaná nahrávka byla pořízena roku 2016.
Výsledek je tak hypnotický, jak bychom očekávali. Violoncellový drone zní místy docela drsně a agresivně, když se rozdrnčí, připomíná basovou niněru. Melodická linie se pak odvíjí se zdánlivou leností indické rágy, z tónu na tón se přesouvá kluzkými glissandy, často se na jedné notě zastaví a jemně ji rytmicky opakuje. Ucelenější melodické tvary se párkrát zopakují, aby byly následně rozpuštěny v dlouhých plochách. Dronový podklad je zdánlivě neměnný, ale po čase si uvědomíme, že se kamsi posunul, z hlubin na počátku vyšplhá přibližně po hodině do vyšších rejstříků a v závěru se opět zanoří. Hutné předivo strun produkuje přeludné alikvóty a různé zvukové iluze, místy se na struny brnká prsty.
Nahrávka trvá bezmála hodinu a půl, kdyby trvala dvojnásobek, výsledek by byl nejspíše stejný. U této hudby prostě čas funguje jinak. A jinak asi funguje i kritické hodnocení. Je to vlastně hudba jednoduchá, pracující s triky, které se s odstupem více než šedesáti let zdají ohrané. V době vzniku ale šlo o jednoduchost radikální. Aktualizovaný výsledek je působivý, pokud se odhodláte dát poslechu dost času. Neuškodí ani dostatek hlasitosti, protože část jejího účinku je v prostém fyzikálním tlaku na posluchače.
Poté, co byl Jennings v 60. letech součástí avantgardního hudebního bujení, ze scény tak trochu zmizel. Nějakou dobu žil v Arizonské poušti s náboženskou komunitou Děti světla, kde působil jako pianista doprovázející zpěv obřadních hymnů. Když pak krátce po své čtyřicítce zemřel, mnoho hudby po něm nezůstalo. Několik položek sice pravděpodobně ještě čeká na oživení, Piece for Cello and Saxophone je ale zatím asi nejvýznamnějším odkazem této osobnosti.
Terry Jennings: Piece for Cello and Saxophone
Saltern (https://saltern.bandcamp.com)