Sám poslední dobou v rámci redaktorské práce dospívám ke zjištění, že negativní emoce jakéhokoliv typu vedou obvykle do slepé uličky, tedy v kontextu oné “osvěty”. O jaké negativní emoce jde? Frontman Květů Martin E. Kyšperský, který byl před několika týdny, stejně jako já, účastníkem panelové diskuze v rámci pražských Ozvěn Vinyly, se kriticky vyjádřil k hudebním cenám Apollo, především k podobě slavnostního večera, který byl podle něj z různých důvodů nedůstojný a nevhodný. Přestože Kyšperský nejde pro ostré slovo daleko, nezvrhla se jeho kritika ke zbytečným invektivům. Byla krátká a poměrně přesná, jak jsme se ostatně shodli předtím i potom. Vlastně nic překvapivého.
Jak tedy chápat ona slova ze začátku textu, která jsem ráno po diskuzi četl ve své emailové schránce? Bez dovolení pisatele a etice navzdory doplním ještě jednu větu z oné soukromé korespondence: Každopádně, co mi přijde pro “alternativní scénu” klíčové, je jisté pokoření “eg” a větší tažení za jeden provaz. Zásadní střet světonázorů mi zabránil na email reagovat okamžitě a zároveň pro mě onen střet právě teď supluje důvod, díky kterému můžu odpovědět tímto způsobem. Autor svůj email nadepsal slovy Manifest (ne)vymezování. Reaguju podobným manifestem, i když v roce 2013 bych následující řádky raději opatrně nazýval třeba uspořádáním vlastních myšlenek.
Milý Zdeňku – nechci přemýšlet nad tím, co je pro “alternativní scénu” klíčové. Nechci dělat osvětu, nechci pomáhat kapelám na výsluní, nechci psát o tom, která skupina je lepší než jiná, které desky má cenu si poslechnout a které ne. Občas to sice dělám, ale možná trochu naivně si u toho namlouvám, že jde o úlitbu jakémusi většímu plánu. Plánu, jehož podstata by se dala shrnout do jedné věty: Nechci propagovat konkrétní hudbu, chci propagovat určitý způsob kritického přemýšlení o hudbě. A k němu negativní emoce patří.
Nechci nikomu říkat, co má poslouchat. Chci, aby se lidé v současné hudební nadprodukci orientovali natolik, aby si na otázku “co poslouchat” mohli odpovědět sami. A nejenom to – chci, aby si mohli odpovědět nejenom na otázku “co poslouchat”, ale především “proč”. V redakci Radia Wave jsme nedávno řešili téma tak banální, že mě výsledná délka a výživnost následné diskuze upřímně překvapila. Recenzovat novou desku Justina Timberlakea nebo ne? Názor jedné ze stran zněl jasně – nevím, proč bysme měli pomáhat něčemu, co žádnou pomoc nepotřebuje. Nevím, proč místo ve vysílání nevyužít k pochvale jiných interpretů, komerčně méně úspešných, ale hudebně zajímavějších.
Milí kolegové – nechci místo ve vysílání ani místo na stránkách časopisů využívat k reklamě na hudbu, která je podle mě kvalitní. Nechci dělit hudbu na komerční a nekomerční, nechci propagovat ty malé a opovrhovat těmi velkými. Nechci si namlouvat, že mám moc pomáhat neobjeveným kapelám, nechci se tvářit jako ambasador vkusu, který přehazuje hudbu vidlemi a vybírá z ní to zajímavé. Takhle to totiž nefunguje.
Věřím ale, že funguje něco jiného – otevřenost. Zmíněnou panelovou diskuzi, která nakonec vyústila v tento příspěvek, jsem zakončil obligátním přáním, aby lidé poslouchali hudbu. Po několika týdnech musím tohle svoje rozloučení aktualizovat. Poslouchejte jakoukoliv hudbu, nehledě na žánry, labely ani jména. Čtěte o hudbě, mluvte o ní s hudebníky, mluvte o ní s kýmkoliv, kdo se o ní zajímá natolik, že nevidí hranice ani překážky. Zajímejte se o kontext, protože ten je vším. Čím víc lidí bude tohle dělat, tím lepší bude stav české hudební scény.
