Lorenzo Capello: Il Partenzista
OrangeHomeRecords/CD Baby
Diskuze o tom, zda by se jazz měl či neměl učit na školách, se objevují poměrně často – jedna strana tvrdí, že konzervatoře produkují tisíce pianistů znějících jako Bill Evans, druzí zase, že bez výchovy by se jazz nikdy nedostal z rasistického škatulkování první poloviny dvacátého století. Je zde možné zároveň vnímat paralelu s dichotomií mezi „vážným“ jazzem, tedy jazzem jako uměleckou produkcí, a jazzem jako hudbou pro radost; k zábavě a tanci. Italskému bubeníkovi Lorenzu Capellovi se povedlo všechny tyto aspekty spojit.
Prvním krokem bylo poskládat skvělou kapelu z mladých italských muzikantů. Nejvýrazněji se na albu představí klavírista Lorenzo Paesani, který kromě konzervatoře v Bari studoval i na prestižní School of Improvised Music v New Yorku. Hned prvním sólem ve skladbě Martin Mystère vs Doctor Alzheimer nastaví improvizační laťku velmi vysoko, ale ostatní interpreti nezahálí: výborná souhra mezi saxofonistou Antoniem Galluccim a trombonistou Francescem di Giuliem se objevuje jak v jejich společných improvizacích, tak i ve vypsaných pasážích, ve kterých je často přímočará melodie zajímavě obměňována témbrem dvou rozličných dechů.
Kompozice a aranže, povětšinou z pera bubnujícího kapelníka, jsou jednou z nejsilnějších složek alba. V úvodní skladbě citlivě balancuje mezi odvážnějším jazzem s přesahy do improvizované hudby a modální kompozicí ve stylu Wayna Shortera, a to včetně vampu v B-části. Balada Lo Zucchero Filato může připomínat sentimentálnější nálady Johna Coltrana, přestože její název znamená cukrová vata. V „električtější“ Everybody’s Drug, kde Dino Cerruti vymění kontrabas za baskytaru, se zase objevují rockovější riffy, atonální melodie, a Paesaniho sólo na Fender Rhodes doprovází excelentně napsaná linka pro oba dechy. Podklady pro sóla jednotlivých hráčů jsou zpracována velmi zajímavě, žádná skladba neodpovídá tradičnímu schématu téma-sóla-téma, často se střídají atmosféry, a v tomto ohledu si zaslouží zmínku i sám Capello, který velkoryse ovládá jak tradiční swingový doprovod, jenž předvede například ve skladbě Passato prossimo, futuro possibile, kde doprovází další skvělé klavírní sólo, ale i přímočaré groovy, ve skladbě Toma Waitse Burma Shave zvuky, které bicí soupravu skoro nepřipomínají, a nakonec ve skladbě Il Partenzista i recitaci své vlastní básně.
Waitsův Burma Shave je jedna ze dvou převzatých skladeb na desce, a je to poněkud zvláštní coververze – svou skladbu, založenou na rýmujících se reklamních billboardech společnosti Burma-Shave, které Waits využívá jako metaforu pro cestu s nejasným cílem, často hrával s hudebním podkladem Gershwinova hitu Summertime, jenž je z Capellovy nahrávky cítit velmi jasně. Atmosférou však velmi přesně karikuje Waitsův originál, spousta prostoru mezi jednotlivými údery do netradičních objektů, které Capello používá jako bicí, evokují široké krajiny a dlouhé dálnice, o kterých zpívá Waits. Druhou aranží je irská balada The Auld Triangle, o trianglu, kterým se ve věznici budili vězni. Capello se ji rozhodl pojmout jako volně stojící melodii, kterou interpretuje nejdřív trio bez dechů, a později celá kapela, v rubatovém tempu bez výrazných změn.
Jasné spojení s Amerikou se objevuje i ve skladbě Il Circo di Fine Anno, tedy Cirkus na konci roku. Bujaré nálady novoročních oslav jsou zde zachyceny nejen rychlými přechody mezi polkovými a dechovkovými rytmy, ale i zpěvem všech zúčastněných. Zpívají část z Bernsteinovy West Side Story – „I like to be in America / Okay by me in America / Everything’s free in America / For a small fee in America”. Je zde naznačeno vypořádávání se s americkou hudební tradicí, ze které Capellova hudba vychází – ostatně i na této skladbě se blýskne Paesani se sólem, které by bez vlivu Thelonia Monka nemohl zahrát.
Tato problematika se objevuje i ve skladbě É arrivato il 26 del mese, tedy Šestadvacátého(v měsíci) je zde. Šestadvacátého je den, kdy italští státní zaměstnanci dostávájí výplaty, ale ve skladbě, která je tedy zjevně zakotvená v italské kultuře, se postupně cituje Moanin’ Charlese Minguse (s Gallucciho výborným barytonovým provedením), So What Milese Davise, Donna Lee Charlieho Parkera, Mr. PC Johna Coltrana i Little Sunflower Freddieho Hubbarda. Výsledná koláž je ale velmi pečlivě naaranžovaná a skvěle nazkoušená, takže se může stát, že kapela najednou z ničeho nic ve stejnou chvíli přestane hrát, a začnou se ozývat houkačky, výkřiky, zvonečky, pískání či bláznivý křik. Tuto až divadelní skladbu zakončí Capellův výkřik „Ventisei!“ (Dvacetšest!).
Album končí recitací Capellovy vlastní básně Il Partenzista, která dává jméno celému albu. Partenzista je vymyšlené slovo, které ve slovníku nenajdete – ostatně bez znalosti italštiny se o této desce nedozvíte skoro nic; kromě dvou převzatých skladeb a slova „copyright“ je i v bookletu všechno v italštině. Znamená opak „arrivista“, tedy někdo, kdo je cílevědomý a své úkoly vždy splní. Partenzista je někdo, kdo spoustu věcí rozdělá, ale nic nakonec nedokončí. Můžeme být rádi, že se Capello rozhodl spojit výplatní den italských úředníků a Coltranovu Ameriku, cukrovou vatu i Donnu Lee, a že se mu tuto desku nakonec podařilo dokončit.
