Surová výpověď jednoho z posledních žijících pamětníků zlaté éry grunge
Okamžitá klasika. Hypnotická záležitost, co si nezadá s Hunterem S. Thompsonem a Williamem Burroughsem. Brutálně upřímná. Zpověď o mýtickém místě pro hudbu devadesátých let. Recenzenti, čtenáři ani přátelé Marka Lanegana nešetří chválou a jeho knihu vzpomínek s názvem Sing Backwards and Weep zařazují ihned mezi ty nejlepší paměti rockových hudebníků, hned vedle Life Keithe Richardse, Just Kids Patty Smith nebo Moonage Daydream Davida Bowieho.
O samotném Marku Laneganovi se dá napsat ledasco. Velice svébytný autor, nezaměnitelný hlas skupiny Screaming Trees, narkoman, dealer, nejbližší přítel Kurta Cobaina a Layna Staleyho a zejména jeden ze stále živých pamětníků kdysi slavné seattleské scény, která v devadesátých letech dvacátého století určovala zvuk celé generaci mladých posluchačů. Bohužel sám Mark toho o sobě nikdy moc říci nechtěl. Fiona Shepherd ze skotských novin The Scotsman píše, že za svou třicetiletou praxi v médiích se nikdy nesetkala s „tak nekomunikativním hostem“ jako je Mark Lanegan a jeho jednoslovné odpovědi ji přiváděly k šílenství. Na otázku proč nemluví do novin, odpovídá sám Lanegan lakonicky: „Chtěl jsem se věnovat hudbě a ne rozhovorům.“ Svoji skoupost v dávání rozhovorů Lanegan ovšem bohatě vynahrazuje ve své autobiografii.
Laneganovy memoáry by se opravdu daly přirovnat těm, které napsal Keith Richards. Obě to jsou velice objemné knihy psané syrovým stylem bez špetky studu. Jen Mark Lanegan měl daleko hlubší dno než Richards. Přes tři sta třicet stran pamětí, jejichž dokončení slíbil Lanegan svému příteli, slavnému šéfkuchaři Anthony Bourdainovi pár měsíců před tím, než Bourdaina našli oběšeného ve svém hotelovém pokoji, smrdí crackem, cigaretovým kouřem a rozpuštěným heroinem. V jednom rozhovoru Lanegan říká, že knihu nechtěl dopsat i proto, že veškerá traumata si musel prožít znovu – ale protože to slíbil, už ji dopsat musel. A skutečně jde o velice surovou zpověď zlomeného narkomana a alkoholika, který se více shodou okolností než vlastním zaviněním stal rockovou hvězdou, než o další z hudebních análů, popisující rock’n’roll pouze v jeho majestátní slávě.
Ve čtyřiceti třech kapitolách zde Lanegan představuje svých prvních třiatřicet let života. V prvních kapitolách vzpomíná na své nepříliš šťastné dětství s abusivní matkou a svůj vztah k hudbě a sportu, ale také první experimenty s alkoholem a drogami a to, jak se z něj stal mladistvý alkoholik (v USA je stále minimální věk pro konzumaci alkoholu 21 let, u nás by byl již „regulérním“ alkoholikem). Úvod knihy je delší a méně akční, ale čtenáře dobře uvádí do prostředí, ve kterém vyrůstal nejen Lanegan, ale i celý grunge. Popisuje zde důvody, proč ve státech typu Washington nebo Oregon mladí lidé tvořili hudbu, ze které se později stal určující styl 90. let – maloměšťáckost, nuda a frustrace. A Lanegan bral hudbu jako svou propustku z nenáviděného Ellensburgu. To se mu nakonec povedlo se skupinou Screaming Trees, ke které však během knihy zaujímá ambivalentní vztah. Popisuje zde neustálé roztržky s Lee Connerem, kytaristou a hlavním autorským mozkem kapely – dle frontmana Lanegana bipolárním agresorem posedlým sám sebou – ale i další toxické a nefunkční vztahy v kapele. Z většiny příběhů z turné se Screaming Trees má čtenář pocit jakoby skupina a její frontman byly dvě naprosto odlišné divize, což možná i kvůli Laneganově sílící závislosti na heroinu i tak bylo. Nicméně skupina se nakonec doopravdy stala jeho vstupenkou do „velkého světa“ a únikem z maloměšťáckého okolí Seattlu. Ale zároveň i živitelkou jeho drogové závislosti, než se stal delarem cracku a heroinu na plný úvazek. Jistý zvrat přichází po vydání desky Sweet Oblivion, kdy se Lanegan o svých spoluhráčích už nevyjadřuje s takovou nenávistí. Možná i proto, že deska byla jako první nahrávka Screaming Trees výsledkem společné práce, a nejen dílem autorského ducha Lee Connera.
I přes určitou zášť zejména ke svým spoluhráčům se Laneganově knize nedá upřít velice fundovaný vhled do toho, jak (ne)fungují rockové kapely a jak žila scéna v Seattlu devadesátých let, se všemi závislostmi a toxickými vztahy. Dává nahlédnout do celé mašinérie rock’n’rollu před tím, než byla dokonána naprostá demokratizace hudebního průmyslu a slavné labely jako Sub Pop nebo Epic ztratily svůj vliv, protože rock’n’roll po několika desetiletích již nebyl hlavní hnací silou západního hudebního průmyslu. Můžeme zde sledovat cestu od demosnímků nahrávaných na staré kazetové magnetofony, až po velkou produkci velkých studií. A také pozorovat velké manýry, kdy své druhé sólové album se Lanegan snažil dokončit tři roky, nemluvě o albu Dust Srceaming Trees, které natáčel ve svém heroinovém relapsu. Ale zejména zde ukazuje opěvovanou seattleskou scénu jako obrovskou líheň žánrové hudby, kdy se všichni znali a všichni spolu svorně propadali heroinové závislosti mnohdy ke svému zničení, jako Kurt Cobain z Nirvany, Layne Staley z Alice in Chains, nebo Kristen Pfaff z Hole.
Kniha ale rozhodně není určena jen pro fanoušky Screaming Trees nebo Marka Lanegana. Je protkána špatnými rozhodnutími, hvězdnými manýry a neschopností dosáhnout kýženého výsledku kvůli závislosti (jako byla možnost komponovat hudbu k filmu Davida O. Russela nebo nevyslyšení prosby Johnnyho Cashe o píseň na jeho album coverů) a zároveň velice popisnou výpovědí o tom, jak závislost probíhá, se všemi svými tělesnými i společenskými důsledky. Přináší ale i silné sociální motivy jako příběh dvou dealerů z Eritreje, kteří do Seattlu utekli před povinnou vojenskou službou a dealování byla jejich jediná možnost vydělat si peníze na živobytí. A je cenná i pro fanoušky Nirvany, kdy Lanegan představuje skvělou inspekci do nitra skupiny a zejména smrti Kurta Cobaina z první ruky. Smrt je vůbec častým motivem a odchodem jednoho z nejbližších Laneganových přátel tyto paměti také končí.
Obecně se dá ocenit, že kniha není psaná rockovým novinářem, ale že jde o autentické vzpomínky. Ačkoliv většina kapitol jsou krátké rockové historky, kniha dává přímý vhled do hudebního průmyslu 90. let. Definitivně ji lze doporučit i čtenářům, kterým grunge nic neříká a třeba ani netuší, kde leží Seattle. Fanoušci tohoto stylu budou v sedmém nebi. A dokonce i fanoušci Oasis se dozví, jaký ve skutečnosti je Liam Gallagher.
Mark Lanegan. Sing Backward and Weep: A Memoir. Cambridge MA: Da Capo Press. 2020. 352 stran.
