Lucie Vítková: Ideas and Techniques
Pan y rosas discos (https://www.panyrosasdiscos.net/)
V našich luzích a hájích navýsost pozoruhodné album natočila boskovická rodačka Lucie Vítková (r.1985). Stačil jí k tomu akordeon a vlastní hlas. A odvaha bořit veškeré hudební mantinely. Jmenuje se příhodně Ideas and Techniques.
Akordeon a kompozici absolvovala nejdříve na brněnské Konzervatoři, poté se stala žačkou Martina Smolky (kompozice) a Jaroslava Šťastného (improvizace) na Hudební fakultě JAMU. Zde získala bakalářský titul. V letech 2011–12 studovala na Královské konzervatoři v Haagu a v současné době proniká do tajů kompozice u Michaela Pisara na California Institute of the Arts v USA. Je členkou brněnského improvizačního souboru Marijan a ansámblu Dunami.
Na ploše více než 50 minut alba Ideas and techniques zkoumá Lucie Vítková možnosti i nemožnosti svých tří akordeonů, jež střídá. Dokáže se dopídit až samotné fyzické esence tohoto nástroje, který již dávno není spjat pouze s hospodou či s rozkvetlým bezem, jak si dodnes spousta „zgottovatělých“ posluchačů u nás myslí. Sedm jejích výletů za hranice hudby přijme pouze takový posluchač, který nebude hnidopichem, aby tam hledal přehlednou stavbu, strukturu, texturu, o melodii a harmonii ani nemluvě. Zní to až úděsně, to přiznávám, a sám mám určité problémy s takovým tvůrčím procesem, jenž je neuchopitelný a nemá v podstatě ani nějaký řád a kompoziční vývoj. Nebo já ho tam nevidím, vlastně neslyším. A to už jsem slyšel leccos, včetně zvuků podzemí, kde o sebe třou zrníčka cenomanských písků. I když třeba takový John Cage zařadil do tvůrčího kvasu princip náhody, nepostrádala jeho díla charakter kompozice, jež se v průběhu toku času i tónů nějak vyvíjely. Nemusel to být ani logický vývoj. Koneckonců – co je to logika v hudbě? A pokud vezmeme v úvahu poučku, že dobré umění se pozná podle toho, že nedokážeme odhadnout, co bude následovat (a pro hudbu to platí dvojnásob), pak jsou skladby Lucie Vítkové na tomto albu vlastně až geniální. Jenže je tam podle mne sice jen jeden, ale zato podstatný háček: nejsou to hudební skladby. Jsou to (ale nepoužil bych výraz pouhé) různě dlouhé záznamy momentálních fyzických úkonů, prováděných na akordeonu, který interpretka zkoumá jako nekonečný zdroj zvuků. Je to málo, nebo vrchovatě moc?
V úvodním tracku High dokonce na posluchače útočí zvuky tak vysokých frekvencí, takže by mohl být považován za hudebního tvůrce klidně i každý zubař s vrtačkou. V Air je využit dech a pouhý zvuk měchu, přičemž jen občas se vyloupne tón. With Voice pracuje s paralelními vrstvami neartikulovaného akordeonového zvuku a vokálu. Microtonal má již alespoň náznak zharmonizované melodie, takové té cageovsky rozsekané, dekonstruované, ale již zpětně nesestavené do nějakých překvapivých tónových vzorců, což je škoda – protože právě to dělá z improvizátora, byť sebevíce free, skutečného hudebního tvůrce. Přesto je tady poslech již pravým dobrodružstvím, nikoli jen strpěnou útrpností. Ultra High je osvěžujícím koktejlem zvukového humoru, dá-li se tak říci. Posluchač čeká vysoké tóny, dočká se však především hlubších, a jen občas na něj vyjukne zubař s vrtačkou. Ale se závěrečným trackem Low, který je zároveň nejdelší položkou alba (09:45), beru všechno zpět – tahle skladba je opravdu kompozicí, dokonce velmi subtilní písní beze slov, které nechybí vývoj ve smyslu gradace, dynamických proměn, kde autorka a interpretka v jedné osobě pracuje s proměnlivou intenzitou zvuku a barvou tónů v nižších až supernízkých rejstřících, čímž vytváří až mystikou nacucané hudební plazma.
Kdysi jsem na stránkách britského listu Guardian četl recenzi na hudbu Björk k jednomu filmovému úletu o velrybách a dovolím si ji citovat v plném rozsahu: Uff!
Budiž mi ke cti, že jsem se pokusil to své Uff podpořit argumenty. A budu rád, pokud se mnou nebude některý posluchač souhlasit. Proto se recenze píší. Nebo ne?
