Legendary Pink Dots: Chemical Playschool 15
Rustblade (www.rustblade.com)
Legendary Pink Dots: The Creature That Tasted Sound
Legendary Pink Dots: Taos Hum
Edward Ka-Spel: Fire Island
The Silverman: Finisterre
vlastní náklad (legendarypinkdots1.bandcamp.com)
Příběh Legendary Pink Dots sleduji jako drama, myšlený film lemovaný stovkami nahrávek a náznaků děje objevujících se tu a tam v rozhovorech a komentářích k jednotlivým albům a skladbám. A protože tvůrčí duch skupiny, Edward Ka-Spel, je mužem bezbřehé, spontánní imaginace, nikdy úplně nevím, kudy se vine hranice mezi všedním, nevšedním a imaginárním světem. Britskoholandští Legendary Pink Dots zkrátka mají vlastní svět, který by jim mohl závidět nejeden filmový vizionář a úplně všichni erpégéčkaři, a díky němu jsou pro tolik posluchačů, mezi něž patří i autor těchto řádků, kultem. A samozřejmě tvoří působivou hudbu, která si bere z psychedelického kraut- i canterbursko-barrettovského rocku, easy listeningu, ambientu, noise i syntezátorové nové romantiky a přitom je zcela původní. Výsledná kombinace podmanivé hudby a myriády příběhů je neodolatelná, to už jsem ale psal mockrát. Jak si LPD stojí nyní?
Konec minulé dekády se nesl ve znamení tvůrčího útlumu. Album Plutonium Blonde se vysloveně nepovedlo a díky nedobrým časům skupinu opustili dva dlouholetí členové, multiinstrumentalisté Martin de Kleer (strunné nástroje) a Niels van Hoorn (dechy). Edward Ka-Spel a Philip Knight zvaný Silverman zase jednou zůstali sami se svými syntezátory; kytarista Eric Drost a zvukař Raymond Steeg se nyní zdají být jakýmisi poločleny. Oba mají i jiná hudebně-zvukařsko-producentská zaměstnání a Ka-Spel se Silvermanem občas vystupují jen jako duo.
Legendary Pink Dots od svého vzniku v roce 1980 prošli mnoha osudovými zvraty. Začínali coby výhradně „studiová“ kapela. Ze svého sídla vysílali do světa řadu kazet a koncertovat se odvážili až po čase. V devadesátých letech ale byli živou atrakcí par excellence, hráli téměř neustále a jejich koncerty byly nabity vyloženě rockovou energií. Po odchodu bubeníka/baskytaristy Ryana Moorea, který se dal na dub, skupina musela čím dál více spoléhat na elektronické rytmy a několikrát přepracovat svůj zvuk. Hraní navíc ubývalo: skupina, která každoročně odehrála ke dvěma stovkám koncertů nyní téměř nekoncertuje a utíká se, jako před třiceti lety, do domácího studia. Remasterované download verze svých starších alb i novinky prodává přes svůj bandcamp.
Poté, co Ka-Spel a Silverman víceméně osiřeli (nestalo se jim to poprvé, koncem osmdesátých let je opustili snad čtyři spoluhráči najednou a oba zakládající členové museli nějaký čas sdílet karavan), přišli v roce 2010 s nečekaně vynikajícím albem Seconds Late for the Brighton Line ohlašujícím intimnější elektronickou zvukovou polohu decentně kořeněnou prvky downtempa a triphopu. Z pětice titulů vydaných na přelomu loňského a letošního roku na Seconds Late přímo nenavazuje ani jeden.
Série Chemical Playschools je v diskografii LPD příslibem jisté zvukové a kompoziční odvázanosti. Chemical Playschools bývají méně písničkové a dominují jim zvukové koláže. Často se jedná o kompilaci dříve nevydaných nahrávek spojených Ka-Spelovou pozoruhodnou dramaturgií. Doporučuji zejména 2CD Chemical Playschool 8+9 a 3CD 11, 12 & 13 patřící k vůbec nejlepším položkám obsáhlé kapelní diskografie. Číslo 15 je bohužel mnohem slabší. Není časosběrné, vzniklo na jeden zátah, a přestože o něm nelze říci, že je vyloženě nezdařené, nedokázalo mě ničím zaujmout. Jako by šlo o demosnímek čekající na editorské nůžky.
Vyšlo ale hned ve třech verzích, coby CD, CD+DVD a v limitované edici coby CD, DVD, CDR plus suvenýry. Sbírání limitovaných edic se obvykle nedopouštím, zde jsem ale učinil výjimku a nepřestávám toho litovat: igelitová taška, krabička, tričko, samolepky, přívěsek, látkový pytlík na disky… to vše působí dojmem šmejdu, jaký by se snad styděli prodávat i světští. Takhle ne! Luxusně vypadající edice lze vytvořit levně, nikdy ale ne lacině! Obal alba byl ke navíc zpracování svěřen jisté Alessii Catanuto, která by se před tím, než se do něčeho takového příště pustí, měla naučit kreslit. Ten akt je vyloženě ohavný.
A bude hůř: režii klipů na DVD má na bedrech další Italka, Rosamaria Montalbano, jejíž gotické sklony a záliba v rozostřeném obrazu se musely jevit nablblými již v osmdesátých letech. Na DVD vidíme jednu sedmnáctiminutovou skladbu z alba, upoutávky na titul i na sólovou desku Edwarda Ka-Spela Ghost Logik a poté režisérčin film s vlastní hudbou… vykrádající Pink Dots. (Možná šlo o umělecký záměr, snad i plunderfonii, pro nesnesitelnost obrazového i zvukového obsahu to ale nebudu dále rozkrývat.) Nejvíc mě ale vytáčí, že nejlepší skladby celé Chemical Playschool 15, dlouhé instrumentálky The Petrified Florist (cítím v ní lehkou poctu Velvet Underground) a Premonition 39 vyšly jen na CDR v rámci celé stokrát prokleté limited edition. Jste-li skalní fanoušci, kupte si Chemical Playschool 15 v základní CD verzi a bonusové CDR si, bude-li kde, stáhněte. Nebo raději stáhněte vše, pokud to musíte mít, a kupte si ostatní, nezměrně lepší tituly zde recenzované.
Ty si skupina vydala sama na vlastní značce Trademark of Quantity nebo rovnou bez označení labelu. Koupit je lze na CDR nebo v podobě placeného downloadu. Čtyřskladbové dílko LPD The Creature That Tasted Sound, slyšeno střízlivým uchem, poněkud vaří z vody, díky titulnímu tracku, který je zahajuje, ale vyzařuje potřebné množství magie. Ambientní skladba s Ka-Spelovou procítěně podanou povídkou na oblíbené téma skryté bolesti, lékařů-strašidel a bytostí odjinud stačí k tomu, abychom zbývající tři instrumentálky považovali za významně neukecané pokračování příběhu, nikoliv za nalezené archiválie či nedodělky. Funguje to, jak má, vlastně to funguje tak, jak s výjimkou patnáctky fungují Chemical Playschools.
Přesně před měsícem, 8. března, LPD vydali v podobné úpravě jako The Creature That Tasted Sound hned tři další tituly: kapelní Taos Hum, Ka-Spelovu sólovku Fire Island a Silvermanovu Finisterre.
Taos Hum je z celé povedené várky nejlepší. Vydatná padesátiminutová kolekce o šesti šťavnatých chodech obsahuje vše, co Pink Dots během své hudební historie dobyli a ovládli. Disko rytmy nejsou pitomé, umělost zvuků digitálních syntezátorů dokonale spoluutváří bizarní aranžmá stojící jednou nohou v patosu a druhou v ironii. Kazatel Ka-Spel jako by nabral sílu a nalezl zapomenutou schopnost klenout působivě exaltované melodie, písně se lámou do nečekaných intermezz a apendixů, všechna elektronická zařízení občas zazní jako rozhašený flašinet, z energie, jíž album jen kypí, lze předpokládat, že jde o dílo celé čtveřice. Jen marketingový pánbůh asi nebyl doma: tohle album, ještě lepší než Seconds Late a místy lehce připomínající klasické kolekce The Maria Dimension, Shadow Weaver a Malachai, mělo vyjít v reprezentativnější podobě než na skrovně vypraveném CDR.
Ka-Spelovo sedmiskladbové CDR Fire Island je samozřejmě zvukově o něco komornější, vyzařuje z něj ale podobná tvůrčí radost a chuť opět tvořit chytlavé písničky a ne jen abstraktní instrumentálky a bizarní melodramy, které jsou fajn, ale hodí se je nechat prorůst něčím snáze stravitelným. A to se na Fire Island povedlo nejlépe od přelomu tisíciletí, kdy Ka-Spel vydal vrcholné album Red Letters: atmosféra je od začátku patřičně napjatá, kvazisaxofon v první písni je tak mimo, že ťuká na dveře geniality. Uprostřed alba zní Ka-Spel nejzranitelněji a probírá své obvyklé téma osamělosti a izolace, sebevědomí nabírá až v závěrečných instrumentálkách, jimiž svá alba často zakončuje. Působivý návrat do někdejší formy, taky by si zasloužil vydání na LP a lisované CD.
The Silverman, který v LPD hraje na nejrůznější klávesy, to s vydáváním sólových alb nijak nepřehání. Není jich moc, všechna znějí jako vcelku nenápadný ambient, při dalších posleších ale nečekaně zalézají pod kůži a vyjevují skrytá dramata. Nenápadné melodie, mantry elektronicky manipulovaného hlasu, příjemný bzukot analogových syntezátorů, orientální názvuky. Vše zvukově hutné, oblé a plné, neuspěchané a přes některé znepokojivé elementy obrovsky uklidňující. Líná repetice… je líná repetice… je líná repetice… je líná repetice… je líná repetice… a i zde pílím opakovat: škoda, že…
