Milý blogísku,
už jsem psala, že v Berlíně každý furt něco dělá? Proto tu taky je skoro tolik kapel co obyvatel. Klubů, kde by amatérské kapely mohly vystupovat, ale zdaleka tolik není a organizovat koncerty ve zkušebně se nedá pořád, protože to bývají akce sice úspěšné co se týká návštěvnosti, ale finančně zpravidla prodělečné. Plusem zkušebnových party je vysoký coolness faktor, mínusy v podobě nutnosti organizace pitného režimu publika, práce spojená s úklidem a problémy s najímateli, kteří jsou na podobní akce alergičtí, ale převažují. A protože hrát v klubu je pro amatérskou kapelu o něco méně prodělečné než pořádat party ve vlastních zkušebnách, zpravidla takové koncerty preferuje a aktivně vyhledává.
Klubů, kde by se tu dalo vystupovat, ale tolik není a proto (můžeme jim pracovně říkat) pořadatelé mají z čeho vybírat. To se mimo jiné projevuje i laxností ve vztahu k vystupujícím pramenící ze situaci odpovídajícího pocitu „nevystoupí jeden, vystoupí druhý, pátý či desátý“ popřípadě „jsme berlínský klub a berlínské kluby jsou super samy o sobě, ergo se nemusím o nic starat“. Jeden by myslel, že se popsaný nešvar týká pouze turisticky exponovaných lokalit, ale „autentické“ a „turisty nezkažené“ kluby (nejvkusnější nálepka, jakou lze získat, znamenající zpravidla že někdy libovolně hluboko v minulosti byl klub založen na nevýdělečné bázi, současný stav je irelevantní) jsou obvykle provozovány lidmi s poněkud punkovým přístupem k životu, takže, i když na zcela jiných ideologických základech než na výše popsaných, je výsledek pro vystupující muzikanty obdobný.
Basista před koncertem: A odposlechy máte?
Manažer klubu, zvukař a barman v jedné osobě: No, máme, dokonce dva.
Basista (ulehčeně): Fajn.
Manažer … : … ale už asi měsíc nefungují.
Někteří organizároři s přetlakem kapel zacházejí kreativně – důkazem budiž nedávná oslava narozenin „nezávislého“ klubu Antje Oklesund, na které v průběhu večera vystupovalo 13 kapel, z nichž každá odehrála deseti- až patnáctiminutový program. Již plánovaný průběh večera dával tušit, že nebude lze se vyhnout minimálně troše sympatického zmatku, ale průběh potvrdil pesimistickými jazyky předem vyslovenou hypotézu, která pojem nezávislý interpretovala jako „elementární organizaci postrádající“.
Informační email od organizátorů akce: A hlavně, hlavně si s sebou neberte nástroje, ať v tom není zmatek, kytara, basa a bicí tu budou, vemte si jenom to ostatní.
Den koncertu:
Týpek s dredy za mixážním pultem: Tak, zvuková zkouška … ale počkej, vy s sebou nemáte kytaru? No to je blbý, my tu žádnou nemáme, ale tak kapel je tu dost, můžeš si od někoho nějákou půjčit.
Zpěvačka (myslí na to, jak muzikanti, zejména pak kytaristi, všeobecně moc rádi půjčují své nástroje): No ale vy jste nám extra psali, že si nic brát nemáme …
Zvukař: O tom teda nic nevím, já jsem to určitě nepsal. Jinak bicí by se tu nějaký našly, ale bez činelů a bez šlapky.
A najdou se i tací, kteří zavětřili a z popsané situace si udělali živnost. Snad každý amatérský hudebník pohybující se nějakou dobu v Berlíně zná klub Junction Bar – dříve nebo později tam vystoupí každý, i když většinou pouze jednou. Protože – i když je klub právem pověsti nevalné, většinu to neodradí od osobní zkušenosti, která je vykoupena zážitkem s velmi nesympatickou paní vedoucí, zvukařem či vstupným nastaveným položkou za povinnou konzumaci. Přesto klub o zájemce o vystoupení nemá nouzi – i kdyby tam každá kapela hrála jen jednou, stačí jejich počet na bezproblémové fungování po několik dekád.
A tak mnoho koncertů končí plány na založení klubu vlastního, OPRAVDU nezávislého, kde budou kapely vítány. Zpravidla ovšem až poté, co je detailně zkritizován organizátor aktuální akce. Plány na vlastní klub se konverzace ubere kreativním, mysl vůbec a fantazii zvlášť stimulujícím směrem, čímž je večer zdárně zakončen, muzikanti se s dobrým pocitem rozejdou domů, aby další den mohli pátrat po nových místních lokalitách, kde ještě nevystoupili.
