Longital: Teraz

Na počátku nového tisíciletí – ještě jako Dlhé diely spojili Daniel Salontay a Shina své síly – své světa díly. Ten Danův byl plný jazzových improvizací a Shinin zas poezie a folku. Na prvním albu Tu (2002) teprve opatrně prozkoumávali novou zemi, prošlapávali nové stezky a  vraceli se zpět. Už tehdy měli ale jasno v tom, že chtějí působit „nadnárodně“ a proto se rozhodli promlouvat ke svému publiku jak slovensky, tak anglicky. Tento bilingvní koncept jim zůstal až dodnes – v  obou jazycích uvádějí jak názvy svých alb a písní, tak i texty. Takže Tu je ve skutečnosti Tu/Here a Teraz se jmenuje Teraz/Now. Návaznost v  názvu těchto alb určitě není náhodná a paralel na jednotlivých deskách najde více.

Zajímavé je také pozorovat rozložení tvůrčích sil a jeho proměny na jednotlivých albech. O hudbu i texty se oba dělí, i když si troufnu odhadnout, že hudební osou jsou Danovy kompoziční a aranžérské schopnosti, virtuózní hra na kytaru se smyčcem i bez něj a několik dalších nástrojů, zatímco Shina bude zas o něco aktivnější textařkou. Po  hudební stránce je Teraz jen mírným posunem od předchozí desky, zřejmě už Longital našli svou úrodnou půdu a přichází období šlechtění. Daniel stále (a čím dál tím obratněji) využívá pozoruhodný nástroj Lemur Jazz Mutant ovládaný přes dotykový senzor pohybem paží, který dokonce uvádí v  sestavě jakožto třetího, virtuálního hudebníka pod pseudonymem Xi-di-nim.

Co se hlasu týče, procházejí Longital zajímavým vývojem. Na prvním albu promlouval a zpíval Dan, Shina mu jen místy přizvukovala. Na desce Svieta diely se dělili zhruba půl na půl. Na prvním titulu pod novým názvem Longital – na Výpravě už Danův hlas ustupoval do pozadí (o to větší prostor však dostala jeho hudebnická invence). Na Glorii se síly opět vyrovnávají, ale na Teraz už zní především Shinin hlas, jenž je utkaný ze sametu, avšak z jeho rubu – je zasněný, konejšivý a hladící, nikoliv však hladký a podbízivý.

Když je řeč o snech – to je právě zdroj, z kterého Longital vždy hojně čerpali. Snili o létání, letadlech a letcích, lodích a mořeplavcích, o  dracích, mracích, o vůních dálek, o cestách, jež jsou samy cílem, o  zrcadlech v nás… Mnoho z těchto motivů se v jejich tvorbě opakuje a  prolíná. I zde však lze zaznamenat určitý vývoj a prozření. Však už na předchozím albu zpívali „Tak dlho jsme spali vnútri, tak dlho jsme žili v  predstavách. A teraz už vieme že načo to všetko… nič sa nám nedeje náhodou“. A co se honby za vůní dálek týče – došli ke zjištění, že jde o  jeden z mnoha důsledků lidské podstaty, která nás neustále ponouká hnát se za tím, co nemáme, a opouštet to, co máme. V skladbě Nahoru a dolu z  aktuálního CD zní: „Běžíme do světa, hľadáme domov. Po chvíli doma zas běžíme von. Nenájdeme nič čo nie je tu. Nenájdeme nič, čo sa nedeje teraz. Sami cestou. Cestou k sebe. Sebe cestou. Sami sebe.“ Tato skladba je pro mne vrcholem celého alba, společně s předposlední, imntimní existenciální zpovědí A to je všetko?: „Sedím tu a vidím vecí konec. Tichú krásu. Dokončený stav. Keď dokončím všetko čo mám. Kam sa poberám? Do seba se pozerám. Plyniem. Každú chvíľu iná. Dobrodružný splav. Keď sa môj čas minie. Ponorím sa celá. Bezoblačný stav… A to je všetko?“ Takové texty nemůžete napsat jen tak, musejí přijít časem, samy. Vyvěrají přímo z životních zkušeností, jako pramen, který byl dříve ukryt pod zemí a postupně si dral svou cestu na povrch. Pak už stačí jen být připraven a schopen ho stočit.

Longital ušli dlohou cestu. Nyní stojí na pevném, vyvýšeném bodě a  rozhlíží se kolem. S tímto nadhledem a odstupem píší čím dál tím vyzrálejší hudbu i texty. Takto nějak si představuji alternativní folk 21. století.