Kanadské (montréalské, québecké) empreintes DIGITALes byly založeny v roce 1990 Jeanem-Francoisem Denisem a Claudem Schryerem jako zcela výsostný label pro nejprogresivnější díla elektroakustické, akusmatické a konkrétní hudby, neobvykle prezentovaný (v roce 2009 psal jsem o jimi vydávaných albech jako o „pročišťujících hudebních hlavolamech“). Dodnes vydaly 153 CD (nebo DVD-Audio), na nichž se podílelo 108 hudebníků, k nimž patří světově proslulí Francis Dhomont, Robert Normandeau, Paul Dolden, Jacques Tremblay, Dominique Bassal, Michel Chion, Kristoff K. Roll, John Oswald a jiní. Neopakují se, hledají stále nové zkraty mezi experimentováním, zvýlučňováním a vyhledáváním dosud neobjevených „hudebních děr“, prostě na rozmezí neznámého a (zatím) netušeného. A k těm náleží i čtyři alba, která se mi sešla teď a tady, a věřte, že jenom jejich poslech, natož pokus o písemný odhad jejich přínosu je skutečné a nebývalé dobrodružství.
Britská hudební skladatelkq Manuella Blackburn (narozená roku 1984 v Londýně), která studovala hudbu na manchesterské univerzitě, kde později (2010) získala i titul PhD, a jejímiž preceptory byli David Berezan nebo Ricardo Climent, je nejen známá ze své spolupráce v lisabonských, stockholmských, floridských a tokijských studiích, ale i z dlouhé řady koncertů, performancí a účinkování při vernisážích od Belgie po Argentinu, od Francie po Kanadu nebo od Itálie po Kubu či po Koreu. Její tvorba je většinou založena na akusmatickém přístupu, propojení hudebních nástrojů s elektronikou anebo laptopové improvizaci. Navíc je ověnčená mezinárodními cenami, získanými v Japonsku, Portugalsku, Irsku, Brazílii a v Mexiku. Její Petites étincelles, obsahující pět neobvyklých počinů z let 2012 až 2017, jsou výrazně strukturovány, rozepizodovány a rozintenzívněny, jsou sice jakýmisi téměř nepostřehnutelnými nitkami propojeny, nicméně každá z nich je ozvláštněna do neopakovatelné záskočnosti. Tak hned Javaari, pojmenované podle můstku na sitaru, kde vzniká unikátní zvuk, je rozděleno do čtyř epizod s různou intenzitou, zprvu vzedmovávaně zrojenou a vyždímávavě vytísňovanou, pak vybrakovávaně či zarumplovávaně vyškeřivou, posléze zavzlykovaně blafující a popřetrhaně prosmyčnou a nakonec promnutě či záskočně bivakující. Ustavičné vypointovávání má až baziliščí nasugerovávanost a klíčící zarputilost. To mikroškálový Ice Breaker je založen na kontaktu ledu s vodou ve sklenicích, sledovaném minimikrofony, jde tudíž o expandující mikromontáž, plnou propadávavé vydestilovávanosti, záledné rozšmelcovanosti, proskočně zacinkávané a paškudně zaplývavé. Celá tato (sedmiminutová) expanzička má svou posunčinovou balamutivost, namíchávanou bloumavost a vyvěravou klokotavost. Také Snap Happy je rozděleno do tří miniatur, tentokráte však explodizujících zvučením starých kodakových fotoaparátů, soupeřících s přístroji zcela novými, včetně těch, které jsou součástí moderních telefonů. Každý záběr vytváří vlastní efekt, tu nahnízděně zabřídavý, tu přiškrcovaně dýmnivý, projíždivě, až přespřekážkově podrušovaný (ale nepodroušený) či nardušovaně proclívaný. Celková nahnízděnost, protikávaná, pospojovávaná, podetínaná a vymizovaná, má svou vydemnucovanou výklubnost a procourávanou huntovanost. K čemuž je třeba dodat, že kompozice je součástí muzikální série, založené na zvukových objektech, které máme ve svém vlastnictví nebo které nalezneme ve své domácnosti. Obdobně Time will tell simuluje spletitou konstrukci různých přístrojů, které časosběrně tikají, odbíjejí, kukačkují, odpočítávají, orlojují míjení našeho žití. Tyto záběry/podběry se jeví s pletichářskou zachvívavostí, (z)vrátivou rozvorností a (pro)vleklým rozšátráváním, provzdorovaným místy téměř do nepohnutosti (zastavit čas?), vynábojněným však znovu do vyhecovávané vyškeřivosti. New Shruti završuje tyto expanze (do jisté míry) zprofanováním nebo spíše zdrónováním odezvy indické klasické hudby, založené na sarodech, sitarech, veenách, houslích, tampurách, swarmandalech a ghungroo ankle zvonech. Tato montáž má své zázemí v pevné tradici, která je nicméně zvehementňována v přídeších i zátažnostech do smlouvavosti i zamlouvavosti. Posluchače čeká dvanáct minut, zaplňovaných vyklízivou i sklízivou třepotavostí, zaomamnivě namnožovaných do vybančované nahánčlivosti a rozkvedlávaného zarůzňování. Vystřídá se tu zachvílovaná rozbernost i zaplouvavá zábojnost, hledavě vyvrbivá. Petites étincelles? Možná, že ty jiskry jsou malé, ale v celku z nich vznikl požár, jehož vznik i průběh si při dalších posleších alba ověřujeme.
Ana Dall´Ara Majek, skladatelka, zaměřená na elektroakustickou hudbu, se narodila roku 1980 v Paříži, ale natrvalo se usídlila v kanadském Montréalu, kde i studovala (vedle Pantinu, Blanc-Mesnilu a Paříže) a kde jejími inspirátory byli Christine Groult, Philippe Leroux nebo José Manuel López. Doktorát získala na montréalské univerzitě. Spolupracovala s choreografy a filmaři, ocenění a stipendia získávala především ve Francii, Španělsku a USA. Její díla zazněla na evropských i amerických festivalech, jako jsou Sound in Space, Multiphonies, L´Espace du son, Sincrónic, Sound Travels, Akousma, Internationale Ferienkurse für Neue Musik nebo Elektro Arts. Od roku 2003 vytvořila asi dvacet hudebních děl, z let 2008 a 2014 pocházejí dvě alba, která se jí týkají (CIMT / ICEM 2008 Boucles internations Mnémosyne musique média a Air, vydané na Kohlenstoff Records). Její (zbrusu nový) Nano-Cosmos obsahuje cyklus pěti akusmatických rešerší (z let 2012 až 2017), založených na zvucích hmyzu, členovců a mikroorganismů, tedy havěti i nehavěti, která ji fascinovala a na které / se kterou tady demonstrovala svůj „styl“, plný provokativních kontrastů a celé palety imaginativních pitoreskností, jež bych (v dobrém slova smyslu) nazval plašmuškovskými. Jak jinak mohla – v Akheta´s Blues – začít než cvrčkem (acheta domesticus)? Relace soničnosti a melodičnosti má své leitmotivy, zaplňované titěrňující záskočností, prostořekou rozkomíhaností nebo pableskující vřavností. Nedosti na tom: těch devět minut nadržlivých honiteb, započatých vyklepánkami vyťukánkami a zadrmolovaných do horempádné přesýpavosti, má svou horlivou roztočivost i rozhodivost. Diaphanous Acarina fluktuuje do obzírání (vlastně spíše odposlouchání) světa hašteřivých roztočů (!), především těch, které najdeme pod hlavičkou Typhlodromus pyri, jako kdybychom měli s sebou nějaký hudební mikroskop, jímž zaslechneme jejich srážlivost ve zvukových žvancích. Tato výrojná popraskovost je zatřískovaná i zprůsvitňovaná, výmětná i záfičná, granulovaně syntezovaná. Odtud je už jen krok k hudební polyfonii virů v Bacillus Chorus, ke schopnosti baktérií zmnožovat se a modifikovat a kolonizovat napadené místo. To právě skladatelka vyjadřuje vysokonapěťovou prskoletností s rozkmitáním minihlásků, hnízdivě zrojovanou nebo vyjukávaně propotácenou . Tato zardušovaně (vy)vrbivá navodivost, bacilně macerovaná, je místy dychtivně vyzřetelňovaná, místy zase naopak mokvavě zahružovaná do mřenkovosti, vcelku však působí jako ustavičné vyhicovávání. A co nás může očekávat jiného než parazitální výsadek do Pixel Springtail Promenade, plný chvostoskoků, napixelovaných (podle Denise Smalleyho) do spektromorfologických projevů. Příliš učené? Navzdory tomu vnímáme, jak se hudba prodějovává do výšplechtné hloučivosti, znepřehlédňované, až „davově“ doscénované, výhrčné i mrskuté, vřešťanské i rozcikcakované, rozkurážené, zbrkle škobrtné, přeryvné i rozryvné. Výtočné a nakonec dohroutivé. Závěrečná Xylocopa Ransbecka, věnovaná Annettě Vande Gorne (s níž se vzápětí potkáme), rozhodně z kosmu různorodé drobné havěti nevybočí: vzlétne v ní zástupce blanokřídlého hmyzu, který „rozezvučí“ mikrofon zádernou střemhlavostí. A hned je všechno pozotvíraně rozfosilněné, vyhemtávaně srážlivé, znivočivě rozhodivé a zpoplašňovaně prořicované. Ale také dunivé, rozvášňovaně rozmáchlé a trousivě třeštivé. Dokud ten kýžený tvoreček nedotřeští. Tak vida, kolik zámlatné muziky je možno vytěžit z říše, která nám je téměř neviditelná, i když leckdy nepříznivě napadnivá.
Belgická skladatelka Annette Vande Gorne, narozená roku 1946 v Charleroi a žijící v Ohainu, má na svém kontě letos hned dvě vydaná alba (vedle dřívějších Exils, rovněž na empreintes DIGITALes, a Le ginkgo; Architecture nuit; Noces noires na Sonari, což je předzvěst nynějšího kompaktu). Už po studiích na konzervatořích v Mons a Bruselu ji zaujala akusmatická hudba, především pak ji inspirovala díla Pierra Schaeffera, Francoise Bayleho a Pierra Henryho, což si dotvrdila i studiem v Paříži. Je autorkou téměř třiceti hudebních výtvorů včetně hudby k baletům (Paysage / vitesse, 1986, Action / Passion, 1987), k divadelním představením (Musiques pour Henri IV, 1980, Folie de Vincent, 1983) a opery (Yawar Fiesta, 2007). Z řady koncertních záležitostí neopomenu alespoň účast na akusmatickém festivalu L´Espace du son v Bruselu roku 1984. Její cyklické album Tao, oscilující mezi konkrétností a figurativností, je rozprostřeno mezi patero přírodních živlů či přírodních jevů, vzájemně propojených i se narušujících, transformovaných téměř do symbolů, alternujících i oponujících, výměnných i kontrastujících, přičemž pochopitelně vyvěrá (viz název) z čínsky pojatého taoismu. Toto provázané i zprotikladněné filozofování je patrné od prvních momentů Eau, je tu vevláčněno, zesplavněno, zhromobitněno a zapřemetáno i zesynchronováno do bouřkování. Ovšem lijavec se může měnit v čůrek, blýskání (na časy?) v ticho (po bouři?), po němž může následovat další čina, propauzírovaná do krajinomalebnosti s vyzváněním a zavodněním. Základem ovšem je skutečně rozvalňování, vlnobitnění, protékání a zatékání, nálivnostní nebo mrskutostní, které téměř v šestnácté minutě zazálivkuje a přeleje se (po pauze) do přihořívavého a rozhořívaného Feu, rozpadaného i rozstřelovaného požáření, rozměňovaného do jiskrné i sazné stáložárnosti, neutuchavého rachejtlení i zase zadýmněného (vy)klidnění, obhořívání a dohořívání. Poté se rozveřejuje Bois, ozvěnově rozklepané, rozšátrané a rozkvedlané do zarputilostního i skluzného třeštění. Je až potěmkinovsky vyšinované, hajdalácky roztřískované, napadavě vibrující, roz(h)ladivě rozlamované a rozpadavě rozmontovávané a odpalestrovávané do rozchrustované nahodilosti. Naopak echoicky rozzvoněný Métal je tu nacinkávaný do zdrženlivosti, tu vypilovávaný do výdržnosti, celkově však se rozpólovává od železňující roz(k)ryvnosti přes rozkymácené drezírování po nabalivé i nahalivé zaharampádnění. Má však i svoje symfonizující zakormutlení, rozplechovanou potřasnost nebo zagongovanou probitnost. Předčí ho však (rozsahem 26 minut i zjitřovanou závratnivostí) Terre (věnovaná Francoisi Baylemu; ostatně každá část má své věnování), rozžízněně vyvěravá, závětrně vznikavá, hned však rozpočasněná do fičivosti i poryvnosti. Po orkánovém náhalnění se ovšem prostřídají nejrůznější aspekty od chaotizující zarapacenosti či roztěrného rozšátrávání přes alotrizující pletichářství nebo zanivočující paběrkování k prokolísané vichrnosti a zavýluzněné vytěsnivosti. Když spád této rozběžné přílivnosti dospěje až do vysokých frekvencí, nastane šlus (konec je příliš literární pro toto zakončující gesto).
Zcela jinak přihotovila Annette Vande Gorne své Impalpables. Je to srostité skupenství hudby a textů Wernera Lambersyho, naléhavě, až žaltářově pojatých vypravěči / recitátory Vincentem Smetanou, Alainem Carréem a samotným Lambersym. To osvědčuje hned patnáctiminutové Le ginkgo (in memoriam skladatelčiny matky), oscilující mezi minulostí, efemérností života a nejistotou z budoucnosti, akcelerující v „magických kruzích“ proměnlivost světa. Tento příval hudebního „doprovodu“ (uvozovky jsou oprávněné, protože všechny tři skladby jsou s textem rovnoprávné, místy nad ním naopak mají vrch), vynásobovaný do rychlovlakové zběsilosti, střídá rašplování a popotahování, rozhřídelňuje se, rozmatňuje, výbušní, podcvrčuje i se zatíná, zatímco hlas, nadbytečně nevzrušovaný, se zdůvěrňuje, není v něm však ani stopy po vlezlosti, poetizuje, ale nebásní, prostě líčí. Připomíná tak monodrama se zvukomalebným pohráváním, mihotáním, vrzukáním, kdy hlas prostřídává nálady a hudba je doatmosférovává, kdy se hlas jakoby bezděčně vtírá a tajnosnubní, jako by chtěl naznačit, že jeho sdělení je určeno přesně a právě nám, a hudba je šmíruje, obchvacuje a rozkolesní do uminutosti a hned zase opadá, přepouští místo vypravěči, který se vzdaluje (na čas? do nenávratna? Kdo ví?). Více než dvacetiminutová Architecture nuit, věnovaná Francisi Dhomontovi, rozkvedlaná do změti náznaků, pazvuků, názvuků a nápovědí, je polyfonicky rozvariována, vše je zde (p)otřesné, pozadrmolované, vše je neustále na pomezí zmermomocňující záchytnosti, zvrklostního zvěstovávání a mřínkové nervozity. Jde opět o předem nevykolíkovanou ságu s pozasutě deformovaným vokálem, zasazovaným do diadému mrskutočních obtáček, poslepovaného vrkotání a znezřetelňovaného nahrnování. Hlas se pohybuje zdrmolovaně jako na nerovném terénu, je ztajemňován do absurdního rozvášňování, posouvá se od vzdouvavé pošeptnosti k nařicované pozbrklosti, což hudba nejen pronásleduje, nýbrž i zvukolamní či výlomkuje, bombičkuje i skřípluje. Když se hlas zatutlá téměř do nesrozumitelnosti, polosnivosti a zadrmolované poloapatie, hudba vytutlává a vytřímává vydřímavost, zahoustne do podhoubné probíjivosti a zahmoždí se. A konečně téměř nekonečné Noces noires (čítající přes 35 minut), kaleidoskopicky rozfragmentované do emotivních obrazů, nazírajících životní mementa od lásky po smrt. Jsou vzácně sdělné (hlasově obhospodořované autorem textu), poklidnostně rozdějované, místy takřka nepohnutlivé, a přece nadmíru pohnuté. Zvukové norování pod textem sdělení doličuje, doprostorňuje, vypichuje, vlastně spíše dovypichovává, ale i jemně převálcovává s (po)drobným dovýbušňováním, dokmitáváním, dohmoždířováním a dokatastrofáváním, vše je jako zamourané, zapadavé do pronočnění. Svěřování zdůvěrněného hlasu se jeví téměř jako nekonečné, ano, zdá se nám, že ani končit nemůže, protože všechno se stále znovu pozotvírá, ještě naléhavěji, ještě rozřetelňovaněji, protože téma je natolik závažné, že je nelze uspěchat, je nutno k němu přistupovat z různých úhlů. Kompozice se lomí v ságu, zaplňovanou dosvědčivým hlasem, prolidněným, zarestovaným do (do)jímavé věcnosti a přesně nasměrované epičnosti. Nerozkolísaná hudba text oponuje (pozor, souvisí s oponou, nikoli oponováním!), probleskuje, zapošívá, domnožuje, douspává i opětovně vyprobouzí, je dotěravá, ne však dotěrná i v těch zásmrtnostních okamžicích, směřující k neidentifikované poslední soudnosti, vysvobodivé však je, že i chvilkovou trudnomyslnost dokáže nadlehčit s (poz)bavivým čečetkováním nebo s dověčňovaným pobrouzdáváním. A neústupnost ve vytřibování (zejména hlasovém) tématu setrvává až do odcházení. Celkové, zcela nezvyklé, nenavyklé spojení poetizujících textů s hudební ambaláží, která pouze nedohudebňuje, nýbrž dokresluje, dovýrazňuje, zmementovává text, činí z tohoto kompaktu záležitost zela jedinečnou. Jak říkají Němci, je to skutečně einmalig.
Čtyři alba, čtvero zcela rozdílného infiltrování do neznámých hudebních kontinentů, zaplněných hudebním místopisem, na jehož zmapování byla do dne jejich vydání hláška Hic sunt leones. Ale to jsou empreintes DIGITALes. Pro ně je jakákoli abnormalita docela normální.
P.S.: Ukázky z alb jsou k poslechu na webu vydavatele.
Manuella Blackburn: Petites étincelles
Ana Dall´Ara Majek: Nano-Cosmos
Annette Vande Gorne: Tao
Annette Vande Gorne: Impalpables
Empreintes DIGITALes (empreintesdigitales.com)