Zrodil se nový ansámbl pro českou a slovenskou soudobou hudbu.
Koncem března se na pražské HAMU konal koncert nově založeného ansámblu laug.sonoris. Šlo teprve o druhé veřejné vystoupení tělesa, které v roce 2024 založil skladatel a dirigent Patrik Kako s významným přispěním hudební teoretičky a publicistky Lucie Reiprich Maloveské, která se rovněž ujala moderace pražského koncertu. První koncert proběhl letos v lednu v Kakově rodném Trenčíně, o čemž pojednává recenze Roberta Koláře v periodiku Hudobný život. Název souboru odkazuje právě na Trenčín – ve 2. století n. l. totiž na místě dnešního města existovala osada Laugaricio.
Lucia Maloveská před koncertem nastínila hodnoty a cíle, kterých se chce ansámbl držet. Tím hlavním je předkládat posluchačům soudobou hudbu bez kompromisů, být radikální v autenticitě, ale i v estetické nepřímočarosti, dále také snaha vyvolat v posluchači zamyšlení, možná i určitý diskomfort, a skrze něj upozornit na nové cesty a poskytnout nové podněty. Stranou nezůstávají ani umělecko-společenské aspekty, jako je například politická situace na Slovensku. O to více cítí zakladatelé ansámblu nezbytnost uchování společenských hodnot, které lze v kontextu hudby definovat jako uměleckou svobodu, názorový pluralismus a toleranci odlišného vnímání estetiky.
Ačkoliv soubor funguje mezi Prahou a Trenčínem, většina hráčů je usazena v Praze, přičemž téměř všichni jsou nějakým způsobem spojeni s HAMU. Nástrojové obsazení kopíruje až na drobné odchylky tzv. model pierrotovského kvinteta podle slavné kompozice Pierrot lunaire Arnolda Schönberga. Na housle hraje Vít Janečka, u violoncella se střídají Polina Andrejeva a Štěpán Drtina, na flétnu hraje Marek Přibyl a na klarinet (dublovaný basklarinetem) Veronika Coganová. Jen klavír zaměnilo seskupení mladých hráčů za akordeon, na který hraje buď Andrej Hraško nebo Filip Kratochvíl.
Pražský koncert nesl titul Nothing but Sound, což je de facto mottem ansámblu laug.sonoris. Lucia Maloveská tento koncept přiblížila jako hledání hranic mezi tónem a zvukem a tázáním se na to, jaké funkce jedno či druhé vůbec zastává. Každý ze skladatelů na programu si s touto otázkou poradil po svém. Zatímco díla Michaela Blažka a Patrika Hermana pracují se zvukem jako s primárním výrazovým prostředkem, Samuel Hvozdík a Gilberto Agostinho se soustředí na čas, percepcí a ticho.
Své úvodní slovo Maloveská zakončila rozhovorem s dirigentem Patrikem Kakem, který rozhodně odmítl podezření, že to, co s ansámblem podniká, by měla být nějaká forma provokace. Podle něj jde jednoduše o hájení základních uměleckých hodnot, mezi které patří i absence kompromisů. Je nutné stát si za tím, co vytváříme, pokračoval Kako a zdůraznil, že k výběru daných skladeb jej vede skutečnost, že tyto skladby mají určitý „ksicht“, či chcete-li, myšlenku. Poskytují mu odpověď na otázku, jaký vůbec dnes může mít smysl interpretovat komponovanou hudbu. Pro Kaka je klíčová vzájemná tvůrčí interakce, která probíhá na ose skladatel-dirigent-hráč. Z tohoto hlediska je podle něj výhodné držet se původní idey, že soubor bude tvořit menší počet hudebníků, kteří se mezi sebou dobře znají a dokážou spolu přirozeně komunikovat. Závěrem Kako citoval svého bratislavského profesora skladby Vladimíra Bokese, který jednou pronesl, že partitura je dokončená až po premiéře.
Dezorientující struktury, rytmické groovy i feldmanovské plochy
Jako první na koncertě zazněla skladba Cartography #8 od brazilského skladatele Gilberta Agostinha působícího v Londýně, který vystudoval pražskou HAMU u Luboše Mrkvičky a doktorát získal na City University of London. Jádrem jeho kompozičního přístupu jsou pravděpodobnostní a generativní metody, díky nimž vytváří komplexní díla za užití vlastních počítačových programů. Za svou tvorbu byl oceněn v rámci McMurry New Music Project. Agostinho charakterizuje hlavní aspekt Cartography #8 coby dezorientující hudební strukturu, vybudovanou na základě jednoduchých algoritmických pravidel. Jejím cílem je navodit pocit neustálého pohybu a zároveň zkoumat posluchačovu paměť, konkrétně jeho schopnost uchovat si hudební materiál v širších souvislostech. Smyčky, které autor ve skladbě používá, mohou působit staticky, ale v rámci celku se neustále proměňují, čímž mají vyvolat pocit déjà vu.
Je otázkou, zda se tento záměr podařilo naplnit. Skladba plynula v poměrně přehledném proudu. Nejprve se ve vysokém rejstříku točily velké a malé tercie, byť lehce mikrointervalově vychýlené. Dlouhé procesy ve vysokém spektru se postupně zrychlovaly a v rámci gradace přibýval materiál hlubšího rejstříku. Začaly se také vynořovat rytmické fragmenty. Snad by se dalo mluvit o jakémsi rytmicko-spektrálním minimalismu. Skladba vytvářela chladné, zvukově odtažité prostředí, které bylo dáno zejména flažolety ve smyčcích a vysokými tóny akordeonu. Souběžně s tím se přelévaly tóny mezi klarinetem a flétnou. Skladbě podle mého názoru výrazně pomohla sehranost ansámblu, a to po stránce dynamické, intonační i rytmické.
Druhou skladbou večera byl čtyřvětý cyklus Night Dark above the Woods od Michaela Blažka, absolventa Státní konzervatoře v Bratislavě, který získal za své skladby ocenění v rámci call for scores vyhlášeného Boston New Music Initiative či na soutěži festivalu Konvergence. Cílem zmíněné kompozice bylo zachycení atmosféry nočního lesa, názvy jednotlivých vět užívají latinských pojmenování výra velkého či káněte lesního. Podle textu v programu pojímá Blažek skladbu jako proud plný kontrastů a rytmicky pregnantních úseků, které mají vyvolat „syrovou atmosféru nočního lesa“ a interpreti jsou nabádáni k „nedokonalým a drsným tónům“.
Po úderném začátku skladby, připomínajícím dudáckou kvintu, následovala plocha vystavěná na tremolech ve smyčcích a frullatech v deších. Zespoda bylo tělo skladby zpevněno rytmickým groovem ve violoncellu, jehož puls držel hudbu z větší části pohromadě. Pravidelné metrum definovalo i třetí část, která evokovala cosi jako balkánský tanec.
Čtvrtá věta se nesla ve znamení vysokých ploch, flažoletů a glissand. Do této zvukové struktury se neslyšně vplížil klarinet. Tady se opět projevila kvalita hráčů, zejména pak v intonaci dechových nástrojů v nízké dynamice. Z celé skladby šlo o nejzajímavější část pro její barevnost a zvukovou plnost. V tomto momentu se také opětovně vynořil groove ve violoncellu, nad nímž se rozprostíraly spektrální plochy, a právě tehdy se to přihodilo – violoncellistovi vypadla struna z kobylky, avšak pohotová, nenápadná a elegantní reakce Štěpána Drtiny celou situaci zachránila.
Třetím autorem, jehož skladbu Corrode měli posluchači možnost vyslechnout, byl slovenský autor Patrik Herman, který studuje na HAMU u Michala Rataje. Ve svých skladbách se dle vlastních slov pokouší o vytvoření „imerzivních zvukových světů a textur“. Využívá prvků spektralismu nebo elektroakustické hudby. Jeho skladby hrály soubory jako Klangforum Wien či Orchestr Berg. Sám autor poskytuje ke skladbě velmi stručný popis: „škrípavé plutonium pretekajúce skrz mramorové žíly, dvanast priepustných materiálov, teplota topenia je 639.4 °C, oceľ avšak prebieha procesom pasivácie“.
V rozhovoru s Maloveskou vysvětlil, že skladba je vystavěná na jednom tónu, jenž funguje jako základní vrstva, která je však deformována mikrointervalovými odchylkami. Interpreti jsou v jednu chvíli ve svých partech nabádáni, aby začali hrát s využitím „cliché rozšířených technik“.
Corrode měla energický náboj a spěla ke svému vyvrcholení ve velmi povedeném a dobře zkonstruovaném finále, jehož působivost byla umocněna přesvědčivým výkonem ansámblu. Dirigent Patrik Kako okamžitě po posledním gestu ansámbl viditelně ocenil pohledem plným nejvyššího uznání a respektu. Stihlo se to odehrát ještě před potleskem a celému koncertu to dodalo sympatický teatrální moment.
Před poslední skladbou večera oznámila Lucia Maloveská termíny nadcházejících koncertů ansámblu: 16. září, 26. a 27. října 2025. Poté se v sále zhaslo a v intimní, ambientní a meditativní atmosféře zazněla skladba Limerencia I. Samuela Hvozdíka. Slovenský skladatel studoval hru na varhany a skladbu v Košicích a Bratislavě. Jeho skladba Regerna Symbio Irbis byla v roce 2017 vybrána Ensemble Modern na závěrečné koncerty IEMA (mezinárodní akademie pořádaná tímto tělesem). Absolvoval také workshopy s Kaijou Saariaho a získal druhou cenu mezinárodní soutěže Generace. Ke skladbě Limerencia I. poskytl, obdobně jako Herman, velmi skromný komentář: „Voňavé jarné bzučanie vo večnom klimaxe je tichom, počas ktorého sa cez stromy plíživo nesie vzdialený vábivý zvuk.“
Atmosféricky laděná skladba nesoucí se zatemněnou Galerií HAMU užívala feldmanovského minimalismu a kontemplativnosti, což přineslo krásně uklidňující tečku celého koncertu. Dramaturgie skladeb byla velmi dobře promyšlená a vytvořila organický, vyvážený celek. Přeji ansámblu laug.sonoris další úspěšné koncerty a doufám, že se brzy zařádí mezi naše přední soubory pro soudobou hudbu.