Těžko říct, co bylo dřív – jestli se člověk zblázní při hraní na trubku nebo jestli se člověk, který se zbláznil, rozhodne hrát na trubku. Jednota osobnosti a hudebního nástroje je složitá záležitost, obě entity na sebe vzájemně působí a dualita subjekt-objekt se nakonec rozplyne.
Liz Allbee, americká trumpetistka žijící v Berlíně, je ztělesněním tohoto jevu. Její hra je divoká, animální, nespoutaná, stručná, rozervaná – a velice často se vyhýbá všem formám tonality. Allbee rozvíjí tradici jiných současných redukcionistických trumpetistů, nejvíc patrně Grega Kelleyho, a v nejlepších okamžicích je její zvuk vzdáleným příbuzným břeskných erupcí Wadady Lea Smithe. Takže už možná začínáme chápat, že její excentrická osobnost musela svést vítězný zápas s konvenční estetikou hry na trubku.
Allbeeové dobrodružný přístup k trubce odhaluje všechny limity i hráččinu hudební zranitelnost a nejistotu. Chci tím říci, že Liz Allbee hraje bez záchranné sítě a zve posluchače na sonickou průzkumnou výpravu bez mapy. Živost a riziko obsažené v její hře jsou natolik hmatatelné, až posluchač získá dojem, že vystoupení může každým okamžikem úplně změnit směr nebo se dokonce rozsypat. Tato nejednoznačnost je neobyčejně působivá a odlišuje hru Allbee od hry mnoha jejích berlínských souputníků.
Výsledek Lizina riskování je každopádně pěkně ulítlý. Pojem „experiment“ v jejím případě odpovídá spíše průzkumu hranic tvůrčí imaginace než pokusnictví v rámci diskursu. Jak o sobě sama píše na svých internetových stránkách, „tvorba Liz Allbee zasahuje do mnoha žánrů, nejčastěji z oblasti improvizace, elektronické kompozice, noise, podivného popu, erupcí minimalismu a maximalismu a experimentálního rocku. Má ráda kolaborace. Jejím hlavním nástrojem je trubka. Hraje také na mušli, elektroniku a občas zpívá.“
Mušle, to je krása – ten nejjednodušší nástroj zesilující lidský dech. Konečně jej nějaký umělec zařadil do svého arzenálu. A tvrdit, že Lizin zvuk obsahuje „maximalistické erupce“, někdy znamená podceňovat – z její trubky se mnohdy line něco, co nelze označit jinak než (v dobrém slova smyslu) totální útok na uši.
Sólová tvorba Liz Allbee proto může být pro ty, kdo mají uši otevřené, neobyčejně pozoruhodná. Nejde v ní ani tak o nalezení vlastního hlasu jako o vyznání tohoto hlasu. Skladby na albu Theseus Vs (Recipicent, 2010) zřetelně ukazují, že Allbee coby skladatelka a improvizátorka je přesvědčena, že v hudební tvorbě je vše dovoleno – neexistují špatné odpovědi, pouze otázky. Slyšte.
Coby aktivní účastnice berlínské scény Echtzeitmusik spolupracovala Liz Allbee se seskupením Splitter Orchestra kolem sálu Ausland [https://www.ausland-berlin.de/splitter]. V duu s Antheou Caddy (nazvaném Bogan Ghost) byla zastoupena na echtzeitmusik kompilaci vydavatelství Mikroton.
https://soundcloud.com/antheacaddy/boganghost-anthea-caddy-liz-allbee-at-ausland-berlin-nov-2010
Bogan Ghost (anthea caddy + liz allbee) :: live at ausland, berlin Nov 2010 by anthea caddy
Její spolupracovnice Anthea Caddy je cellistka z australského Melbourne působící nyní v Berlíně. Coby berlínská „náplava“ se zajímá o „vztah mezi nahraným zvukem, prostorem a hrou na nástroj; značná část její tvorby se soustředí na začleňování akustického, elektroakustického a nahraného prostoru do kontextu performance a multikanálové instalace.“ Poutavý popis, při němž čtenář jistě začíná pociťovat propast mezi sebedefinicí Caddyové a mnohem divočejší, šílenější sebedefinicí Liz Allbee.
Na deskách
Liz Allbee si v posledních deseti letech připsala na konto téměř čtyřicet vydaných titulů.
Na aktuálním LP Rhythm Complication & Brass vycházejícím na značce Monotype společně s dalšími dechařskými titány berlínského redukcionismu (např. Robinem Haywardem, Hilarym Jefferym, Matthiasem Müllerem) virtuálně spolupracuje s průzkumníkem basových strun Claytonem Thomasem a elektronikem Burkhardem Beinsem. Nahrávky, jako je tato, ji nepochybně katapultují do rostoucího okruhu celebrit improvizované hudby.
Mezi hvězdami improvisingu se ocitla i na nahrávce s Ginem Robairem a Johnem Butcherem pro značku Nice Ass Records. O tomto labelu není k dispozici mnoho informací, jedná se tedy patrně o mladý podnik. Na jeho stránkách najdeme následující popis: „Nica Ass je hudební vydavatelství. Máme rádi hluk. Sídlíme v Oaklandu (Kalifornie) a vydáváme kazety a desky na 45 a 78 otáček. Naše osmasedmdesátky jsou ručně ryté a vycházejí v nákladu jeden kus. Tento kus je poslán do rádia, které si vybere umělec. Osmasedmdesátky Nice Ass můžete slyšet na KFJC, WFMU a KUSF. Všechny tracky jsou k poslechu na této stránce.“ Spojení s novátorským distribučním modelem Allbeeové patrně zajistí další transatlantické kolaborace.
Kromě zmíněných sestav můžeme Liz Allbee slyšet i s berlínským Olafem Hocherzem či ve skupině No Sugar, kterou kromě ní tvoří Audrey Chen a George Cremaschi. Tyto kolaborace jen zvýrazňují bohatství berlínské scény, kterou ti, kdo v německé metropoli nežijí, vychvalují do nebes, zatímco místní ji považují za „mrtvou.“
Liz Allbee Olaf Hochherz First set B16h57m01s21jan2012 exerpt2 16bit by olafhochherz
Zmíněné kolaborace sice zřetelně ukazují průzkumnickou povahu Echtzeitmusik, i zde se ale široce aplikuje narativní struktura „začátku a konce“, „zahájení a závěru vystoupení.“ Role hudebníků jsou stále hrány podle vcelku konvenčních vzorů, jen s novými náladami a interakcemi. Zdá se, že i v těch nejvíce experimentálních hudebních kruzích umělci spoléhají na předvídatelnost vystoupení.
Bez ohledu na veškerou kritiku, jíž by bylo možné proslovit na adresu konvenčnosti vystupování, nezbývá než dodat, že Liz Allbee se po více než dekádě divokého troubení oběma nohama pevně ocitla na špici evropské improvizované hudby jednadvacátého století.
Překlad: Petr Ferenc
