Laurie Spiegel: The Expanding Universe
Unseen Worlds (www.unseenworlds.net)
Po kolekci elektronických skladeb Pauline Oliveros recenzovaných v posledním čísle HIS Voice tu máme další důkaz toho, že hudba tvořená elektronicky není a nebyla jen doménou mužů, jak by velel stereotyp. Vydavatelství Unseen Worlds, které se specializuje na reedice pozapomenutých hudebních experimentů, přichází s albem, které, ač původně vydané v roce 1980, v kontextu současné elektroniky nezní nijak archaicky. Laurie Spiegel je původním oborem kytaristka, ale když na to přišlo, chopila se banja či mandolíny, vedle Bacha ji formovaly americké lidové písně, na nichž si cvičila improvizační talent. Když se pak během studií seznámila s možnostmi elektronické produkce zvuků, zjistila, že to, co zná z akustických nástrojů, může rozvíjet do netušených směrů. Pracovala s programy vytvořenými Maxem Matthewsem – Music a GROOVE – na počítačích o rozměrech šatních skříní a hledala cesty, jak propojit jejich algoritmy s vlastní intuicí. Dvě CD, na nichž k původním čtyřem kompozicím přibylo patnáct dalších, vesměs dosud nevydaných, nabízejí ukázku, jak může hudba v podstatě velice logická znít elegantně. Zvuková paleta je docela omezená – zdroji jsou především analogové syntezátory – a každá skladba je postavena na dobře sledovatelných proměnách. Manifest Stevea Reicha Hudba jako postupný proces tu dochází pěkné realizace (ačkoliv Laurie Spiegel tak docela k minimalistům zařadit nelze), proměny různých parametrů zvuku – výšky, délky tónů, nastavení filtru atd. – se odvíjejí nezakrytě, ale zároveň ne tak docela pravidelně, čímž udržují naši pozornost. Toto není relaxační ambient, ač by se to mohlo na první poslech zdát. Dlouhé tóny se mění v rytmické pulsy, jejichž pravidelnost se rozloží do komplikovanějších polyrytmů. V The Orient Express („Každý dobrý jazzový, bluesový nebo bluegrassový muzikant má aspoň jednu píseň o vlaku. Tohle je ta moje.“) si skladatelka pohrává s iluzemi zrychlujícího se rytmu. Wandering in Our Times je experimentem s mikrotonálním laděním, kdy je oktáva rozdělena na čtyřiašedesát stupňů. Do hučivých vln postupně přelaďovaných oscilátorů v této kompozici vpadá jako kontrastní prvek kovový hlomoz – bouchání do krytu analogového reverbu.
The Unquestioned Answer proti sobě staví předprogramovanou hudbu s lidským elementem – program postupně zvyšuje a pak zas snižuje pravděpodobnost, s níž jsou noty hrané počítačem nahrazovány tím, co Laurie Spiegel hrála živě na klaviaturu.
„Z největší prostoty vyrůstá největší úžas.“ To si poznamenala na krabici s magnetofonovým páskem obsahujícím skladbu Appalachian Grove, první, kterou vytvořila na počítači. Nahrávky na tomto dvojdisku jsou vlastně opravdu jednoduché, ovšem je to prostota elegantní a okouzlující. Laurie Spiegel můžeme brát jako předchůdkyni mnohé současné minimalistické elektroniky, důležitý není ovšem jen zvuk. Její myšlenka, že počítač se může stát nástrojem nové „lidové hudby“, působila v sedmdesátých letech nepravděpodobně, tisíce dnešních amatérských laptopistů jí ale dávají za pravdu.
