Počin s příznačným titulem Details je první nahrávkou v historii kapely (zal. 2004), která byla celá předem zkomponována a připravena.
Doposud čtveřice tvořila převážně prostřednictvím volné improvizace. Což jí dodávalo na originalitě. A tak není divu, že jsem měl obavy, zda ona značná míra jedinečnosti zůstane zachována. Musím se omluvit za tuto svou malověrnost. Album je to skvostné, a to po všech stránkách, jak už je v případě vydavatelství Polí5 pravidlem. Minimalistický cover art i design jsou tentokrát dílem karlovarského malíře a grafika Jana Pelce. Zvuk nahrávky je hutný, plastický, hluboký; natáčelo se totiž v živém, nikoli studiovém prostoru, a to v koncertním sále Domu hudby v Plzni, jež mistr zvuku Ondřej Franěk z plzeňského Českého rozhlasu, který záznam pořizoval (a posléze i mixoval a masteroval) zná do všech nuancí.
Důraz na každý detail ve výstavbě kompozice nijak desítce skladeb neubirá na bezprostřednosti. Rytmické podloží je díky úderným riffům kontrabasisty Tarase Vološčuka neochvějně pevné, takže bubeník Dušan Černák může rozvinout naplno a do široka svůj eruptivní styl hraní. Mezi nimi pak vzniká neobyčejné napětí. Což ostatně platí i pro oba dechaře. Pavel Hrubý (sopránsax, basklarinet) a František Kučera (trubka, křídlovka) hrají výrazná témata a motivy nejdříve unisono, posléze ve vzrušujícím (a vzrušeném) kontrapunktu; mohlo by se zdát, že takto nemohou překvapit, to přece není žádná novota, ale opak je pravdou. Poslouchat oba hlasy je pro posluchače učiněným dobrodružstvím, nemluvě pak o jejich sólových chorusech.
S výjimkou jediné skladby je album cele autorské. Pětkrát je podepsán Hrubý, třikrát Kučera, jednou přispěl Černák. Skladba Hello Lester je pak neskrývanou poctou legendární kapele Art Ensemble Of Chicago, využívající výrazně melodický motiv Lestera Bowieho, z něhož obě kapely (každá po svém) vytvořily africký spirituál značné síly. A ten motiv se mi opakovaně dere na jazyk a nemohu se ho (a ani nechci) zbavit…
Album otevírá svižnůstka Why, vycházející z minimalismu, evokující říznou balkánskou dechovku. Při zvolnění klokotajícího toku se zaskví basklarinetové sólo. Nitty Gritty je tak trochu ellingtonovsky zabarvená, ale překvapuje narockovělá rytmika a razantní kontrabasové sólo. Chctíc nechtíc se mi vybavila country-rocková úderka Nitty Gritty Dirt Band, ale asi to je jen náhoda. Nebo ne? Následující Mefra je vzletně rozvolněná, ochucená melodikou (Kučera), s rytmem pouštního blues a s excelentním chorusem sopránky. Timelessness je tvořena nejdříve nadýchanými témbry, poté se kvareto pustí do běhu v ostinatech. Černák si ve vlastní skladbě Mercenary Of Justice naordinoval stěžejní roli, díky němu se hudební tok až dýmá vnitřním pnutím. Dugoo mi evokuje kvartet Ornetta Colemana z konce 50.let, kdy s ním troubil Don Cherry; jen s tím rozdílem, že místo altky se do uší zařezává sopránka. Hangover se vyznačuje až rockovou sazbou, výtečnými sóly a opět vynikajícím zahušťováním bicími; tak takovou kocovinu si nechám líbit! V Onkijo na mne Limbo svou pikantní africkou příchutí, řízností a dravostí působí jako kříženec Ornetta Colemana a Art Ensemble Of Chicago, což pak naplno vyhřezne v závěru alba v podobě strhující pětiminutové jízdy konžským pralesem Virunga. Co track, to perla…
Limbo: Details
Polí5 (https://www.polipet.cz)