Berlíňanka Magda Mayas (narozená v Münsteru 1979) náleží k těm hudebním průzkumnicím, které vyhledávají značně neobvyklé zvukové možnosti, ne proto, jak se sama svěřuje, aby dělala naschvály, nýbrž proto, že to cítí jako (samo)zřejmou součást svého projevu. Původně perkusistka, většinou pianistka, na nejnovějším albu Tempe Jetz klavinetistka, obhospodařuje nejen nitro svého nástroje, často preparovaného, nýbrž i vnější objekty. Poznali jsme ji v duetech (například s Tonym Buckem) a v triích, ale i v dalších seskupeních, jejichž timbrování se značně vymyká z ustálených zvyklostí.
Tak je tomu i tentokrát v kolaboraci s Australanem Jimem Denleyem (1957), do jehož nástrojového arzenálu patří nejen altsax a basová flétna, ale i cíleně používané field recordings, a není vždycky zřejmé, co ve které pasáži převažuje. Souhra této dvojice, nahraná zprvu 23. února 2016 a dobavovaná a promixovaná následně se zmíněnými dohrávkami z terénu, obloudí hned od počáteční A Departure nasouvaným vlínáním a rozbřeskáváním, poddolovávaným a projachtávaným do třeskuté háravosti. Tento očividný (vlastně ušislyšný) souboj soupeři vytrušují do zanikavého zapomalování, vřídelního hamtání a zadýchávaného zahušťování. Jako na rozmontovávaném skřipci se odráží třtinová rozparáděnost od krustované zasouvačnosti.
Ale to je pouze početí. Nestřídmé uzávažnění přijde totiž v sedmnáctiminutové Customs Declaration. Ta se rozehřívavě vypulzovává a záhybní do prohrabovaného titěrkování a zvonečné roztěkanosti, podemílané přiškrcovaným brnkotáním. Hra se bleskosvodně vykotlává do rozteřovaného propátrávání a chvějného vznicování s odpočivnými zábočkami, aby se rozzávojňovala a vykličkovávala do vzdýmavého paběrkování, zadýmnivě rozcapovaného. Když se pak pomyslný děj třepetavě rozjíždí do zástřelně drkotavého zahružování a zahrucování, prorůstá do vrzukavého zvětrávání a vydrůzuje do hejblivého zádrhelnění.
Opačně vyznívá In Transit, zaplněný miniaturizovaným zemětřasněním, klíčivým kvilněním a rozžalňovaným provadáním. Jeho břeskutnost je ukrajována do uhrančivé svádivosti a vyhrkotávána do bruskování.
Album se následně v patnáctiminutovém Arrivalu vzedme do harampádivého výtrysknění, plného přesmyčkově spádné odštěpnosti, provolňované, až provalivé. Toto zkusmování je zašantročováno do rozhlučované a zrůzňované šmejdivosti, zajektávaně pranýřované a tikavě zajektávané. Ta k posledu popojíždí k zřicovanému zatísňování a rozdrobování. Toto punkevní vhlubování souvisí jak s místem natáčení, souvisejícím se sportovním klubem na jihu Sydney, tak s nástrojovým arzenálem, konkrétně s klavinetem ze sedmdesátých let minulého století, s „jasmínovou“ altkou z roku 1976, na kterou hrál Denley už jako teenager, a s basovou flétnou, zakoupenou v Londýně počátkem let devadesátých.
Co je však nejpodstatnější: že se dvojice Mayas Denley při nahrávání vydala absolutně všanc proazbestovanému demolování všech improvizací, že se při svém pokusnictví neohlížela nalevo ani napravo a rozdimenzovala celkovou paletu zvukové koláže naprosto originálně. Kdo máš uši k (neobvyklému) slyšení, ocitneš se v zemi, označované kdys, že tam vše opanovali lvi, stačí se jenom vnořit do kýžené demoličnosti, ze které vyvstává neočekávaná nebo nadočekávaná chiméra nových oáz. Což vyznívá až fatamorgánově. Jiná hudba? Řekl bych, že ještě jinačejší. Snad se mi alespoň trochu vydařilo postihnout její závan.
Magda Mayas & Jim Denley: Tempe Jetz
Relative Pitch Records (www.relativepitchrecords.com)