- Inzerce -

Kytarovky trochu jinak

Kytara má v konvenční hudbě (ať už klasické, popové, rockové nebo jazzové, folkové apod.) určitou ikonickou roli, která je však do značné míry svázána s jistými klišé a danými postupy, jež je schopna sice invenčně rozvíjet, ale přece jen je jimi svázána. V jiné hudbě tomu však může být jinak, což dokazují například následující alba, kde jsou kytary výhradními nástroji.

Představitel radikálního country (v pozdějších dobách především banjista) Eugene Chadbourne je toho jednoznačným příkladem. Není ostatně náhodou, že coby hudební publicista propagoval tvorbu Johna Zorna v dobách, kdy o něm svět ještě neměl potuchy, a sám s ním posléze natočil několik alb. Archivní CD The Guitar Trio in Calgary 1977 s lakonickým podtitulem Concert and Studio Recordings ho zastihuje se dvěma dalšími muzikanty z řad hudebních žurnalistů – Duckem Bakerem a Randym Huttonem. Ti byli sice o něco starší, ale Chadbourne je tu jednoznačným lídrem, už proto, že památný koncert sám zorganizoval ve svém domovském klubu Parachute Center for Cultural Affairs, ale zejména tím, že je autorem většiny návodných partitur, které sloužily pro výslednou produkci.

Vystoupení otvírá Huttonova krátká skladba KJ is a DS, při níž se ještě jakž takž můžeme cítit na srazu trochu drsnějších folkáčů, ale hned následující Chadbournův v živé verzi jedenáctiminutový majstrštyk Two peafowl, tails folded in close, pause for a moment in the front yard dusk nás zavádí do světa jiné hudby s jeho nezměrnou barvivostí. Koncertní verze má však přece jen přímější strukturu a postupnou kontinuální gradaci. I v následující Chadbournově kompozici Mary Mahoney, která je hrána v duu autora s Bakerem) je čitelná souhra a následné vzájemné doplňování, ale už se tu vystrkují růžky, což ještě podpoří občasný mruz, hvizd a bruk. V sólové „exhibici“ Cards Eugene občas rozkládá či spíše rozcupovává kompozici Roscoa Mitchella až na prvočástice a poté se již celé trio pustí do „kubistického medley“ (Bakerův výraz) Ornette Mashup složené ze dvou skladeb Ornetta Colemana a jedné od Charlieho Hadena. Tady se najdou uhlazenější pasáže, ale puristé by opět asi nebyli s takovou interpretací zcela souhlasni. Pravou tvář radikálního country v plné míře ukazuje však až osmiminutovka So Long, Mom, která přináší občas potišelé, jindy drásající drhnutí nylonových i ocelových strun, z něhož jen vzácně vyskočí jasné tóny. Bakerova sólová drobnůstka White with Foam je pak už jen koktejlovou třešinkou.

Bonusem k dosud nepublikovanému koncertnímu záznamu je pak sedmadvacetiminutová studiová verze Two peafowl…, jež byla natočena záhy po vlastním vystoupení a vyšla již na vinylu Volume Three: Guitar Trios na Chadbournově labelu Parachute. Tady vše začíná jakoby zvukem koupelny, který protagonista pravděpodobně vytváří přelaďováním rádia a vlastní kompozice se začíná rozjíždět až po čtvrté minutě, aby se konverzace dvou pávic na dvorku za soumraku začala naplno rozvíjet až o dalších pět minut později a kytary se tu proměnily v jakési „pávofony“. Po dvanácté minutě dojde až na meditativní rozměr, který však vzápětí přeruší pseudoflamencové bláznění a dovádění. Patnáct vteřin před osmnáctou minutou začíná nokturno, takové vskutku late night blues (free)jazzování, ovšem opět v neobnošeném hávu. Protože se původní pásek nenašel, byla skladba stažena z originálního LP s ponecháním jeho charakteristického zvuku. Další variantou prý bylo záznam zcela vyčistit a k CD přidat kupón na rýžové křupky, které byste mohli při poslechu chroustat. Každopádně zážitek i bez gastronomických pochutin.

O dvaačtyřicet let a jeden den po realizaci předchozího opusu, tedy 28. února 2019 se poprvé bez jakéhokoliv plánování či diskuzí sešli k nahrávání kytaristé Jim McAuley a Scot Ray a začali spontánně improvizovat. První si k tomu přinesl klasickou, šestistrunnou a dvanáctistrunnou kytaru, dobro a preparovanou kytaru typu parlor, druhý lap steel kytaru a nějaké efekty. Zvolený arzenál tudíž nutně evokuje folk and country, což se sice ve výsledném zvuku projevuje, ale odrhovačkový styl rozhodně opět nečekejte. Možná by se dalo uvažovat o vzdálené příbuznosti s hrou Oldřicha Janoty, ale rozhodně to není přesné.

Ačkoliv se tentokrát jamovalo odpoledne, má album Second Earth opět spíš večerní či noční atmosféru. McAuley v sobě nezapře klasické vzdělání i prstoklady používané v blues, folku a jazzu, ale zejména v tomto spojení překračuje jejich vliv k osobitým kejklím. Někdy to zní čistě jen moody, jindy lyricko-meditativně, paraminimalisticky, futuristicky až vesmírně. Struny jako by se proplétaly navzájem, pak zase tvoří plošky či plochy, někdy jen táhlé zvuky. Převážně je to „na pohodu“, ale třeba předposlední (a nejdelší, téměř sedmiminutový) kus Intermodal přináší nervní mnohoznačnou nejistotu. Pokud se poslechu nevěnujete, může vám celek připadat jako kulisa, která rozhodně nepřipomíná (většinou dosti atakující) svobodnou improvizaci, ale stojí za to prozkoumat všechny ty finesy, jež jsou zde mnohdy ukryty. Tentokrát tedy nic radikálního, ale hloubavě zkoumavého určitě.

Eugene Chadbourne with Duck Baker and Randy Hutton: The Guitar Trio in Calgary
Emanem (www.emanemdisc.com)
Jim McAuley and Scot Ray: Second Earth
Long Song Records (www.longsongrecords.com)


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.