S Pavlem Strakou o oživování hudby Karla Reinera.
Pavla Straku již čtenáři HIS Voice a posluchači volné improvizace mohou znát coby vytrvalého organizátora akcí, na nichž se v proměnlivých konstelacích setkávají ke společnému hraní muzikanti různých generací i hudebního zázemí. Pavel Straka má ovšem prsty i v dalších projektech a jeden z nich propojuje aktuální hudební scénu s kusem česko-židovské historie. Inspirací jsou osudy Karla Reinera (1910–1979), rodáka z Žatce. Byl studentem Aloise Háby a Josefa Suka, spolupracovníkem E. F. Buriana i redaktorem časopisů Rytmus a Přítomnost. Jako klavírista koncertoval doma i v zahraničí doma i v zahraničí, při čemž propagoval soudobou českou hudbu. Po okupaci se musel kvůli svému židovskému původu vzdát své veřejné činnosti, v roce 1943 byl internován v terezínském ghettu, kde se opět působil jako pianista a skladatel. Prošel koncentračními tábory v Osvětimi a Kaufering u Dachau, unikl z pochodu smrti. Jeho hudbu již před časem natočilo kvarteto Květovaný kůň a nyní se mu dostává další interpretační pozornost, což je dobrý důvod k rozhovoru s hybatelem událostí.
Jak začal tvůj vztah ke Karlu Reinerovi? A co bylo impulsem k aktuálním projektům – tedy výstavě a provedením pod titulem Reiner(kace)?
Můj vztah ke Karlu Reinerovi souvisí s tím, že jsem v roce 2008 začal pracovat v Památníku Terezín. Karel Reiner spadnul do soukolí tzv. Norimberských zákonů a byl vězněn v ghettu Terezín a dalších represivních zařízeních nacistů. V roce 2012 jsem spolupracoval s výtvarníkem Tomášem Polcarem na přípravě jeho výstavy Arché, která proběhla v pohřební místnosti židovského hřbitova v Lounech. Napadlo mě, že by se akce dala spojit s určitou interpretací melodií Karla Reinera, které vznikly v ghettu Terezín, ale dochovaly se jen v paměti herců z představení Esther (ale nezachovala se Reinerova notace, záznam melodií byla věc až jeho ženy Hany a muzikologa Milana Kuny). Oslovil jsem klarinetistu Michala Hrubého, zda by se mu to nezdálo jako zajímavý nápad, a ten sestavil kvarteto ze zpěvačky Zuzany Hanzlové (dříve známé z etnofolkrockové kapely Neočekávaný dýchánek), hráče na harmonium Jaroslava Svobody (Traband) a jazzového kontrabasisty Petra Tichého. Postupem doby se repertoár kvarteta rozšířil i o melodie z dalších Reinerových cyklů Květovaný kůň, Listopadové popěvky a Tři písně milostné, přičemž také došlo k natočení CD, které vzniklo již pod názvem Květovaný kůň.
V roce 2020 mě oslovili Otakar Löbl a Petr Šimáček, kteří chtěli připomenout v Žatci 110. výročí Karla Reinera dokumentární výstavou (oba se angažují v aktivitách žateckých rodáků jak v České republice, tak Německu). Projevili zájem i o hudební provedení některých jeho skladeb. Protože mi už přišla kapitola kapely Květovaný kůň jako do značné míry uzavřená, napadlo nás s Aidou Mujačič, s níž dramaturgicky spolupracuji, že by ona připravila svoje reinterpretace. Vzhledem k epidemiologickým opatřením ovšem vernisáž nakonec proběhla skoro na 111. výročí Karlova narození, a to konkrétně 20. června 2021. (O výstavě více zde., pozn red.) Název Reiner(kace) je inspirován slovem reinkarnace, chtěli jsme dílo Reinera znovuoživit.
V interpretaci Aidy Mujacic se Reinerova hudba mísí s dalšími vlivy – improvizací, hudbou sefardských Židů či Balkánu. Pro nezasvěceného posluchače je ovšem těžké dešifrovat poměr a přesný původ jednotlivých složek. Co tedy vlastně slyšíme a jaká cesta k výsledku vedla?
Naše představa reinterpretací Reinerových melodií (a to z představení Esther, cyklů Květovaný kůň, Listopadové popěvky, Tři písně milostné) vycházela z toho, že Reiner po celý život nezůstával na místě a že každá hudba – což platí vlastně obecně – hovoří k době a místu, není statická, i když v určitém směřování autora nadčasová. Reiner byl též muzikolog, zabýval se i blízkovýchodní a balkánskou hudbou, spolupracoval hudebně s E. F. Burianem, v jehož Déčku se taktéž pracovalo s folklorem. To byla řekněme jedna motivace přístupu, další byla ta, že si myslíme, že (doufáme, že oprávněně) jeho tvorbou promlouvá velká lidskost a láska. S kamarádem Norbertem Frýdem vytvořili pásmo Květovaný kůň, které zcela konkrétně mělo dělat radost dětem, které byly vyhnány z veřejných škol. Esther vznikla jako jasná alegorie holokaustu a postavení se zlu v podobě nacismu. To jsou ideová témata, která zůstávají platná, spojená s tím, že Aida pochází z území bývalé Jugoslávie, kde zažila jako malá dívka válku a podobné zážitky s vyučováním jako děti v ghettu Terezín nebo před ním. Propojení melodiky s Balkánem (ale v našem přístupu je už Balkánem třeba jižní Morava jako vyjádření barvitosti hudebního světa) je pak nejen spojení rodiště Aidy, odborných zájmů Reinera, ale i toho, že to není tak dávno, co bylo území Bosny součástí stejného státu jako dnešní Česká republika. To se koneckonců dočteme i v rodinné kronice Norberta Frýda Hedvábné starosti, kdy Frýdův tatínek coby voják obdivoval bosenské sevdalinky (žánr milostných písní z Bosny, pozn. red.). Určité improvizační tendence, které jsou v Aidině přístupu slyšet, souvisejí s tím, že hudba by měla být v nejširším slova smyslu dynamická, že se vždy musí projevit místo, čas a i posluchači v ten konkrétní okamžik setkávání se.
Zmiňme také to, že Aida při reinterpretaci hudby Karla Reinera použila preparovaný klavír (zdánlivá rozladěnost odkazuje jednak k Reinerovým skladatelským postupům a hře na čtvrttónový klavír, tak i k tomu, že v Terezíně nebylo důležité přesné ladění). Jednak jako imitaci cimbálu (Reiner byl blízkým spolupracovníkem rodem Moravana Aloise Háby, chtěli jsme tak naznačit i toto spojení), jednak jako vyjádření prožitku kulturního sklepa (kulturní představení v Terezíně probíhala ve sklepích, Aida sama za války v bývalé Jugoslávii prožila dětství ve sklepě, kde také hrála na klavír). Technické řešení spočívá v tom, že se používá lepící páska k určování tónů a zároveň je to i odpověď na otázku, jak umlčet struny.
Karel Reiner během svého života prošel celkem dramatickými zákruty – od avantgardy a mikrotonality přes roli komunistického kulturního funkcionáře a oficiální upadnutí v nemilost. Je nějaký prvek, který by jeho názory a hudbu propojoval?
Neviděl bych příliš velké cézury v jeho tvorbě. Samozřejmě, že v 50. letech napsal ohromné množství budovatelských a sborových písní (ale ty psal už v době 30. let jako příslušník levicové avantgardy, byť ne v takovém množství). Dokonce jednu s textem Jiřího Ortena, kterou si ti, co byli podle tzv. Norimberských zákonů vyloučeni z veřejného života coby židé a byli členy party kolem budoucích manželů Reinerových (ti se brali se za války), zpívali jako jakousi svoji hymnu. Vidím v tvorbě Reinera zaujetí vášní pro život, krásu a pro děti. Nejen těch, které byly poslány nacisty na smrt. Dokumentárně poetický film z konce 50. let Motýli tady nežijí s hudbou Karla Reinera o tomto všem hovoří.
Do jaké míry je Reinerův skladatelský odkaz prozkoumán? Čekají ještě nějaká překvapení v archivech?
Nešlo nám úplně o prozkoumání Reinera jako skladatele uloženého v notách. Z tohoto hlediska se jeho dílem a osobností se ostatně zabýval ve své monografii Milan Kuna, který v ní interpretoval i vlastní životopis napsaný samotným autorem. Jak už jsem říkal, samotné terezínské představení Ester se nedochovalo v notaci, ale pouze v hlavách herců (Jan Fischer, Hana Pravdová, Zdenka Fantlová). Další otázka spočívá v tom, proč hrát dobové Reinerovy písničky a divadelní hudbu (pro Déčko E. F. Buriana – např. Ke Klicperově hře Každý něco pro vlast) přísně a přesně. Reiner pro hudební přílohu časopisu Eva, kterou vedl, napsal Tři písně milostné a Listopadové popěvky. Ty můžeme považovat za jakousi „hudební Burdu“, měly si je hrát ženy doma pro sebe či pro své přátele. Jak opravdu mohly v domácí interpretaci znít? Určitá svobodná interpretace souvisí i s tím, že autoři hudební avantgardy (Ježek, E. F. Burian, Schulhoff) se víc než jen inspirovali jazzem a pracovali na úsilí vážnou hudbu „znevážit“, viz Schulhoffova Sonata Erotica či Syphonia Germanica. Myslíme si, že vše toto bychom, i když spíše metaforicky, protože dnes je již dobový jazz dnešním mainstreamem, rádi do našeho pojetí „vecpali“.
Jaké jsou další plány? Bude Reiner(kace) pokračovat třeba oficiální nahrávkou?
Na nějakou oficiální nahrávku bude vždy času dost, až se rozezpívají Reinerovy melodie různými prostory a přesvědčí posluchače, že téma genocid (včetně holokaustu) nemusí být v hudbě jakési očekávané oplakávání, ale opakované výzvy pro život. Zároveň Reinerovo dílo vybízí k tomu, aby se nejednalo jen o stupeň mezi hudební patologií a umělým dýcháním pro muzejní tělo vytažené z vitríny. Místa, v nichž Aida Mujačič rozeznívá prostor sefardskými židovskými písněmi v jazyce ladino (často jsou to synagogy), se logicky nabízejí jako první, stejně jako prostory bývalého nacistického ghetta v Terezíně. V Krnově v prostoru u synagogy budují pomník transportům, vytvořený z dobového dobytčáku – jsme domluveni, že při vernisáži objektu v červnu 2022 by zde program Reiner(kace) zazněl. Místo narození předků Norberta Frýda Drmoul u Mariánských Lázní pak zas nabízí jakési propojení období před „tragickým 20. stoletím“ se starší minulostí a naší současností a budoucností.
Aida Mujačič seznamuje nejen školní mládež na pozadí výuky balkánských písní se svými válečnými zkušenostmi v bosenské Tuzle, odkud pochází. I podobný přístup k tvorbě Reinera, jeho osudu, a nejen estetickým snahám, se nám jeví víc než nosným (oproti kýčovitému hraní jidiš písní, které si leckde spojují s tím, že takto se hraje „něco židovského“, tudíž „holokaustového“, jakoby holokaust a další genocidy nebyly všeobecnou lidskou zkušeností).
