Topografie slyšení v nové dramaturgické řadě berlínského festivalu.
Berlínský festival soudobé, experimentální a elektronické hudby s přesahy do performativního a vizuálního umění letos nabídl v rozpětí devíti dnů bohatý program koncertů, přednášek, zvukových instalací a výstav. Spíše než ucelenou koncepci „hudby dneška“ letošní ročník představil souběh aktuálních procesů v umění, vědách i ve společnosti obecně a nastínil tak možné cesty, kterými by se hudba a umění mohly v budoucnosti ubírat.
Pod dramaturgickým vedením Kamily Metwaly už MaerzMusik zřejmě definitivně upustil od monumentálního závěrečného třicetihodinového non-stop happeningu The Long Now i od dalších časově i prostorově náročných programových bloků, kterými se mohly pyšnit ročníky před pandemií koronaviru. Na koncerty ve větších sálech samozřejmě nerezignoval úplně, hudbu ale přenesl i do komornějších prostor a míst, kde ji většinou nemáme ve zvyku slýchat. A právě na průniky hudby do veřejného prostoru a dalších neobvyklých míst se letos zaměřila programová řada Topographies of Hearing, která po dobu trvání festivalu představila na několika různých místech po Berlíně site-specific vystoupení, intervenci do veřejného prostoru, zvukovou instalaci a výstavu.
Promlouvat bez jazyka
Na překryvu performance, zvukového i vizuálního umění bylo situováno společné vystoupení Audrey Chen a Huga Esquincy Your Mouth Limb Dismembered, The Gradual Tongue Dissected, které v průběhu festivalu zaznělo na čtyřech odlišných místech po Berlíně. Chen, jež se už v minulosti představila na festivalu jako zdatná improvizující cellistka, tentokrát omezila svůj umělecký projev pouze na zvuky, které dokáže vytvořit jen prostřednictvím svého hlasu. A bohatě si s nimi vystačila. Hugo Esquinca s pomocí processingu v reálném čase přetvářel a dále modeloval její skřeky, sípání, sykot a další úlomky fonémů, které touto abstrakcí nabývaly nového významu v rámci takto vznikající zvukové matérie. V prostoru prázdné učebny Akademie der Künste v Tiergarten působil její hrdelní zpěv a další nekonvenční hlasové projevy vyvrhlé elektronikou a zrobotizované post-processingem dost skličujícím dojmem, přičemž hlasitost vystoupení místy dosahovala až neúnosných mezí. Nicméně právě v takto radikální snaze o ztvárnění fyzického odtržení části od celku spočíval záměr schizofonní performance, která otevřeně odkazovala k fenoménu „fantomové končetiny“, neboli amputovaného údu či odoperovaného orgánu, který dotyčná osoba pociťuje i poté, co jí byl oddělen od těla. Z takto odtrženého a elektronikou přetvořeného hlasu byla totiž naléhavě cítit přeměna lidského v nelidské – hřejivého v syntetickou, dehumanizovanou formu, která v nás vyvolává pocity strachu a úzkosti, dále umocněné extrémními polohami hlasového projevu Chen, jež už samy o sobě záměrně balancovaly na hranici toho, co obecně považujeme za lidské.
Berlínské zvony
Zcela odlišný posluchačský zážitek nabídla intervence do veřejného prostoru skladatelky Jessicy Ekomane nazvaná Bonds, která k provedení několika skladeb využila hudební nástroje, jež často ani jako nástroje nevnímáme – kostelní zvony. Těm jsme totiž na západě přiřkli specifickou funkci signalizace času a důležitých událostí a zbavili jsme je tak jejich nesporného estetického potenciálu. K interpretaci skladeb autorů jako Sarah Davachi, Hanne Darboven nebo Charlemagne Palestine i svých vlastních posloužila Ekomane zvonkohra ve věži kostela Parochialkirche poblíž náměstí Alexanderplatz v berlínské čtvrti Mitte, jakož i zvonkohra věže u Domu světových kultur v parku Tiergarten.
Při představení v první z nich se zvonkohra kostela rozezněla jednoduchým rozkladem akordu, které postupně doplňovaly další tóny a souzvuky a obohacovaly tak přímočarou harmonii o noty, jež už do ní nepatřily. Skladba si tudíž pohrávala se signalizační funkcí zvonů, ale zároveň z ní tyto zvuky vysvobozovala a nechávala je žít vlastním životem. Poměrně dlouhé pauzy mezi tóny umožňovaly posluchačům napojit se na táhlé zvuky zvonů a krásně si je vychutnat, ale zároveň dávaly dostatečný prostor zvukům prostředí, aby se v této pospolité zvukové krajině prosadily. Zpěv ptáků, krákání vran, hučení nedaleko projíždějících vlaků se podílely na posluchačském prožitku skoro stejnou měrou jako samotné zvony. Některé skladby, zejména ty založené na repeticích rytmických motivů, sice zvukové spektrum zahušťovaly více, ale i tak se jim dařilo navazovat dialog se svým okolím. Minimálně tím, že ke kostelu přitahovaly další a další zvědavce. Okolo kostela se tak postupně zformovalo nesourodé publikum tvořené nadšenci do soudobé hudby, náhodnými kolemjdoucími, jakož i štamgasty z nedalekého lokálu, čímž Ekomane dosáhla hlavního záměru, který si předsevzala v programu Bonds – zprostředkovat kolektivní poslechový zážitek založený na blízkosti a propojenosti.
Měděná zahrada
Pokud nás kostelní zvonkohra měla přimět ponořit se do nahodilého spojení zvuků v danou chvíli na konkrétním místě, zvuková instalace Christiny Kubisch Kupfergarten usilovala o úplný opak – vytrhnout nás z časoprostorových vazeb a přenést do fiktivního světa souběžně znějících zvukových krajin, kterými jsme se mohli toulat hodiny nebo jen pár minut. Instalace sestávající ze spleti měděných drátů a cívek, granitových exteriérových a malých kontaktních reproduktorů, využívala k přenosu zvuků „mědi“ do sluchátek posluchačů elektromagnetické pole a indukci. Takto generované zvuky se ve sluchátkách mísily s nahrávkami z tropických pralesů a dalších míst s bujnou biofonií, které byly trojrozměrně namapovány v prostoru. Třetí rovinu zvukové náplně instalace poté obstarávaly reproduktory, které se čas od času rozezněly a přiměly nás odložit sluchátka a vrátit se tak z toulek fantazijními zvukovými krajinami do prostoru foyer Haus der Berliner Festspiele.
Při procházení Měděnou zahradou se zvuková náplň ve sluchátkách měnila podle toho, jakým směrem se posluchač rozhodl tímto „zvukovým porostem“ vydat a v jakém úhlu byl natočen k drátům, kterými proudil elektrický proud a které tvořily síť horizontálních i vertikálních struktur. Jakmile se magnety v měničích sluchátek dostaly do pole této sítě, vznikala v nich široká paletu zvuků od glitchového praskání po širokospektrální dronové hučení a všelijaké další ruchy. Z vertikálně natažených drátů, které byly připevněné k zemi závažími a tvořily pomyslnou stěnu, vycházely pravidelné beaty elektrických výbojů doprovázené praskáním statického hluku. Ať už si posluchač zvolil jakoukoliv cestu Měděnou zahradou, narazil při ní na naprosto jedinečnou a neopakovatelnou směs biofonních, antropofonních a geofonních zvuků. Ačkoliv jedním ze zamýšlených cílů instalace bylo upozornit na drancování zdrojů naší planety, jelikož měď se těží ve velkém pro své vodivé vlastnosti a používá se mimo jiné k výrobě elektrosoučástek a kabelů, tato myšlenku upozadil samotný umělecký zážitek, který nám tento kov zprostředkoval.
Zvuk jako křižovatka vztahů
V rámci programové sekce Topographies of Hearing byla rovněž v prostorech Savvy Contemporary zahájena výstava americké skladatelky, zvukové umělkyně a hráčky na koto a elektroniku Miyi Masaoky Refuge in the Vegetal World, která potrvá až do 14. dubna. Tento pokus o navázání interakcí s faunou na dernisáži doprovodí „aktivace“ trojrozměrné partitury díla Cubistics, která využije vznášející se dřevěnou krychli jako plochu pro mapování zvuků a projekci. Interpretace se zhostí violoncellistka Zeynep Ayşe Hatipoğlu a skladatel James Banner. Pokud toužíte po nevšedním uměleckém zážitku, vyrazte do Berlína.
Uvedená vystoupení, instalaci a výstavu spojuje z posluchačského hlediska to, že přehodnocují vztah mezi posluchačem a interpretem (který někdy ani nemusí být přítomný) a staví posluchače do role, v níž se aktivně spolupodílíme na výsledném uměleckém prožitku. Programová řada Topographies of Hearing sice netvořila ústřední část programu festivalu MaerzMusik, ale svěžím způsobem ji doplňovala a rozváděla prostřednictvím přesahů do dalších uměleckých disciplín. Vzhledem k tomu, že na většinu akcí byl vstup zdarma, nabídla tak příležitost seznámit se s hudbou dneška nenásilnou formou i té části veřejnosti, kterou by na koncert soudobé hudby nedotáhli ani párem volů.