Mark Williamson na albu Outcrops zkoumá geologické výchozy a pomocí field recordings natočených v jeskyních skládá poctu krajině hrabství Yorkshire. Richard Skelton svými nahrávkami vypráví o ledovcích. Jak krajina ovlivňuje experimentální hudbu?
Geologické výchozy jsou místa, na kterých se podložní zemská vrstva dere na povrch a odkrývá tak historii konkrétního kusu země. Jakoby se půda dobrovolně zbavila některých nánosů a podobně jako letokruhy stromů nám dala nahlédnout do dob, kdy planeta ještě nebyla obtěžkána lidskou civilizací. Výchozy jsou jako okna do historie, místo skla ale mají podobu břidlice, vápence nebo pískovce. A právě pískovcové výchozy jsou základním východiskem aktuální nahrávky Outcrops, kterou na labelu Where It’s At Is Where You Are vydává hudebník, experimentátor a geolog Mark Williamson. Jeho jméno – natáčí pod psedonymem Spaceship – ale napovídá, že se ve své hudbě zemské půdy zase tak pevně nedrží. Na desce sice zkoumá pískovce v hrabství Yorkshire, syrové terénní nahrávky, které na nich pořizuje, ale míchá se zvukem dřevních syntezátorů. „Představte si Kevina Shieldse, který společně s Tangerine Dream komponuje soundtrack k dokumentu o geologii na BBC,“ říká tisková zpráva na Bandcampu zmíněného londýnského labelu wiaiwya a vlastně to docela sedí. Jeho pastorální zvukové krajiny ale evokují i jiná jména: člověka napadnou ty nejminimalističtější skladby skotských Boards of Canada nebo vrcholné psychogeografické momenty Briana Ena na desce Ambient 4: On Land.
„Bylo to jako záplava zděděné paměti,“ popisoval amatérský archeolog a spisovatel Alfred Watkins svůj objev starověkých tábořišť, uměle navršených kopců a prošlapaných cestiček, které později popsal ve vlivné knize The Old Straight Track, poprvé vydané v roce 1925. „Připadalo mi, že se najednou dívám starověkýma očima na něco, co spatříte jenom v okamžiku, kdy víte, co hledat.“ O podobné mentální přepsání dávno známého a dlouho ignorovaného se na svých deskách pokouší i Mark Williamson. Na desítkách alb, která nejčastěji vydává na vlastním labelu Forged River Recordings, zachycuje svá jednotlivá putování britskou krajinou a pomocí nejrůznějších strategií se snaží snoubit přítomný okamžik s kolektivním nevědomím všech lidí, kteří chodí po stejných cestách. Jeho základním nástrojem jsou terénní nahrávky – nahrávku A Prospect of Loughton Brook, věnovanou potoku říčce protékající Eppingským lesem na severovýchodním okraji Londýna, natočil pomocí binaurálních mikrofonů a hydrofonů ponořených přímo do tekoucí vody. Nejde ale o dokumentací přírody. K elementárním zvukům lesa a vody přimíchává nahrávky vlaku projíždějícího lesem, hučení letadel startujících ze sedmdesát kilometrů vzdáleného letiště Heathrow a samozřejmě nezbytné syntezátorové linky, které se mění podobně pomalu jako voda protékající lesem. „Každá vrstva, ať už povrchová nebo podzemní, přispívá k celkovém vzhledu, úrodnosti, obyvatelnosti a bezpečnosti nebo nebezpečnosti krajiny,“ říká Williamson v rozhovoru pro magazín Louder Than War a přestože popisuje geologické principy, můžeme je aplikovat i na jeho hudbu. Každá, i ta sebenenápadnější vrstva, tu ovlivňuje celek.
K popisu Williamsonových technik a východisek se často používá nový termín psychogeologie a on sám bývá označován za průkopníka tohoto subžánru, ve kterém se geologie pojí s hudebními emocemi i touhou poznat každodenně žitou krajinu. Přiznává ale, že rozhodně není prvním, kdo takto tvoří. „Ve své hudbě pracuju s představou hlubokého času, Richard Skelton to ale dělá taky tak,“ říká ve zmíněném rozhovoru pro Louder Than War a upozorňuje tak na hudebníka, který se propojování krajiny s hudbou věnuje už téměř patnáct let. Jeho příběh má tragický rozměr – hudbu začal dělat v okamžiku, kdy mu zemřela manželka – zároveň v něm ale najdeme i jakýsi starověký klid a trpělivost. Skelton svoje nástroje, nejčastěji stará violoncella, violy nebo akustické kytary, zakopává do země a nechává na ně působit půdu. Ta pak narušuje klasické ladění a umožňuje Skeltonovi pracovat s nestandardními harmoniemi, které nechává dlouze rozvíjet v dronových kompozicích, často natažených ke stopáži kolem dvaceti minut.
V poslední době ale Skelton tuhle svoji trademarkovou strategii opouští a pouští se do úplně jiných oblastí. Album Front Variations (One & Two), vydané loni v listopadu, věnoval ustupujícímu ledu na Islandu. Natáčel jej v malé vesnici Seyðisfjörður u stejnojmenného fjordu na východě ostrova a pomocí zvukových sinusoid se na něm pokoušel simulovat albedo ledu a proces, při kterém se od ledu odráží sluneční svit. V okamžiku, kdy se led rozpouští do vodních tůní, albedo výrazně klesá, sluneční svit se ve větší míře absorbuje do půdy a celé okolí se tak otepluje. Skelton tenhle proces napodobuje odosobněným, uměle vytvořeným zvukem, který v sobě nemá nic z dřevnosti a taktilnosti jeho předchozích nahrávek. Upozorňuje tak na probíhající klimatickou katastrofu, zároveň si ale uvědomuje, že slovník umělců se výrazně liší od slovníku vědců a expertů. V rozhovoru pro projekt Frontiers In Retreat, díky kterému se účastnil rezidence na Islandu, si pomáhá citátem americké spisovately Rebeccy Solnit: „Vědci mění neznámé ve známé, vytahují fakta z moře jako rybáři. Umělci vás ale místo toho do té temné vody hodí.“
U stejného tématu zůstává Skelton i na své zatím poslední desce Till Fabrics, vydané na jeho vlastním labelu Aeolian, který společně s ním provozuje jeho partnerka a spolupracovnice Autumn Richardson. Till Fabrics je prvním releasem ze zamyšlené série morénních nahrávek popisujících svět ledovcových krajin. Richard Skelton se podle svých vlastních slov snaží na desce zachytit změny v ledovcích během dlouhých tisíciletí – i kvůli tomuhle nedozírnému časovému období tak do svého zvukového repertoáru znovu vrací cello a violu. Snad jako upomínku toho, že tragickým táním ledovců stojí člověk a je už nemožné mluvit o nich jiným jazykem, než tím lidským. Výsledkem je hudba plná pochopitelné nostalgie a něčeho, čemu se dnes říká environmentální žal – snad poprvé v zaznamenané historii lidstva se musíme smířit nejenom s vlastní konečností, ale i s konečností krajiny, půdy, vzduchu a všeho, co nás obklopuje. Zemřeme dřív my nebo naše planeta? Je to tak velké téma, že je téměř nemožné představit si hudbu, která by jej dokázala pojmout. Richard Skelton se o to alespoň pokouší – a výsledek je zdrcující. Odosobněný a zároveň intimní, v něčem melancholicky známý, v něčem vzdálený. Podobně jako ledovec, jehož mizení pozorujeme na webkamerách.
