Milý blogísku,
pokaždé, když některá ze zaručených a časem a (zejména) počty koncertů a prodaných nosičů prověřená hvězda zplodí nový produkt, těším se jako malá na nadcházející kritiky v internetových médiích. Časopisy s nimi v tomto ohledu nemohou držet krok, protože svým čtenářům neposkytují prostor k bezprostředním reakcím. Odpovědět na článek, jakkoliv rozrušen se jím čtenář cítí, vyžaduje více koordinovaných za sebou následujících úkonů, v jejichž průběhu pisatel obvykle uplatní sebereflexivní pravidlo dvakrát měř a jednou řež a své původní myšlenky uhladí do společensky přijatelnější formy. Internetová vydání zato poskytují možnost reagovat s horkou hlavou a bez přílišného rozvažování instantně upustit páru.
Mohla bych napsat, že diskuse pod hudebními kritikami na Internetu lze číst se sociologickým zájmem jako průzkum veřejného mínění a používaných vyjadřovacích prostředků či argumentů, ale nebyla by to pravda, protože jím nejsou – jsou spíše snůškou nejhlasitěji křičících čtenářů. Zhusta ale nepostrádají bolestně humorný rozměr, který je tím pravděpodobnější, čím blíže má recenzovaná hvězda ke kultovnímu statusu.
Kultovní status, jak známo, není zárukou konzistentních hudebních výkonů, a tak se stane, že je kritik s hvězdou nespokojen. Popřípadě je v podstatě spokojen, ale konstatuje očividná fakta, která nemusí vyznívat lichotivě. Stává se i, že kritik uvede fakta v podstatě neutrální, která ale mohou jako negativní být interpretována. A kde jinde kritikovi vysvětlit že se mýlí než hned v diskusi pod článkem?
Nejnápadnější, ale zároveň nejméně rafinovaná a proto nepříliš zajímavá je kategorie osobních urážek bez bližšího osvětlení souvislostí, kterou můžeme pracovně nazvat „ty do výkonu hvězdy, já do tebe“. Na ní lze hodnotit pouze míru invence, použitou v hledání označení, zpochybňujících mentální kompetence kritika. Rámec používaných výrazových prostředků sahá od provařených až nudných výrazů typu „vůl“ či „idiot“ až po vyložené extravagance typu „prapi*a“.
Další skupina pravidelně se vyskytujících argumentů je již zajímavější – jedná se o tu, která zpochybňuje legitimitu kritikova poslání, a to na základě logicky interesantního vývodu, dle nějž kritik nemá právo na názor, neboť na rozdíl od dějiny vytvářející hvězdy pouze žvaní. Argument je demonstrován nejrůznějšími variacemi na vyjádření typu „to bych chtěl vidět, co dokázal, pisálek“, „sám nic neumí, tak ať mlčí“. Určitou podskupinu této kategorie tvoří optimističtější čtenáři, kteří kritika přímo nezavrhují, ale dávají mu šanci se do budoucna legitimovat tím, že prokáže stejné schopnosti jako hvězda, kterou si tak nevybíravě bere do úst. Požadavek „něco dokázat“ je obvykle kvantifikován počtem prodaných hudebních nosičů, které by měly dosáhnout minimálně počtu nosičů prodaných hvězdou, které se kritika týká, ať se jedná o Karla Gotta, Rolling Stones či Kabáty. V rámci fair play je ovšem nutné zmínit i skupinu vyloženě milosrdných diskutérů, kteří po kritikovi požadují „dokázat alespoň polovinu toho, co XXX“, čímž mu výrazně ulehčují práci.
S výše popsanými argumenty souvisí i smrtelný úder všech internetových diskusí, totiž argumentování „čecháčkovskou závistí“. Výchozí předpoklad je stejný jako u skupiny argumentů popsaných výše, tedy – kritik sám je osoba naprosto neschopná. Ovšem vyústění je jiné: protože je kritik tak neschopný, je permanentně frustrovaný a své frustraci dává projev v jedovatých, až zlých kritikách, jejichž negativní vyznění (ať již skutečné nebo pouze diskutérem subjektivně pociťované) je důsledkem bezbřehé závisti. Celá myšlenková konstrukce je korunována tvrzením, že se nejedná o závist ledajakou, nýbrž typicky českou.
Samozřejmě, v diskusích se najdou i rozumné argumenty, ty ale nejsou předmětem tohoto stručného úvodu do arzenálu správného internetového diskutéra. Čtete též internetové diskuse a čekáte na své oblíbené argumenty? Sem s nimi!
