Mari Takano: LigAlien
BIS (www.bis.se)
Japonská skladatelka Mari Takano během svých studií prošla třídami Bryana Ferneyhougha i Mortona Feldmana, zásadní ovšem pro ni bylo setkání s Györgyem Ligetim v Hamburgu. Jeho vliv prostupuje celou touto nahrávkou jako rozloučení žačky s učitelem, který zemřel v roce 2006, a dostal se i do jejího názvu. Čtyři skladby cyklu LigAlien berou určité prvky Ligetiho hudební techniky i konkrétní materiál z jeho děl a spojují je s cizorodými prvky (alien – tedy mimozemský vetřelec v hudební podobě). Svět za hradbami soudobé vážné hudby poznal Ligetiho skrze soundtrack ke Kubrickově filmu 2001: Vesmírná odysea, a užasl nad kosmickými zvuky namíchanými z hustě spletených orchestrálních hlasů. Mari Takano tady těží z jiných stránek Ligetiho hudby (a Ligetiho hudba má skutečně mnoho tváří), především z jeho práce s rytmickými strukturami.
Vzhledem ke komornímu obsazení většiny skladeb na disku můžeme snadno sledovat, jak hudba osciluje mezi zdánlivým chaosem a řádem: hlasy si nejprve běží po nezávislých cestách, pak se kdesi sejdou a zformují do konkrétního tvaru a najdou společný rytmus, třeba náznak valčíku v Koncertu pro flétnu a smyčcový orchestr (2002). Oblíbeným autorčiným zdrojem inspirace je jazz a jazzové rytmy se tu často staví jako vzor organizovaného řádu proti zmatku vážné hudby (paradox?). A je-li řeč o jazzu, pak je třeba říci, že Mari Takano čerpá spíše z jeho starších epoch. Klavírní virtuózní Jungibility (2005–2006) se například ohlíží k Duku Ellingtonovi. Míchání jazzu s vážnou hudbou může být nebezpečná zábava, při níž se ztratí to zajímavé z obou příměsí, tady trochu překvapivě patří „najazzlé“ momenty k tomu lepšímu, ačkoliv autorka pracuje dost podobně jako někteří skladatelé předválečné moderny – z jazzu si bere rytmy a frázování, a melodie i harmonie jsou atonální a hodně zahuštěné.
Přiznány jsou ale i inspirace z populární hudby, konkrétně se Takano odvolává k desce Medúlla od Björk, jež ji inspirovala při vzniku kompozice Full Moon (2008–2009), vystavěné ze zvuku houslí, které jsou podrobeny všemožným efektům a navrstveny do mnohohlasu. Podobnost s Björk leží spíše v koncentraci na jeden zvukový zdroj (jímž byl na Medúlle lidský hlas), jinak je Full Moon virtuózním závodem houslí v labyrintu elektronicky deformovaných ozvěn.
Mari Takano ve svém životopise uvádí, že Ligeti jí pomohl osvobodit se od „staromódní avantgardy“. Při poslechu těchto skladeb jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že ono osvobození přišlo jen tak napůl. Hudba bojuje se závažím akademismu, tím více pak vyniknou místa, kde se ho podaří shodit. Třeba ve finále Full Moon, kde se elektronicky modifikované tóny houslí sešikují do bezmála techno-industriálního rytmu nebo již zmíněné jazzově rytmizované části. Jindy znějí skladby až příliš jako spousty jiných „poctivě vypracovaných“ novohudebních výtvorů spousty jiných skladatelů. Vrcholem CD je každopádně zmíněný Koncert pro flétnu, ve kterém se závaží podařilo odhodit nejlépe a které zní nejosobitěji.
