O nepřerušené tradici rozeznívání skalních útvarů v Súdánu i jinde v Africe, fotbalu i svolávání k obědu.
Lokality, na nichž bádá Český egyptologický ústav, se nacházejí i v dnešním Súdánu. Naleziště v pohoří Sabaloka nabízí i pozoruhodné site-specific hudební artefakty, takzvané skalní gongy. Ve studii Skalní gongy: relikty zvuků v krajině Šestého nilského kataraktu (2022) je přibližuje egyptoložka Lenka Varadzinová, s níž jsem v následujícím rozhovoru o těchto nástrojích rozmlouval i o mimoarcheologických souvislostech a možná až tisícileté kontinuitě jejich používání.
Lenka Varadzinová (Suková) vystudovala egyptologii a indologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde rovněž završila doktorské studium egyptologie obhajobou doktorské práce zaměřené na skalní umění severovýchodní Afriky. Pracuje v Českém egyptologickém ústavu, kde se zabývá kulturním a společenským vývojem v severovýchodní Africe ve starším a středním holocénu (asi 9000–3000 př. Kr.) a vědecky zpracovává epigrafickou a archeologickou dokumentaci z výzkumů československých egyptologů v Dolní Núbii. Od r. 2009 vede interdisciplinární výzkum v pohoří Sabaloka v centrálním Súdánu a účastní se výzkumu na druhé archeologické koncesi domovského pracoviště v Súdánu na lokalitě Usli. Na Filozofické fakultě přednáší v rámci studijního programu Egypt a Přední Východ ve starověku.
Kde všude může egyptoložka najít kamenné gongy a kde se dají nalézt jinde ve světě? Ve své studii píšete, že v pohoří Sabaloka jsou s určitostí doloženy dva. Jsou v Súdánu k nalezení i jinde?
Pokud egyptoložka nevyjede z Egypta, kamenné gongy nenajde, protože v Egyptě zatím doloženy nejsou. Vyskytuje se tam ale jeden, dá se říct zvučící monument, a to Memnonovy kolosy, což jsou monumentální sochy panovníka Amenhotepa III., které ve starověku poškodilo zemětřesení a které pak vlivem teplotních rozdílů mezi nocí a dnem při východu slunce vydávaly neobvyklý zvuk. Nejedná se ale o gong nebo skalní gong v tom významu, jak jsem psala ve zmíněném článku. Pokud egyptolog nebo egyptoložka vyrazí do Súdánu, tam už gongy najdou. A pokud budeme mluvit o archeolozích a archeoložkách, ti kamenné gongy nalézají v různých koutech světa. Zdaleka nejvíc dokladů má Afrika, což může být dáno nejen tím, že tam probíhalo více výzkumů, ale i tím, že je tam dochováno více tradic, v nichž gongy dodnes fungují. Tradice je tam možná častější, nebo se na ni hlouběji zaměřil výzkum. V knize Rock Music (Fagg 1997) Catherine Fagg skalní gongy dokládá jednak v řadě zemí Afriky – téměř všude –, ale i v Severní Americe – asi dva kousky v Kanadě a USA – a v Jižní Americe – Brazílie a Kolumbie po jednom výskytu. Něco je v Indii, v Thajsku, ve Vietnamu, něco málo v Austrálii a tím to zhruba hasne. Zajímavé pravěké doklady jsou ale i z Evropy, z paleolitických jeskyní nebo z jeskyní, kde se nachází i paleolitické skalní umění.
Už jsme zmínili, že v Sabaloce máme skalní gongy identifikovány dva, protože jak se ukázalo, u ostatních nálezů se o gongy nejedná. Jak poznáte, kdy jde o skalní gong a kdy ne, obzvlášť jsou-li ty gongy in situ a z fotografií mi připomněly třeba třecí mlýnky?
Musím říct, že sama bych je bez súdánských kolegů nepoznala. První gongy v Súdánu jsem viděla v doprovodu kolegy, který s námi v roce 2011 vyrazil za skalním uměním do oblasti severně od Pátého kataraktu. Ukázal nám gongy, jež se vyskytovaly na lokalitách se skalním uměním, ale i na jednom pohřebišti bez rytin. Gongy často tvoří mělčí jamky a mohou se plést s tzv. cupules, což jsou menší důlky kruhového průměru, které mohly tvořit součást repertoáru skalního umění nebo se používat k drcení či roztírání malého množství různých substancí, nebo s většími jamkami kruhového nebo oválného tvaru používanými ke stejnému účelu. Důležité ale je, že gong musí znít. Musí to být kámen, který je umístěn na jiném kameni nebo má jen minimální kontakt se zemí a může fungovat tedy jako rezonanční deska, vydávat zvuk. A důlky, často umístěné v blízkosti hrany kamene, nebo odřená plocha na jeho povrchu potom slouží jako důkaz, že daný kámen byl jako gong používaný. Teoreticky může znít jakýkoli kámen, ale ne každý mohl sloužit jako skalní gong.
Sporné objekty jste tedy vyřadili poklepem?
Ano, že nezněly. Na jedné mezolitické lokalitě na Sabaloce máme krásný velký žulový balvan, který je zcela zapuštěný do okolního terénu a mezi ním a zemí není žádný prostor, v němž by mohl nějaký zvuk vznikat. Na horní ploše balvanu je řada menších kruhových jamek, ale když do nich tlučete, nedělá to zhola nic, takže tyto jamky patrně byly spojeny s jinými aktivitami, než je vytváření zvuků nebo udávání rytmu.
Vraťme se ještě k výskytu skalních gongů v Africe. Proč myslíte, že jich bylo nejvíc objeveno právě tam? Může to být dáno kulturně, ale není to i tím, že poušť je lépe uchová, že nezarostou tak, jako by zarostly třeba v jihoamerické džungli?
I v Africe je džungle, kde mohou zarůst. Přesně nevím, čím si to vysvětlit, dle výše zmíněné knížky Rock Music by odpovědí opravdu mohlo být, že v Africe je tradice skalních gongů živější, ale i tím, že v některých společnostech může být hudba výraznější součástí života než v jiných. A nemusí to být dáno jen geograficky, ale i časově. Je možné, že v některých koutech světa existovaly gongy ve starším období, jak naznačují právě nálezy v evropských paleolitických jeskyních, ale do dnešního dne se nedochovaly, zatímco v Africe jde o nedávnější doklady. Těžko říct u datování těchto objektů.
Ani v případě sabalockých gongů přesná datace není známa. Jaké jsou ale odhady?
Nejsou. Já se na základě toho, že jeden gong je tmavší, víc patinovaný, domnívám, že by mohl být starší než ten druhý, který je výš na kopci a je to v podstatě taková světlejší otlučená plocha. Ale to může být dáno i tím, že tahle plocha byla lépe zastíněna, takže tam nedocházelo k repatinaci, a oba gongy tedy můžou být stejně staré. Nelze říct. Jinde v Súdánu se gongy často datují na základě toho, že se objevují v kontextu různých lokalit, jež jsou datovány, a na samotných gonzích nejsou doklady nedávného použití. Berlínská kolegyně Cornelia Kleinitz, která se zabývala gongy na Čtvrtém kataraktu a uvedla je do súdánské archeologie jako významné téma, zjistila, že gongy, které jsou dál od vesnic, mají úplnou patinaci, tedy jsou tmavší než ty, které jsou blíž současným vesnicím, což by mohlo poukazovat na jejich vyšší stáří.
K čemu se gongy používaly? Napadají mě dva způsoby – komunikace na způsob tamtamů a potom hudba, ať už ritualizovaná nebo ne. Ve své studii navíc zmiňujete, že jinde v Súdánu na skalní gongy místní hrají dodnes. Tuší se, jak tomu bylo v Sabaloce?
Žádné doklady nemáme. Ptali jsme se místních obyvatel, kteří samozřejmě všichni gong rozeznají a tu a tam zvednou kámen a dokážou zahrát. Není to ale součástí jejich tradice, neshromažďují se u gongů, nevyužívají je pro svou potřebu, ta tradice je přervaná. Ale v oblasti Čtvrtého kataraktu, konkrétně na lokalitě Dar el-Nidžom probíhal podrobnější interdisciplinární výzkum (Kleinitz, Till a Baker 2015). Kromě archeologického popisu zde dělali i 3D modelování, geologický popis a měli s sebou i muzikologa. Rupert Till se tam zabýval otázkou akustických vlastností. Na to navázal etnografický výzkum, na využívání gongu se doptávali místních obyvatel. Byl tam velmi starý pán – taky jsem se s ním setkala, když jsem v té oblasti byla, je mu prý něco mezi osmadevadesáti a sto čtyřiceti lety – a ten nabídl shrnutí, jak se v posledních sto letech gongy a jejich používání měnily. Když byl mladý, fungoval gong komunitně, hráli na něj děti i dospělí. Vzpomíná si ale i na dobu, kdy se ke gongu nechodilo a nijak se nevyužíval, protože se tam někde zjevil zlý duch nějaké ženy a bylo zakázáno se ke gongu přibližovat. Ale sdílel i poznatky o tom, jak se na gong vlastně hrálo, kolik se drželo kamenů nebo tlouků, jeden nebo dva, a jak hraní vlastně probíhalo. V této oblasti určitá tradice tedy doložena je, v jiných lokalitách už ale návaznost není. Lidé třeba na gong dokážou hrát, ale už to nemusí souviset s tím, jak se užíval kdysi. Během studia gongů v Dar el-Nidžom i jinde v Africe se otevřela i otázka dosahu vyluzovaného zvuku. Jestli je lze slyšet jen v bližším okolí, nebo i na dálku. A liší se to – některé gongy slyšíte na kilometry, jiné jen v bezprostředním okolí, takže role jednotlivých gongů se mohly lišit. Mohly sloužit k signalizaci nebo k propojení na místě. Důležité je, že se gongy často nevyskytují samy, ale ve spojení s jinou evidencí, například s pohřebištěm, což je případ Dar el-Nidžom. Jinde v Africe jde často o skalní umění, zmíněné třecí jamky nebo dokonce i takové skalní klouzačky. A je otázka, zda tyto komponenty existovaly v rámci většího celku, nebo jde o komponenty vzájemně nezávislé, které s místem souvisejí třeba jen proto, že je tam vhodný kámen. Lidé z blízkosti lokalit v Nigérii a Tanzanii už si gongy s jejich okolím spojit většinou nedokázali. Společný výskyt komponent je ale poměrně zajímavý a ukazuje, že gong byl spíše součástí širších aktivit než nástrojem k vytváření hudby pro ni samotnou.
Pokud věk gongu v Sabaloce neumíme odhadnout, jak široké je vlastně to spektrum, které neumíme odhadnout? Rozmezí pravěk – novověk?
Ano. Vycházíme z toho, jaká období jsou zastoupena v archeologické krajině Sabaloky. A tam máme doklady od mezolitu přes neolit, historické období merojské i křesťanské až k islámskému novověku. Tohle všechno jsou možné varianty. Některé gongy mohou mít hlubokou historii a byly využívány opakovaně, některé by naopak mohly mít historii kratší – nevíme.
Bude výzkum gongů pokračovat? Neplánujete také účast muzikologa?
Na Sabaloce není gongů tolik, aby člověk mohl studovat třeba hru v krajině. Jsou zde sice další dva možné doklady, které v oblasti zdokumentovali súdánští kolegové při předběžném záchranném výzkumu, nám se je ale zatím lokalizovat nepodařilo. I tak by to bylo málo. Jiný případ je zmíněný Čtvrtý katarakt, kde Cornelia Kleinitz zachytila na 350 gongů sestávajících z více než tisíce jednotlivých kamenů, takže se do jejich studia mohla zanořit hlouběji. My o hlubším studiu gongů zatím neuvažujeme, ale je pravda, že by si krajina pohoří Sabaloka zasloužila více antropologický přístup. Je to krajina, která je výškově rozlišená. Máme v ní velmi mocnou vertikálu v podobě různých skalisek, na nichž jsou umístěny pravěké lokality, což nikde jinde podél súdánského Nilu moc není. A když k tomu přidáme i zvukový prvek, je zřejmé, že oborově propojené studium by bylo přínosem. Na Sabaloce máme obrovské množství oválných třecích jamek, jsou zde již zmíněné cupules, zachytili jsme i jednu skalní klouzačku, takže v budoucnu plánujeme udělat cílenější výzkum a vyhodnocení všech objektů na skalách a zabývat se krajinou komplexně. Muzikologický a akustický výzkum gongů ale neplánujeme.
Zkoušeli jste dosah sabalockých gongů? Jak daleko jsou slyšet?
Nic moc jsme na Sabaloce nezkoušeli, spíš jsme si na zdejší gongy jen tak zahráli. Cornelia Kleinitz s kolegy v Dar el-Nidžom severně od Pátého kataraktu dosah zdejšího gongu zkoušeli měřit s pomocí kvalitního nahrávacího zařízení. My jsme v roce 2010 stejný gong navštívily s Lenkou Lisou, a buď jsme někoho požádaly, aby nám na gong zahrál, nebo jsme hrály sami. Máme z toho nahrávku – Lenka s sebou měla diktafon, byla připravená. Požádaly jsme místní včetně onoho osmadevadesáti– až stočtyřicetiletého dědečka, aby nám zahráli. Když jsem poprvé skalní gong slyšela, překvapilo mě, jaký vydává kovový zvuk. Čekala jsem něco tlumeného, šutr o šutr, ale velmi mě zarazilo, jak jemné to dokáže být cinkání, až jsem si říkala, že se tam někde musí skrývat někdo s nějakým úplně jiným nástrojem.
Hudba leží na zemi a čeká na člověka.
Očividně.
Jaké to je, hrát na skalní gong?
Musím říct, že mě spíš bavilo poslouchat Súdánce, kteří mají jiný rytmus, hudební cítění i tradici a jejich hra je živelnější. Když jsem hrála já, nenapadlo mě nic jiného než vyťukávat rytmus písní, které znám, nebo prostě nějaké jakoby mechanické kombinace. Takže celkem nuda, ale když hrají Súdánci, tak sice taky nezahrají nějakou širokou škálu tónů, to tam vlastně vůbec nemusí být, ale je to jiná hra. Řekla bych, že jde rozeznat, kdy hraje Evropan a kdy hraje Súdánec.
Když jsem četl o možnostech rekonstrukce toho, jak zněla staroegyptská hudba, dočítal jsem se, že by, co se týče stupnic, snad mohla být v něčem podobná současné arabské. Vy jste na Sabaloce takový průzkum neprováděli, ale nezkoušel někdo rekonstruovat stupnice na jiných gonzích?
Mám dojem, že to právě dělali v Dar el-Nidžom. Rupert Till se tím zabýval soustavněji a své poznatky předložil v článku zaměřeném na skalní gong z této lokality (Kleinitz, Till a Baker 2015). Zajímavé je svědectví toho stařečka. V současné době Súdánci vezmou do každé ruky jeden kámen a hrají jakoby na střídačku, on ale kolegům při dotazování sdělil, že se hraje jedním kamenem a střídají dva důlky; nehraje se na víc důlků zároveň, ale jednoručně. Spoluurčuje to ostatně sám prostor. Tím, jak se ke skalnímu gongu postavíte, si určíte tóny, které na vás vyjdou. A tím, že hrajete jen jednou rukou, toho rozezníváte ještě mnohem míň. Pokud se gongy opravdu používaly takhle, byla ta hudba možná monotónnější, mohlo jít o rytmické střídání malého množství tónů. Řada gongů – a to je případ i Dar el-Nidžom – má ale podobu bloku, jenž je přístupný ze všech stran, takže na něj mohlo hrát více lidí, kteří mohli být nějak synchronizováni a mohli mít secvičené nebo intuitivně dané střídání tónů.
Ve své studii používáte termín soundscape, tedy zvuková krajina, která člověka obklopuje. Jak asi zvuková krajina v Sabaloce mohla znít? A hlavně, do jaké míry ji lze rekonstruovat a co nám z toho pro teď ne hudební, ale historickou vědu může plynout?
Můžu odpovědět, že nevíme a nedá. Ale dodám, že zajímavá je zvuková krajina Sabaloky i dnes, kdy podél Nilu v pravidelných rozestupech stojí čerpadla na benzín a ta dopravují vodu z řeky k políčku. A vy si na to jejich celodenní klapání tak zvyknete, že už je vnímáte jako přirozený zvuk krajiny. Do toho vítr a zpěv ptáků a pro člověka z přetechnizovaného světa to vlastně zní docela pohodově, taková minimalistická zvuková krajina. Při pomyslném poslechu minulosti musíme odmyslet čerpadla, jež tehdy neklapala, ale byla tam celá řada jiných věcí, které klapaly – třeba právě třecí mlýnky. Klapání třecích mlýnků je popsáno a rekonstruováno pro různé části Súdánu, např. v Dárfúru ženy před svítáním vstávají a začínají mlít zrní a dělají to několik hodin, aby ještě před svítáním měly potřebnou dávku pro celou rodinu.
To dělají dosud?
Bylo to zdokumentováno v sedmdesátých letech a myslím, že do jisté míry to na některých místech dělají doteď. S manželem archeologicky působíme i v Šakadúdu, to je výzkum Archeologického ústavu Akademie věd ČR, Praha. Podílím se na něm jako expert na pravěk Súdánu. V oblasti se vyskytuje pískovec, takže gongy tam nenajdete, ale je zde skalní umění. Místní agropastevci zde žijí dost úsporným způsobem života. Mají kamenné mlýnky a na nich drtí čirok, který si vypěstují. Takže zvuková krajina s třecími mlýnky dosud existuje. Mlýnky jsou na lokalitách v pohoří Sabaloka i Šakadúd doloženy od mezolitu, takže to klepalo a klapalo odedávna. A zvukovou krajinu musely doplňovat i další aktivity, jako je výroba kamenných nástrojů. Ale protože nevíme, z jaké doby skalní gongy jsou, nemůžeme je do té zvukové krajiny časově zařadit. Každá doba samozřejmě přinášela něco jiného i zvukově. A vzhledem k tomu, že na Sabaloce jsou gongy jen dva a jejich dosah je nejistý, je možné, že nebyly výraznou komponentou zdejší zvukové krajiny, ale naopak komponentou vzácnou a prostorově omezenou. Pro nás má nicméně nález a výskyt skalních gongů obrovský význam v tom, že dokumentuje společné aktivity komunity, případně signalizační aktivity, které jinak nemáme archeologicky dochované. Dozvídáme se o existenci komunitních aktivit, které bychom jinak neměli jak uchopit. Nevíme sice v jakém období, ale víme, že tyto aktivity probíhaly.
Jak to s gongy vypadá nyní? V některých lokalitách se dodnes používají, jak je tomu na Sabaloce? Hrají na ně lidé? Děti?
Na Sabaloce lidé poznají, že jsou to gongy a dokážou si na ně zahrát, ale to je tím, že jsou hudebně nadaní, hudbu a rytmus mají v sobě. Zpěv, tanec a rytmické doprovázení tleskáním je v Súdánu běžnou součástí života. Gong ale není součástí jejich dnešního žitého světa a stejně tomu je i na Čtvrtém a Třetím kataraktu. Na Třetím kataraktu gongy dokumentoval kolega Yahia Fadl Tahir z chartúmské univerzity (Tahir 2012). Cornelia Kleinitz a zejména Yahia shromáždili množství informací o tom, jak se gongy ještě nedávno používaly a jak se dodnes používají. Yahia dokládá, že děti gongy používají, když hrají fotbal – a fotbal hrají hodně rády. Tlučou do nich, skandují, podporují své týmy… nebo si hrou na skalní gongy jen krátí chvíli při pasení koz. V Dar el-Nidžom pak archeologové v okolí důlků na zdejším skalním gongu zaznamenali žluté skvrny po neznámé tekutině a posléze zjistili, že se nejedná o pozůstatky žádných rituálních aktivit, ale že malí kluci se do důlků trefovali při čůrání. Tento zlozvyk se ale podařilo vymýtit.
Vyčůrali by nové ladění.
Spíš jde o to, že moč je agresivní. Ve své studii od Yahii přejímám informace o různých rituálech třeba na přivolání větru. To mi přišlo půvabné. Když je třeba prosít obilí, dělá se to tak, jako kdysi u nás, vyhodíte obilí do vzduchu, vítr odfoukává plevy a zůstane vám zrno. Takže když je potřeba prosívat, přivolává se pomocí skalních gongů vítr. Řada jiných rituálů, třeba svatebních, je doložena i odjinud z Afriky, třeba z Nigérie 50. a 60. let, kdy se zde evidence sbírala. Pokud vím, Cornelia Kleinitz má nasbíránu řadu dat z oblasti Čtvrtého kataraktu (např. Kleinitz 2010) a snad se je chystá zpřístupňovat formou internetové databáze, ale jinak, pokud vím, žádný další specializovaný výzkum skalních gongů v Súdánu neběží a vzhledem k tomu, jak to tam vypadá nyní bezpečnostně a politicky, zřejmě v dohledné době ani nepoběží.
Výzkumy v Súdánu byly vinou občanské války přerušeny. Dotkla se válka přímo Sabaloky, případně jiných lokalit se skalními gongy?
Válka se dotýká celé země, celého Súdánu.
A přežijí gongy další změnu režimu?
Doufejme. Jde ale o to, že zda přežijí rovněž i jen místně doložené tradice jejich užívání. V Súdánu v důsledku válečného konfliktu dochází k vykořenění celých komunit, k přervání pout, které mají ke svým krajinám, současným i minulým. A čím déle bude konflikt pokračovat, tím hůře půjde přervaná pouta a tradice obnovit. V této souvislosti bych ještě chtěla něco doplnit. Na Čtvrtém kataraktu probíhal rozsáhlý záchranný výzkum před stavbou velké přehrady, která nejpozději v roce 2009 celou oblast zatopila. A je velikou zásluhou Cornelie Kleinitz, že zdokumentovala evidenci, která nadobro zmizela. Na Čtvrtém kataraktu si Nil razil cestu mezi kamenitými ostrovy, na kterých je nicméně úrodná půda a pěstuje se obilí. Území je rozparcelováno, každý pracuje na svém, ale protože Súdánci rádi tráví čas v pospolitosti, svolávají se na společné jídlo právě pomocí gongu. A gongy v období před zaplavením Čtvrtého kataraktu používali i k přivolání lodí z protějšího břehu. Takže zde gongy plnily signalizační funkci donedávna. Ale jestli to byla jejich primární funkce, těžko říct. Dnes už se lidé samozřejmě svolávají mobilem.
A prosím vás, k čemu jsou ty klouzačky? Opravdu ke klouzání?
Na Sabaloce nevím. Opět je to velký žulový balvan, takový velrybí hřbet, na jehož horní straně jsou třecí jamky a z ní vede klouzačka dolů. Jeden z našich kolegů se domnívá, že nahoru tahali pytle s obilím, a to tak intenzivně, až tam tu rýhu vydřeli. Ale není to úplně pravděpodobné.
Já jsem si představil, že ženy melou, děti se kloužou a muži jim k tomu hrají.
Klouzačky v blízkosti skalních gongů jsou doloženy i z Nigérie. Během dokumentace gongů v 50. a 60. letech malí kluci předváděli, jak se na klouzačkách jezdí. Vezme se kus kmene banánovníku, nějaká tyčka se použije na podložení nohou a prý to docela jede. Těžko ale říct, jakou roli při tom hrají ty gongy a zda všechny tři komponenty fungovaly současně.
Literatura
Fagg, Catherine. 1997. Rock Music. Oxford University Press.
Kleinitz, Cornelia. 2010. „Acoustic elements of (pre)historic rock art landscapes at the Fourth Nile Cataract“, in: Godlewski, Włodimierz a Łajtar, Adam (eds): Between the Cataracts. Proceedings of the 11th Conference of Nubian Studies, Warsaw University, 27 August – 2 September 2006, Part 2, fasc. 1: Session papers, Warsaw: The Polish Centre of Meditterranean Archaeology – Warsaw University, s. 149–160.
Kleinitz, Cornelia, Till, Rupert, Baker, Branda J. 2015. „The Qatar-Sudan Archaeological Project – Archaeology and acoustics of rock gongs in the ASU BONE concession above the Fourth Nile Cataract, Sudan: a preliminary report“, Sudan & Nubia 19, s. 106–114.
Varadzinová, Lenka. 2022. „Skalní gongy: relikty zvuků v krajině Šestého nilského kataraktu“, in: Bárta, Miroslav a Vymazalová, Hana (eds): Buď také písařem. Studie věnované památce Břetislava Vachaly. Pražské egyptologické studie, s. 251–264.
Yahia, Fadl Tahir. 2012. „Rock Gongs from the Nile Third Cataract Region: In Archaeological and Traditional Contexts“, Nyame Akuma 77, s. 24–36.